ECLI:CZ:US:2018:3.US.1402.18.1
sp. zn. III. ÚS 1402/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Olafa Zuckersteina, zastoupeného Mgr. Petrem Vlachem, advokátem, sídlem Guldenerova 547/4, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2018 č. j. 22 Cdo 3405/2017-194, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2016 č. j. 30 Co 141/2016-160 a rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. listopadu 2015 č. j. 5 C 165/2015-66, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kutné Hoře, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti TRANSELCO CZ, s. r. o., sídlem Tupadly 59, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností stěžovatel brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na soudní ochranu podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Okresní soud v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2015 č. j. 5 C 165/2015-66 zamítl vzájemný návrh stěžovatele (žalovaného), aby soud nahradil projev vůle vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) uzavřít se stěžovatelem kupní smlouvu, podle které by stěžovatel od vedlejší účastnice řízení nabyl vlastnické právo k ideálním dvěma šestinám v rozhodnutí specifikovaných pozemků (dále jen "předmětné nemovitosti") za kupní cenu 535 000 Kč (výrok I.). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady řízení ve výši 281 659,50 Kč (výrok II.).
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 10. 2016 č. j. 30 Co 141/2016-160 rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici řízení náklady odvolacího řízení ve výši 85 171,90 Kč (výrok II.).
4. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2018 č. j. 22 Cdo 3405/2017-194 odmítnuto pro vady, neboť neobsahovalo obligatorní náležitosti stanovené v §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když postrádalo údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, dále též důvod dovolání, tj. právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem tato nesprávnost spočívá. O tyto náležitosti nebylo dovolání doplněno ani poté, kdy byl stěžovatelem odstraněn nedostatek podmínky řízení spočívající v absenci obligatorního zastoupení advokátem. Zvolenému zástupci přitom běžela třicetidenní lhůta k odstranění nedostatků dovolání a jeho doplnění o esenciální náležitosti od doručení opakované výzvy okresního soudu. Původně odstranitelné vady dovolání se marným uplynutím propadné (prekluzívní) lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. staly po uplynutí této lhůty vadami neodstranitelnými.
II.
Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím. Nejprve nastiňuje průběh dosavadního řízení, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a skutkové okolnosti sporu. Poukazuje přitom na silný citový vztah, který on, resp. jeho rodina, k předmětným nemovitostem měli. Zdůrazňuje, že soudy při hodnocení dražby, na jejímž základě nabyla vlastnictví předmětných nemovitostí vedlejší účastnice řízení, pominuly jeho zákonné předkupní právo. Rovněž podrobně vysvětluje, jak měly soudy rozhodnout a v čem se při rozhodování zmýlily. Nejvyššímu soudu pak vytýká, že jeho dovolání odmítl výhradně z formálních důvodů, aniž by posoudil věc samotnou. Stěžovatel připouští, že v dovolání neuvedl kritéria jeho přípustnosti, avšak podle jeho názoru z něj bylo seznatelné, jaké vady vytýká rozsudku krajského soudu. Vyslovuje přesvědčení, že i přes absenci obsahových náležitostí dovolání, se měl Nejvyšší soud zabývat rozsudkem krajského soudu věcně. Stěžovatel rovněž brojí proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti soudům vytýká, že vycházely z §142 o. s. ř. a rozhodovaly pouze na základě úspěchu ve věci a pominuly možnost stanovenou v §150 o. s. ř. Jako důvody zvláštního zřetele hodné považuje stěžovatel zejména historické souvislosti, za nichž byla jeho rodina o majetek připravena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je proti usnesení Nejvyššího soudu rovněž přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Proti napadeným rozhodnutím krajského soudu a okresního soudu však ústavní stížnost procesní předpoklady řízení nesplňuje, neboť jde o návrh nepřípustný (viz níže).
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205).
8. Ústavní soud se nejprve zabýval ústavní stížností proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Zde je třeba připomenout, že stěžovatel brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že ačkoliv v dovolání neuvedl předpoklady jeho přípustnosti, měl se přesto Nejvyšší soud jeho podáním zabývat věcně, neboť rozhodnutí krajského soudu vykazovalo takové vady, že neměly být Nejvyšším soudem pominuty. Stěžovatel přitom přehlíží, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti podle §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladu jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) - a ve stávajícím případě ani vymezení dovolacího důvodu, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.), resp. do uplynutí lhůty, jež byla stěžovateli stanovena pro splnění podmínky zajištění právního zastoupení. Jelikož tak stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, který ve sdělení okresnímu soudu, že převzal zastoupení stěžovatele, pouze odkázal na předchozí podání samotného stěžovatele, jež náležitosti dovolání zjevně nesplňovalo, neučinil, nebylo možné v dovolacím řízení pro tento nedostatek pokračovat, pročež Nejvyšší soud musel přistoupit k odmítnutí dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok řádně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http"//nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup". Daný zákonný postup přitom stěžovatel, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené. V této části je tedy třeba ústavní stížnost posoudit jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Nepodal-li tedy stěžovatel řádné dovolání, nevyčerpal tak všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť odmítnutí dovolání pro nevymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, není odmítnutím závisejícím na uvážení Nejvyššího soudu, jak stanoví §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je proto v části, v níž stěžovatel napadá rozsudky krajského soudu a okresního soudu, nepřípustná a je třeba ji odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
10. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu