ECLI:CZ:US:2018:3.US.1578.18.1
sp. zn. III. ÚS 1578/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti MP-ČR, a. s., sídlem Vodařská 232/2, Brno, zastoupené Mgr. Igorem Penkou, advokátem, sídlem Zahradnická 223/6, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2018 č. j. 21 Co 10/2018-132 a II. výroku usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 16. října 2017 č. j. 19 C 193/2015-123, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti MAN Truck & Bus Czech Republic, s. r. o., sídlem Obchodní 120, Čestlice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), popř. podle čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, jakož i právo na legitimní očekávání ve spojitosti s právem vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Okresní soud Praha-východ (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 16. 10. 2017 č. j. 19 C 193/2015-123 zastavil řízení o vydání zadržovaného vozidla (výrok I.), vedlejší účastnici řízení (žalované) uložil povinnost zaplatit stěžovatelce (žalobkyni) náhradu nákladů řízení ve výši 17 970,95 Kč (výrok II.) a dále rozhodl o vrácení soudního poplatku ve výši 1 000 Kč stěžovatelce (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 26. 1. 2018 č. j. 21 Co 10/2018-132 rozhodnutí okresního soudu v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem při aplikaci §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), uložil náhradu nákladů vedlejší účastnici řízení, neboť ta zavinila zastavení řízení (vydáním jí zadržovaného vozidla stěžovatelce). Stěžovatelka však nesouhlasila s výší nákladů řízení. Soudy obou stupňů totiž vyšly při stanovení jejich výše z §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a za tarifní hodnotu považovaly částku 10 000 Kč. K tomu uvedly, že hodnotu zadržovaného vozidla lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, přičemž pro její zjištění by muselo být prováděno další dokazování (např. znaleckým posudkem), což však s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu (viz usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. 26 Cdo 1492/2016), není možné. Podle krajského soudu by ke zjištění hodnoty nepostačovalo ani nahlédnutí do inzerce ojetých vozidel, neboť každé z nabízených vozidel je v jiném technickém stavu. Rovněž nebylo možné vycházet ze stěžovatelkou navrhovaného eventuálního petitu požadujícího místo vydání vozidla zaplacení částky 800 000 Kč, neboť tato částka byla založena pouze na úvaze stěžovatelky. Krajský soud se shodl s okresním soudem i v tom, že stěžovatelce nemohla být přiznána náhrada za všechny úkony, které požadovala, neboť nešlo ve všech případech o náklady účelně vynaložené.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nesouhlasí především s tvrzením soudů, že hodnotu předmětného vozidla by bylo možné zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Za irelevantní považuje stěžovatelka i argumentaci soudů o vzniku dalších nákladů řízení a prodloužení řízení, měl-li by být vypracováván znalecký posudek. Naopak vyslovuje přesvědčení, že hodnota vozidla by byla zjistitelná velice snadno, a to i s ohledem na eventuální petit, v němž jako náhradu za zadržované vozidlo požadovala úhradu odhadované ceny vozidla ve výši 800 000 Kč. Soudy tak zcela rezignovaly na snahu o reálné určení hodnoty sporu. Je přitom zjevné, že hodnota stanovená soudy je ve značném nepoměru s reálnou hodnotou předmětného vozidla. Rovněž poukázala na nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), který se zabývá obdobnou problematikou a v němž je podrobně vyložen pojem "nepoměrné obtíže".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud úvodem podotýká, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Důvod pro zásah však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Ústavní soud předesílá, že v ústavní stížnosti jde pouze o výši náhrady nákladů řízení. Náhradou nákladů řízení se přitom Ústavní soud ve své předchozí judikatuře již opakovaně zabýval, přičemž zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (N 118/73 SbNU 821)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
8. V nyní posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí obecných soudů, neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům. Jak je z odůvodnění výše napadených rozhodnutí patrné, soudy obou stupňů se otázkou náhrady nákladů řízení zabývaly. V odůvodnění svých rozhodnutí poukázaly na příslušné právní předpisy a tyto aplikovaly na konkrétní případ stěžovatelky. Rovněž řádně zdůvodnily, proč vycházely z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 1 advokátního tarifu (a nikoliv tedy z hodnoty stanovené podle §8 odst. 1 advokátního tarifu) a v čem je možné spatřovat nepoměrné obtíže při stanovení hodnoty věci. Byť lze v návaznosti na stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. IV. ÚS 2688/15 dát stěžovatelce za pravdu v tom, že možnost určení hodnoty věci znalcem, popř. jiným způsobem, by byla rovněž akceptovatelná, není možné podle Ústavního soudu zcela přehlédnout, že v nyní posuzované věci (na rozdíl od nálezu sp. zn. IV. ÚS 2688/15) neexistovalo dostatečně objektivizované a aktuální posouzení hodnoty věci (srov. usnesení ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1431/18), neboť řízení bylo zastaveno, aniž by proběhlo jednání ve věci samé, takže nebylo prováděno ani žádné dokazování, z něhož by mohla hodnota vozidla vyplynout. V této souvislosti je možno přijmout i myšlenku obsaženou v krajským soudem citovaném usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1492/2016, že pouze pro určení výše nákladů řízení soud dokazování ke zjištění ceny věci neprovádí. Ústavní soud proto v závěru o existenci nepoměrných obtíží při zjišťování hodnoty věci nespatřuje prvky svévole, které by jej měly přimět ke zrušení napadených rozhodnutí.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu