ECLI:CZ:US:2018:3.US.1495.17.1
sp. zn. III. ÚS 1495/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým, advokátem, sídlem Tylovo nábřeží 367/10, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2017 č. j. 30 Cdo 3889/2016-238, výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. března 2016 č. j. 39 Co 283/2015-200 a výrokům II a III rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. dubna 2015 č. j. 10 C 123/2013-155, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozhodl o stěžovatelově žalobě proti vedlejší účastnici, jíž se stěžovatel domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 5 407 833 Kč. Ta měla být stěžovateli způsobena tím, že se jako oběť trestného činu domáhal náhrady škody po pachateli, avšak soudní řízení u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud") trvalo téměř 12 let, když žalovaný škůdce zemřel, čímž bylo stěžovateli znemožněno se domoci kompenzace. Obvodní soud ve výroku I stěžovateli přiznal náhradu nemajetkové újmy za průtahy v řízení ve výši 38 567 Kč (jako navýšení k částce 169 333 Kč, kterou stěžovateli přiznala vedlejší účastnice v předsoudní fázi řízení), ve zbytku však žalobu zamítl. V odůvodnění přitom uvedl, že stěžovatel nemohl legitimně očekávat, že od škůdce vymůže částku ve výši bezmála 2 000 000 Kč, když již v průběhu soudního řízení měl problém se na něm exekučně domoci částek ve výši několika tisíc korun. Tomu odpovídal i průběh dědického řízení po smrti žalovaného. Pokud stěžovatel namítal, že snad v době vedení řízení u okresního soudu měl žalovaný ve skutečnosti nějaký majetek, a toho se zbavoval, mohl proti tomu v té době stěžovatel brojit zákonnými prostředky, což však neučinil.
3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel i vedlejší účastnice odvolání, o němž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozhodl tak, že zamítl žalobu i do přiznané částky 38 567 Kč a v zamítavé části rozsudek obvodního soudu potvrdil. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že mezi pochybením státu a vzniklou újmou není dána příčinná souvislost.
4. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění uvedl, že soudy se nikterak neodchýlily od jeho judikatury, neboť skutkově vzaly za prokázané, že jedinou příčinou stěžovatelovy újmy byla nemajetnost původního žalovaného.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že žalovaný v původním řízení měl v dané době dostatečný majetek k uspokojení nároku stěžovatele, avšak tohoto majetku se postupně zbavil. Podle stěžovatele tak byly průtahy v soudním řízení hlavní a jedinou příčinou toho, že žalovaný docílil prodeje veškerého svého majetku. A je tedy nezbytné, aby stát nesl za tuto újmu plnou odpovědnost. Poskytnuté odškodnění nekompenzuje v žádném případě celkovou újmu, kterou stěžovatel utrpěl. Nečinnost soudů způsobila stěžovateli značnou újmu, které mohl stát snadno zabránit. To však neučinil a přenesl tak břímě odpovědnosti ze škůdce na stěžovatele. Nadto stěžovatel vyslovuje i pochybnosti o nepodjatosti soudů, neboť stěžovatel je pouze občan - důchodce, zatímco vedlejší účastnice je subjektem, který má vliv na personální a materiální zajištění fungování soudů. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje námitky uvedené v původní žalobě, aniž by jakkoliv zohledňoval, že soudy se s nimi v průběhu řízení opakovaně vypořádaly. V takové situaci není možné ústavní stížnosti, namítající porušení procesních práv, zásadně vyhovět. V dané věci soudy dospěly k závěru, že mezi vznikem stěžovatelovy újmy a porušením právní povinnosti ze strany okresního soudu není dána příčinná souvislost. Vznik újmy zapříčinila dle soudů nemajetnost původního žalovaného, v možné kombinaci s procesní neaktivitou stěžovatele. Tento svůj závěr soudy opřely o listinné důkazy. Stěžovatel tyto závěry nijak konkrétně nenapadá a sám Ústavní soud neshledal na těchto závěrech nic zjevně protiústavního. Pokud stěžovatel vznáší námitky o možné podjatosti rozhodujících soudců, jde o ryzí spekulaci. Vyhovění takové námitce by fakticky učinilo veškerá soudní řízení o náhradě škody způsobené státem za nemožná.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. května 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu