ECLI:CZ:US:2018:3.US.1551.18.1
sp. zn. III. ÚS 1551/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti RI OKNA, a. s., sídlem Úkolky 1055, Bzenec, zastoupené JUDr. Ing. Pavlem Schreiberem, advokátem, sídlem Jakubská 121/1, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2018 č. j. 32 Cdo 4481/2017-176, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Josefa Neumanna, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Okresní soud v Hodoníně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 č. j. 6 C 346/2015-81 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka (žalobkyně) domáhala po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil jí uhradit na nákladech řízení částku 51 834 Kč (výrok II).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 12. 4. 2017 č. j. 28 Co 197/2016-124 potvrdil zamítavý rozsudek okresního soudu v části výroku pod bodem I co do částky 311 913 Kč s příslušenstvím (první výrok); ve zbývající části výroku pod bodem I jej změnil tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil povinnost zaplatit stěžovatelce částku 188 087 Kč s příslušenstvím (druhý výrok); dále uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku 12 854 Kč (třetí výrok) a na nákladech odvolacího řízení částku 6 557 Kč (čtvrtý výrok). Částku 311 913 Kč požadovala stěžovatelka po vedlejším účastníkovi řízení z titulu jeho ručení za závazky obchodní společnosti JOTO LEGNO TRANS, s. r. o. (jejímž nástupcem je obchodní společnost UNIFIRM, s. r. o.). Tyto závazky vznikly v souvislosti s užíváním palivové karty určené k čerpání pohonných hmot, jakož i k úhradě dálničních a jiných poplatků, obchodní společností JOTO LEGNO TRANS, s. r. o. Žalovaná částka 311 913 Kč pak představovala součet jednotlivých stěžovatelkou samostatně vystavených faktur obchodní společnosti JOTO LEGNO TRANS, s. r. o. za plnění poskytnutá podle Smlouvy o užívání palivové karty ze dne 1. 6. 2011 (dále též jen "smlouva"). Žaloba byla v této části zamítnuta, neboť krajský soud ve shodě s okresním soudem dospěl k závěru o neurčitosti ručitelského prohlášení, protože neobsahovalo jednoznačné vymezení zajišťovaného závazku (srov. §303 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013).
4. Následná dovolání stěžovatelky i vedlejšího účastníka řízení, byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2018 č. j. 32 Cdo 4481/2017-176 odmítnuta. Důvodem pro odmítnutí stěžovatelčina dovolání bylo, že částka 311 913 Kč, o níž bylo rozhodnuto krajským soudem prvním výrokem, proti kterému její dovolání směřovalo, sestávala z více nároků, které i když vyplývaly z téže smlouvy, měly samostatný skutkový základ. Vzhledem k tomu, že ani jeden z uplatněných nároků nedosahoval výšky 50 000 Kč, byla s ohledem na §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přípustnost dovolání stěžovatelky vyloučena. Dovolání vedlejšího účastníka Nejvyšší soud pak odmítl jako nepřípustné proto, že odvolací soud se v otázce určitosti posuzovaného právního úkonu (identifikace budoucích ručením zajištěných závazků) neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje průběh dosavadního řízení. Nejvyššímu soudu vytýká nesprávné posouzení přípustnosti dovolání, když nesouhlasí s jeho názorem, že v daném případě šlo o souhrn nároků se samostatným skutkovým základem a přípustnost dovolání bylo třeba k jednotlivým nárokům posuzovat samostatně. Stěžovatelka v obecné rovině připouští možnost samostatného posuzování jednotlivých nároků pro potřeby přípustnosti dovolání, avšak podle jejího názoru o takovou situaci nešlo. Vyslovuje přesvědčení, že částka 311 913 Kč nepředstavovala souhrn dílčích nároků s odlišným skutkovým základem, nýbrž šlo o jedno plnění ze smlouvy. Skutečnost, že se obchodní společnost JOTO LEGNO TRANS, s. r. o. zavázala hradit stěžovatelce cenu vyčerpaného plnění za příslušná období, nemůže podle stěžovatelky vést k závěru, že jde o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem. Rozhodnutí, jimiž argumentoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, nejsou podle stěžovatelky přiléhavá, neboť šlo o případy, kde byly nároky zřetelně od sebe odděleny (např. nárok na náhradu za ztrátu na výdělku, na náhradu bolestného a za ztížení společenského uplatnění). Stěžovatelce rovněž není jasné, v čem Nejvyšší soud spatřuje odlišný skutkový základ. Z tohoto pohledu je jeho rozhodnutí i nedostatečně odůvodněno. V postupu Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatelka odepření práva na přístup k soudu. V této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2692/11 (veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz), z něhož se podává, že porušení základního práva na soudní ochranu by mohlo nastat v případě, kdyby Nejvyšší soud při rozdělení předmětu řízení na samostatné nároky postupoval svévolně za účelem odmítnutí dovolání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Důvod pro zásah však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s posouzením přípustnosti jejího dovolání Nejvyšším soudem podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., resp. nesouhlas s tím, že její žalobou uplatněný nárok vyplývající ze smlouvy vyhodnotil Nejvyšší soud jako souběh několika nároků se samostatným skutkovým základem. Stěžovatelka namítá, že i když žalovala na plnění z jedné smlouvy, Nejvyšší soud její nároky posoudil jako samostatné.
9. I když Ústavní soud připouští, že by si odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu v této části zasloužilo širší vysvětlení, proti jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Je totiž třeba vyjít z toho, že stěžovatelka obchodní společnosti UNIFIRM, s. r. o. účtovala vždy cenu vyčerpaných pohonných hmot a dálničních popř. jiných poplatků za jednotlivá zúčtovací období, jejichž výše se vždy lišila, neboť i výše čerpání obchodní společností JOTO LEGNO TRANS, s. r. o. byla v každém období různá. Stěžovatelkou jednotlivě vystavené faktury pak ve svém souhrnu představovaly její celkově uplatněný žalobní nárok. Nešlo tedy o shodné a opakující se, resp. ze shodných skutkových okolností vyplývající nároky, které by mohly být posuzovány společně, nýbrž každý jednotlivý nárok byl jednoznačně individualizován. Smlouvu o užívání palivové karty lze tak charakterizovat jako jakousi rámcovou smlouvu, přičemž konkrétní nároky se odvíjely od skutečné spotřeby držitele této karty, tedy obchodní společnosti JOTO LEGNO TRANS, s. r. o., za jejíž závazky se vedlejší účastník řízení (byť neplatně) zaručil. Následný závěr Nejvyššího soudu, podle něhož je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí krajského soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem zkoumat u jednotlivých nároků samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem, není tedy svévolné, ale naopak je logickým vyústěním výše naznačených úvah a je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. Nejvyšším soudem citované usnesení ze dne 10. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 307/05).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu