ECLI:CZ:US:2018:3.US.151.18.1
sp. zn. III. ÚS 151/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace Dillard, a. s., sídlem Nad Turbovou 1181/36, Praha 5 - Košíře, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4 - Braník, proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2017 č. j. 20 Cdo 2672/2017-898, části výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016 č. j. 58 Co 343/2016-822 potvrzující výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. května 2016 č. j. 36 EXE 3475/2014-691, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 7. června 2016 č. j. 36 EXE 3475/2014-748 a výroku I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. května 2016 č. j. 36 EXE 3475/2014-691, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a Rudolfa Vojkůvky, Jaroslava Fiuryho a Janky Vojkůvkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků usnesení obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a základního práva vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a k ní připojených rozhodnutí obecných soudů se podává, že opatřením Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byl soudní exekutor Mgr. Richard Bednář pověřen vedením exekuce k vymožení povinnosti uložené prvnímu a druhému vedlejšímu účastníkovi společně a nerozdílně ve prospěch stěžovatelky, a to na základě specifikovaného notářského zápisu. Předmětem exekuce byla stěžovatelčina pohledávka ve výši 12 600 000 Kč vyplývající z celkem 12 smluv o půjčce uzavřené s povinnými dvěma právními předchůdci stěžovatelky (pozn. stěžovatelka nabyla předmětné pohledávky na základě postoupení pohledávky, exekuční titul a uznání dluhu byly sepsány již v její prospěch). Soudní exekutor konkrétními exekučními příkazy postihl majetek třetí vedlejší účastnice, která byla manželkou prvního vedlejšího účastníka. Obvodní soud zjistil, že bezpodílové spoluvlastnictví tehdejších manželů (sc. prvního vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice) bylo vypořádáno již v roce 1996, proto majetek manželky již nelze postihnout v exekučním řízení zahájeném dne 24. 9. 2014, není ani rozhodné, zda bývalá manželka o dluhu věděla, či nikoliv, a zda byla oprávněná (sc. stěžovatelka) vyrozuměna o existenci rozsudku o zrušení a vypořádání SJM (správně má být "BSM"), a proto exekuci napadeným I. výrokem usnesení ze dne 19. 5. 2016 č. j. 36 EXE 3475/2014-691 ve vztahu k majetku ve výlučném vlastnictví bývalé manželky povinného zastavil. Usnesením ze dne 7. 6. 2016 č. j. 36 EXE 3475/2014-748 doplnil uvedený výrok o zastavení exekuce týkající se dalšího výlučného majetku třetí vedlejší účastnice nařízené na základě dalších exekučních příkazů soudního exekutora.
3. Stěžovatelka odvoláním napadla výrok o zastavení exekuce (pozn. odvolání podali i další účastníci řízení, vzhledem k předmětu ústavní stížnosti je lze ponechat stranou pozornosti); Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žádné z podaných odvolání neshledal důvodným a usnesením ze dne 1. 12. 2016 č. j. 58 Co 343/2016-822, kromě jiného, výrok o částečném zastavení exekuce potvrdil (výrok I.). Přitakal závěru obvodního soudu, že majetek třetí vedlejší účastnice nebylo možno postihnout s ohledem na zánik i vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví před 1. 8. 1998; vyjádřil se též k námitce stěžovatelky o účelovosti postupu a zneužití situace prvním vedlejším účastníkem a jeho (bývalé) manželky.
4. Stěžovatelka, první vedlejší účastník a třetí vedlejší účastnice podali proti usnesení městského soudu (každý za sebe) dovolání; stěžovatelčino dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017 č. j. 20 Cdo 2672/2017-898 odmítnuto (výrok II.) s odůvodněním, že zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví před 1. 8. 1998 se nemohlo transformovat na společné jmění manželů, rozvod manželství v průběhu exekučního řízení na tomto závěru nic nemění, otázka informovanosti stěžovatelky o modifikaci majetkového režimu manželů Vojkůvkových je irelevantní a porušení práva na spravedlivý proces nebylo shledáno.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V rámci rekapitulace skutkové stránky a průběhu předchozích řízení stěžovatelka připomíná, že postižení výlučného majetku třetí vedlejší účastnice bylo zcela oprávněné a že částečné zastavení exekuce není namístě. Zejména uváděla, že postižení takového majetku je v souladu s §42 exekučního řádu, obecné soudy vůbec nezohlednily zcela specifické skutkové okolnosti případu spočívající ve zcela účelovém a práva zneužívajícím postupu prvního vedlejšího účastníka a třetí vedlejší účastnice (zrušení BSM a jeho vypořádání bylo účelovým krokem, rozvod jejich manželství proběhl až v průběhu exekučního řízení, třetí vedlejší účastnice souhlasila se vznikem závazků, právní předchůdce stěžovatelky neměl reálnou možnost dozvědět se o modifikaci jejich majetkového společenství, neboť ho o tom nikdo neinformoval a do evidence byl rozsudek o zrušení BSM založen až v dubnu 2014, přestože exekuované pohledávky vznikly již v letech 2012 až 2013). Připomíná, že obvodní soud dospěl k jednoznačnému závěru, že jednání těchto vedlejších účastníků bylo zcela zjevně účelové a motivované snahou o znemožnění uspokojení věřitelů, a tato skutková zjištění nebyla nijak modifikována odvolacím soudem ani dovolacím soudem a stěžovatelka je ani nezpochybňuje. Nesouhlasí však s právním posouzením daného případu ústícím do závěru, že majetek třetí vedlejší účastnice není možné postihnout exekucí vedenou na majetek prvního vedlejšího účastníka. Obecné soudy tak poskytly ochranu zcela zneužívajícímu výkonu práv, a to v rozporu s principem zákazu jednání proti dobrým mravům, v rozporu se zákazem zneužití práva, jakož i zcela v rozporu s jakoukoli snahou o zachování spravedlnosti.
6. Stěžovatelka je přesvědčena, že postupem obecných soudů bylo porušeno její právo na soudní ochranu i její právo vlastnit majetek. Na podporu své argumentace využívá citací z nálezové judikatury Ústavního soudu.
7. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že se "schoval" za svou ustálenou judikaturu a její dovolání odmítl jako nepřípustné, přičemž se omezil při posuzování přípustnosti pouze na jeden dovolací důvod a nevypořádal se s důvodem, který se týkal namítaného ústavního deficitu a zneužití práva. Pouhým konstatováním, že neshledal v postupu odvolacího soudu porušení práva na soudní ochranu, si odůvodnění odmítnutí nepřípustně zjednodušil, a postupoval tak v rozporu s tímto jejím ústavně zaručeným právem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti (ev. rozhodnutí obsahující napadené výroky), a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí, resp. jejich výroky z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti setrvale odmítá respektovat důsledky dobové právní úpravy manželského majetkového práva (tj. regulaci bezpodílového spoluvlastnictví manželů v 90. letech minulého století a právní následky vyvolané využitím mezí smluvní volnosti manželů, které byly výronem novelizací tehdejšího občanského zákoníku, zejména novelizace provedené zákonem č. 509/1991 Sb.); obecné soudy stěžovatelce zcela jednoznačným způsobem objasnily nemožnost postižení výlučného majetku třetí vedlejší účastnice exekucí vedenou k uspokojení pohledávek vůči jejímu bývalému manželovi a vypořádaly se též s její námitkou o účelovosti postupu (např. str. 9 odůvodnění usnesení městského soudu). Budiž připomenuto, že stěžovatelčini právní předchůdci, v duchu maximy vigilantibus iura scripta sunt, měli dostatek možností k využití právních instrumentů, které by posílily jejich právní postavení (např. pluralitu spoludlužníků, v nichž by vystupovala třetí vedlejší účastnice, nejlépe v podobě pasivní solidarity, či vhodné zajištění pohledávky vůči prvnímu vedlejšímu účastníkovi, např. zřízením zástavního práva k výlučnému majetku třetí vedlejší účastnice).
11. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny (pozn. toto ustanovení nereguluje právo na spravedlivý proces, jak opakovaně stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti). Právo na soudní ochranu je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Obecné soudy do tohoto stěžovatelčina práva nezasáhly, když "pouze" hodnotily naplnění podmínek nuceného uspokojení jejích pohledávek. Toto právo neporušil ani Nejvyšší soud konstatováním, že v postupu odvolacího soudu neshledal porušení práva na spravedlivý proces (str. 9 odst. první, i.f. odůvodnění), neboť tento závěr, byť strohý, je třeba interpretovat jako vyústění předchozího textu, v němž se Nejvyšší soud zabýval jednotlivými dovolacími námitkami. K této záležitosti je třeba dodat, že stěžovatelka (viz výše sub 7.) nedostatečně rozlišuje mezi předpoklady přípustnosti dovolání, na straně jedné, a dovolacím důvodem, na straně druhé (str. 9, třetí odstavec, ústavní stížnosti), tudíž Ústavní soud hodnotí i rozhodnutí o nepřípustnosti jejího dovolání jako ústavně konformní.
12. Relevantní není ani stěžovatelčina námitka o porušení jejího vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Rozhodnutími obecných soudů nedošlo ke zmenšení jejího majetku, neboť - bez ohledu na úspěšnost exekuce - jí nadále zůstávají v majetku pohledávky, které nabyla na základě jejich postoupení od původních věřitelů (pozn. nelze ani vyloučit případný ručitelský závazek těchto věřitelů dle §1885 odst. 1 občanského zákoníku).
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu