ECLI:CZ:US:2018:3.US.1377.18.1
sp. zn. III. ÚS 1377/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Karla Cvachovce, zastoupeného JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem, sídlem Husova 240/5, Praha 1 - Staré Město, proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018 č. j. 69 Co 404/2017-230 a výroku II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. června 2017 č. j. 24 C 330/2014-195, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Věry Kreuzerové a Jiřího Degla, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí (konkrétně jejich výroků o náhradě nákladů řízení), neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") I. výrokem rozsudku ze dne 15. 6. 2017 č. j. 24 C 330/2014-195 zamítl žalobu, kterou se žalobci Věra Kreuzerová a Jiří Degl (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci) domáhali, aby soud nahradil projev vůle žalovaného - stěžovatele uzavřít s nimi kupní smlouvu k nemovitým věcem, a II. výrokem uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 21 780 Kč. Vedlejší účastníci svůj návrh odůvodňovali tím, že při prodeji ideální jedné poloviny individualizovaných nemovitostí tehdejší prodávající pominul jejich předkupní právo podle §140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), které jim, jako spoluvlastníkům předmětných nemovitostí, náleželo. Tuto povinnost však prodávající podle obvodního soudu neměl, neboť k prodeji spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech došlo mezi osobami navzájem sobě blízkými podle §116 občanského zákoníku. Obvodní soud proto žalobu vedlejších účastníků jako nedůvodnou zamítl a o náhradě nákladů řízení rozhodl podle úspěchu ve věci s odkazem na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
3. K odvolání stěžovatele (toliko do II. výroku) a vedlejších účastníků (ti napadli prvostupňové rozhodnutí v plném rozsahu) rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 10. 1. 2018 č. j. 69 Co 404/2017-230 takto:
"I. Rozsudek soudu I. stupně se v zamítavém výroku I. o věci samé potvrzuje ve znění, že se zamítá žaloba o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít s žalobci kupní smlouvu o koupi spoluvlastnického podílu ve výši ideální 1/2 pozemku parč. X1, jehož součástí je budova č.p. X2, kat. úz. Nové Město, obec P., zapsaného u Katastrálního úřadu pro hl.m. Prahu na LV č. X3. [...] II. Rozsudek soudu I. stupně se ve výroku II. o náhradě nákladů řízení mění tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává. [...] III. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 10.164 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku." Ve věci samé se městský soud zcela ztotožnil s právním hodnocením obvodního soudu. Ke změně nákladového výroku uvedl, že "okolnosti vzniku sporu spočívají výhradně na straně žalovaného [stěžovatele], který svým nejasným oznámením o převodu předmětných nemovitostí a současně výzvou ke vzdání se předkupního práva žalobců a následně svou neochotou doložit svůj příbuzenský či blízký vztah mezi ním a JUDr. Mrázem [prodávajícím], ke vzniku sporu přispěl. Za této situace dospěl odvolací soud k závěru, že je na místě použít pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně ust. §150 o. s. ř., neboť žalobci byli donuceni své možné předkupní právo bránit soudní cestou."
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti především uvádí, že aplikace moderačního práva podle §150 o. s. ř. byla městským soudem nedostatečně odůvodněna. Aplikaci moderačního práva podle stěžovatele městský soud rovněž vysvětlil značně rozporuplně. Na jedné straně se totiž i tento soud odmítl zabývat výzvou, kterou zaslal stěžovatel vedlejším účastníkům, aby se vzdali svého předkupního práva, ale na druhou stranu aplikaci moderačního práva odůvodnil údajnou neochotou stěžovatele doložit vedlejším účastníkům svůj blízký vztah k prodávajícímu. Stěžovatel nadto podle svého tvrzení již ve svém odvolání namítal, že mu náhrada nákladů řízení měla být přiznána tak, aby její výše byla odvozena od hodnoty předmětných nemovitých věcí [tedy podle §8 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif")], nikoliv podle §9 advokátního tarifu vycházejícího - zjednodušeně řečeno - z toho, že hodnotu věci (práva), o níž se vede spor, nelze určit.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Právě uvedené platí o to více pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Problematika náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
9. V nyní posuzovaném případě Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadených rozhodnutí jejich úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětlují.
10. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že městský soud nedostatečně odůvodnil aplikaci moderačního práva, potom podle Ústavního soudu i jen výše citovaná pasáž odůvodnění jeho rozhodnutí svědčí o opaku. Odůvodnění rozhodnutí městského soudu přitom podle Ústavního soudu rovněž není ani vnitřně rozporuplné, neboť městský soud konstatoval, že výzva zaslaná stěžovatelem vedlejším účastníkům nepřináší žádné rozhodné skutečnosti k prokázání vztahu mezi stěžovatelem a prodávajícím. Proto také soud mohl návazně (a logicky) rovněž vyjít z toho, že stěžovatel vedlejším účastníkům svůj blízký vztah k prodávajícímu před zahájení soudního řízení nedoložil. Proto vedlejší účastníci vyvolali řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, aby byla otázka vztahu mezi stěžovatelem a prodávajícím postavena najisto.
11. Určovaly-li oba soudy v dané věci hodnotu úkonu právní služby při určení výše náhrady nákladů řízení podle §9 advokátního tarifu, pak vyšly z aktuální judikatury Ústavního soudu, jež akceptuje použití naposledy citovaného ustanovení i na věci, které jsou samy o sobě penězi ocenitelné [srov. k tomu například usnesení ze dne 19. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 2563/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a popis judikatury k této otázce v něm obsažený].
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími (jejich výroky o náhradě nákladů řízení) byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli zaručená ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. května 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu