ECLI:CZ:US:2018:3.US.1474.17.1
sp. zn. III. ÚS 1474/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele L. B., t. č. Věznice Pardubice, zastoupeného Mgr. Janem Eichlerem, advokátem, sídlem Betlémské náměstí 251/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 č. j. 6 Tdo 1779/2016-23, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. března 2016 č. j. 55 To 523/2015-491, a rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 29. září 2015 č. j. 4 T 206/2012-453, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 9. 2015 č. j. 4 T 206/2012-453 byl stěžovatel uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), když úmyslně zosnoval a řídil jednání spočívající tom, že jiným při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel a takovým činem způsobil větší škodu, a dále pokusem podle §21 odst. 1 k přečinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 4 trestního zákoníku, když uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy nepravdivé údaje. Za tuto trestnou činnost mu byl vyměřen trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců.
3. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 3. 2016 č. j. 55 To 523/2015-491 bylo podle §256 trestního řádu zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu jako nedůvodné.
4. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017 č. j. 6 Tdo 1779/2016-23 bylo podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení krajského soudu jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou stanoveny zákonem.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spáchání trestné činnosti popírá. Pokud proti němu vypovídal spoluobviněný D., stěžovatel zpochybňuje jeho věrohodnost, protože je dlouhodobým uživatelem návykových látek. V případě svědků vypovídajících ve prospěch obhajoby pak soudy naopak bez odůvodnění dospěly k závěru o jejich nevěrohodnosti. Okresní soud se také nevypořádal s navrženými důkazy - svědectvími V. B. a M. B., které obě byly účastny jednání s D.
6. Uložený trest pak stěžovatel považuje za příliš přísný, totiž nepoměrný ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost a účelu trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ke stěžovatelově argumentaci směřující proti hodnocení důkazů Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
9. Ústavní soud neshledává žádných důvodů, které by měly vést ke zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Nutno konstatovat, že předložená ústavní stížnost ani neobsahuje jakoukoliv zásadnější ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel toliko předkládá svůj názor, že výpovědi svědků měly být hodnoceny jiným způsobem, k čemuž však nezbývá než připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů. Ty přitom řádně uvážily i stěžovatelem tvrzené požívání návykových látek spoluobviněným D. Uvádí-li stěžovatel, že okresní soud se nevypořádal s některými jeho důkazními návrhy, takováto námitka by mohla být relevantní pouze, kdyby ji uplatnil již i v odvolacím řízení a krajský soud na ni relevantně nereagoval (srov. naproti tomu str. 5 jeho usnesení), nehledě k tomu, že z ústavní stížnosti ani není příliš zřejmé, co zásadního by tyto důkazy měly do věci přinést.
10. Žádné pochybnosti nevzbuzuje ani výše uloženého trestu, když obecné soudy vyložily, na základě jakých úvah jeho výši stanovily, přičemž stanovený trest nedosahuje ani poloviny zákonné trestní sazby.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu