ECLI:CZ:US:2018:3.US.1414.18.1
sp. zn. III. ÚS 1414/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Tiborem Stano, advokátem, sídlem Husovo nám. 529/6, Tábor, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. března 2018 č. j. 10 Co 101/2018-124 a usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. února 2018 č. j. 9 C 161/2017-112, za účasti Okresního soudu v Litoměřicích a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, a M. K. jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušení čl. 4, čl. 95 odst. 1, čl. 96 odst. 1 a 2 Ústavy České republiky domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
Z obsahu spisu Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud"), sp. zn. 9 C 161/2017, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud v říjnu 2017 rozhodl o povinnosti stěžovatele přispívat na výživu jeho zletilého syna částkou 7 000 Kč měsíčně, zaplatit dlužné výživné a náhradu nákladů řízení. Rozsudek pro zmeškání ze dne 30. 10. 2017 č. j. 9 C 161/2017-93, jakož i opravné usnesení tohoto rozsudku ze dne 30. 10. 2017 č. j. 9 C 161/2017-95 okresní soud zaslal stěžovateli na adresu jeho trvalého pobytu uvedenou v Centrální evidenci obyvatel (dále jen "CEO"); k doručení došlo náhradním způsobem za použití fikce doručení [§49 odst. 2, odst. 3 a odst. 4 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")]. V únoru 2018 stěžovatel podal okresnímu soudu návrh na prohlášení neúčinnosti doručení obou rozhodnutí, který odůvodnil tvrzením, že se na adrese trvalého bydliště dlouhodobě nezdržuje, žije v Táboře, ale v době od 8. 3. 2017 do 20. 3. 2018 měl s Českou poštou, s. p., (dále jen "Česká pošta") dohodnutou odnášku zásilek na pobočku České pošty v Táboře. Předvolání k jednání ani rozsudek a usnesení ve věci samé mu však na táborskou pobočku České pošty nebylo doručeno.
Okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením návrh zamítl s odůvodněním, že jinou adresu pro doručování písemností stěžovatel neuvedl. Připomněl, že v srpnu 2017 se u téhož soudu stěžovatel dostavil k hlavnímu líčení v trestní věci pro přečin zanedbání povinné výživy a osobně prohlásil, že jako doručovací adresu určuje adresu místa trvalého pobytu v T., kde se však nezdržuje, ale má zařízen odnos zásilek na jinou poštu. Okresní soud konstatoval, že stěžovatel soudu nesdělil, že mu má být doručováno na pobočku České pošty v Táboře, a netvrdil ani žádný jiný omluvitelný důvod, pro který se s předmětnými písemnostmi nemohl seznámit. Omluvitelným důvodem nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, neboť platí, že každý adresát je odpovědný za existenci adresy pro doručování bez ohledu na to, kde se skutečně zdržuje. Okresní soud dodal, že si stěžovatel měl zajistit řádné přeposílání poštovních zásilek na příslušnou pobočku České pošty a neklást okresnímu soudu za vinu, že tam stěžovatele neobesílal, neboť o této skutečnosti nebyl informován.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Krajský soud zopakoval, že stěžovatel neuvedl a nadále neuvádí jinou adresu pro doručování, dosílání písemností prostřednictvím České pošty nepředstavuje adresu pro doručování podle §46a odst. 1 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel nesouhlasil s argumentací obecných soudů o absenci omluvitelného důvodu, pro který se nemohl s doručovanými písemnosti seznámit. Uvedl, že učinil vše, aby si zajistil řádně příjem své korespondence z pobočky České pošty v místě trvalého bydliště prostřednictvím tzv. odnášky zásilek na pobočku v Táboře. Na podporu svého tvrzení poukázal na řádné doručení zprošťujícího rozsudku v jeho trestní věci, a to právě prostřednictvím odnášky zásilky. Stěžovatel upozornil na těžkosti při získání souhlasu majitelů nemovitostí se zřízením tzv. trvalého bydliště, na což reagoval zákonodárce, který v případě, kdy není jiného trvalého bydliště fyzické osoby, je místem trvalého po bytu sídlo obecního nebo městského úřadu, i když se v místě fyzická osoba nezdržuje, a nepochybnou reakcí je i služba České pošty zajišťující odnášku zásilek na jinou svoji pobočku. Stěžovatel tuto námitku uplatnil v odvolání, krajský soud se s ní však nevypořádal a pouze uvedl, že omluvitelným důvodem nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba na adrese pro doručování trvale nezdržuje, a že stěžovatel žádný omluvitelný důvod neuvedl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V posuzovaném případě žádné pochybení okresního soudu a krajského soudu, které by odůvodňovaly jeho zásah ve formě kasačního nálezu, neshledal.
Ústavní soud považoval závěr okresního soudu a krajského soudu o absenci omluvitelného důvodu, pro který se stěžovatel nemohl s doručovanými rozhodnutími seznámit, za zcela souladný se skutkovým zjištěním, že stěžovatel neuvedl jinou adresu, než adresu svého trvalého pobytu, jak je uvedena v CEO. Z vyžádaného spisu okresního soudu je zřejmé, že okresní soud v průběhu řízení o zvýšení výživného opakovaně zjišťoval adresu stěžovatele dotazy v CEO (č. l. 13, 18, 88, 90), na příslušné pobočce Úřadu práce (č. l. 31, 42) a živnostenském úřadě (č. l. 44, 45) a po zjištění, že stěžovatel soudu neuvedl (a ani v CEO neuvádí) žádnou jinou adresu, než adresu svého trvalého bydliště, doručoval předmětné písemnosti na tuto adresu. Takový postup byl zcela v souladu s právní úpravou doručování písemností (zavedenou zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), konkrétně s §49 o. s. ř., který upravuje doručování písemností do vlastních rukou. Jak Ústavní soud již dříve uvedl, "tato úprava od základu mění pojetí doručování podle dosavadní úpravy tím, že opouští paternalistický přístup, který jí dominoval, a naopak vychází ze zásady, že každý si má svá práva střežit především sám. Tato zásada je vyjádřena abstraktním vymezením adresy pro doručování v §46b písm. a) o. s. ř., ze kterého vyplývá, že není principiálně významné, zda se adresát na adrese skutečně zdržuje, či nikoliv. Současně z tohoto ustanovení vyplývá, že je věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede soudu adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. ... Jde o legitimní tlak na adresáta, aby soudu ohlásil adresu pro doručování, tedy adresu, kam lze zásilku spolehlivě doručit" (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 1308/10 ze dne 30. 6. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Lze jen doplnit, že sám stěžovatel v jiné své věci výslovně označil adresu svého trvalého pobytu za adresu doručovací, a že v posuzované věci relevantní argument, proč by mu okresní soud neměl předmětné písemnosti zasílat na adresu vedenou v CEO, neuvedl. Poukaz na sjednanou službu České pošty "odnáška poštovních zásilek" na poštu Tábor X, takovým argumentem být nemůže, neboť plnění povinností spojených s dodáním poštovních zásilek v místě určeném v poštovní adrese je zcela věcí České pošty, a nikoliv soudu. Skutečnost, že se stěžovatel na adrese uvedené v CEO nezdržuje, nepředstavuje omluvitelný důvod pro neúčinnost doručení (srov. §50d odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud uzavřel, že právní závěry okresního soudu a krajského soudu odpovídají zjištěnému skutkovému ději, jejich odůvodnění shledal přiměřeně podrobnými, srozumitelnými a logickými, a proto stěžovatelovu tvrzení o porušení jeho ústavně zaručených práv, resp. tvrzení o porušení Ústavy, přisvědčit nemohl.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu