ECLI:CZ:US:2018:3.US.1620.18.1
sp. zn. III. ÚS 1620/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Josefem Fialou o ústavní stížnosti Ing. Pavla Průši, zastoupeného Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6 - Dejvice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018 č. j. 29 Cdo 467/2016-192, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Mysliveckého spolku Trnava Bratřice, sídlem Jetřichovec 49, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byl zrušen rozsudek Nejvyššího soudu označený v záhlaví, neboť je názoru, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Rozsudkem, který je napaden ústavní stížností, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 10. 2015 č. j. 15 Co 512/2015-157 a rozsudek Okresního soudu v Pelhřimově (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 6. 2015 č. j. 5 C 22/2015-125 a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Zmíněným rozsudkem okresní soud rozhodl, že vedlejší účastník je povinen přijmout stěžovatele za svého člena. Vycházel přitom z §32 odst. 6 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o myslivosti"), dle něhož platí, že pokud je honitba pronajata mysliveckému sdružení, je toto myslivecké sdružení povinno upřednostnit přihlášky členství podané vlastníky honebních pozemků této honitby. Stěžovatel byl vlastníkem honebních pozemků, které měl vedlejší účastník v nájmu. Dle hodnocení okresního soudu §32 odst. 6 zákona o myslivosti nezakládá jen povinnost upřednostnit přihlášku stěžovatele (tj. nutnost o ní rozhodnout dříve než o ostatních přihláškách), ale zakládá i právo stěžovatele být do mysliveckého sdružení přijat, pokud splňuje všechny podmínky členství a neexistují závažné důvody pro jeho nepřijetí. Krajský soud ve svém rozsudku potvrdil výrok I. rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto o žalobě. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že přednostní právo na přijetí za člena mysliveckého spolku, jemuž je honitba pronajata, se aktivuje výhradně tehdy, když o členství v konkurenci s osobami, jimž právo přednosti nesvědčí, současně usilují osoby, jimž právo přednosti svědčí. Ze skutkových zjištění okresního a krajského soudu však dle Nejvyššího soudu nevyplývalo, že by přihlášce stěžovatele konkurovaly přihlášky jiných osob, které nejsou vlastníky či nájemci honebních pozemků. Závěr o povinnosti přijmout stěžovatele za člena vedlejšího účastníka tak Nejvyšší soud označil za rozporný s jeho ustálenou judikaturou, rozsudky okresního a krajského soudu zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
3. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti podle §43 odst. 1 písm. e) uvedeného zákona. V daném případě shledal, že tomu tak není.
4. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecných soudů. Ústavní soud představuje institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
5. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. např. usnesení ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. I. ÚS 1769/08, ze dne 30. 10. 2008 sp. zn. II. ÚS 2320/08, ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 či ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 287/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá uzavřenost takového stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti rozhodnutí o věci (srov. výše zmíněné usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
6. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byly zrušeny rozsudky soudů nižších stupňů a jímž byla věc vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. S ohledem na to, že rozsudek Nejvyššího soudu není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale je rozhodnutím, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva, nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavněprávního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
7. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. nález ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit nemůže. Výjimku ze závěru o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud připustil za předpokladu, že "byly vyčerpány prostředky, které měl stěžovatel k dispozici [...] a v jejichž rámci mu nebyla poskytnuta, resp. ani nemohla být poskytnuta ochrana jeho práva na spravedlivý proces" (srov. body 29. a 30. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/11), souhrnně řečeno jen tehdy, je-li s konečným a pravomocným meritorním rozhodnutím napadeno i kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, které takovému meritornímu a konečnému rozhodnutí předcházelo. Taková situace ale ve stěžovatelově věci zjevně nenastala, neboť řízení v předmětné věci dosud neskončilo a stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá práva.
8. S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. května 2018
Josef Fiala v. r.
soudce zpravodaj