ECLI:CZ:US:2018:3.US.1627.18.1
sp. zn. III. ÚS 1627/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti A. Ž., t. č. Věznice Mírov, zastoupeného Mgr. Michalem Vrajíkem, advokátem, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2018 č. j. 15 Co 10/2018-107 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. října 2017 č. j. 23 C 220/2012-100, spojené s návrhem na zrušení článku V. bodu 6. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho základní práva, jmenovitě čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na zrušení shora označeného ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., jímž došlo ke zrušení ustanovení §11 odst. 1 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, podle kterého byla od poplatkové povinnosti do 29. 9. 2017 osvobozena řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci.
2. Žalobou ze dne 11. 10. 2012 se stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhal, aby bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit náhradu nemajetkové újmy ve výši 5 166,60 EUR s příslušenstvím, jež měla stěžovateli vzniknout nepřiměřenou délkou jiného soudního řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 22 C 207/2007, v němž ani k datu podání posuzované ústavní stížnosti nebylo pravomocně rozhodnuto. Obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 6. 2016 a k odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") tento rozsudek rozsudkem ze dne 27. 7. 2017 č. j. 15 Co 8/2017-73 jako věcně správný potvrdil.
3. Proti uvedenému rozsudku městského soudu chtěl stěžovatel podat dovolání, pročež požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, k tomuto návrhu však obvodní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že se žalobci osvobození od soudních poplatků nepřiznává a zástupce se mu pro dovolací řízení neustanovuje; k odvolání stěžovatele městský soud rubrikovaným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu a současně stěžovateli uložil pořádkovou pokutu ve výši 10 000 Kč, neboť vyhodnotil části jeho odvolání jako hrubě urážející podání.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obvodní soud rozhodl o nepřiznání osvobození od soudních poplatků a o neustanovení zástupce z řad advokátů, místo aby zaslal stěžovateli jím požadovaný vzor 060, jímž by doložil svoji nemajetnost, a tedy objektivní neschopnost předmětný soudní poplatek uhradit; obvodní soud proto podle stěžovatele rozhodl, aniž by řádně zjistil skutkový stav věci. S odkazem mj. na závěry nálezu ze dne 20. 2. 2018 sp. zn. II. ÚS 3112/17 (s důrazem na bod 22. jeho odůvodnění) a nálezu ze dne 5. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 2603/17 (zvláště na bod 30. odůvodnění) stěžovatel vyjadřuje přesvědčení, že obvodní soud postupoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť svým rozhodnutím nepřípustně diskriminuje osobu ve výkonu trestu v možnosti přístupu k (civilnímu) soudu, čímž dochází k porušování jeho základních procesních práv.
5. Námitky vznáší stěžovatel rovněž proti výroku napadeného usnesením městského soudu, jímž mu byla uložena pořádková pokuta, kteroužto byla podle mínění stěžovatele taktéž porušena jeho základní práva. Jím použité výrazy v předmětném odvolání totiž stěžovatel nepovažuje za natolik "hrubě urážlivé", aby je bylo možno podřadit pod hypotézu §53 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), přičemž na podporu své argumentace odkazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze 17. 10. 2000 sp. zn. I. ÚS 211/99 (N 152/20 SbNU 75).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jako nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
8. Jde-li o námitky směřující proti rozhodnutí o neosvobození stěžovatele od soudních poplatků a o neustanovení mu zástupce z řad advokátů vznáší stěžovatel obdobné námitky, jež předestřel již v řadě svých předchozích ústavních stížností, pročež na tomto místě postačí na odůvodnění usnesení, kterými byly tyto ústavní stížnosti odmítnuty, toliko odkázat (v poslední době např. usnesení ze dne 15. 5. 2018 sp. zn. III. ÚS 1069/18 a usnesení ze dne 10. 7. 2018 sp. zn. III. ÚS 1483/18), stejně jako na příslušné pasáže v napadených rozhodnutích, na nichž Ústavní soud neshledává žádné zjevné ústavněprávní nedostatky, naopak se s jejich stěžejními premisami zcela ztotožňuje.
9. Pouze pro úplnost je proto na tomto místě vhodné uvést, že stěžovatelem učiněné odkazy na výše uvedené nálezy Ústavního soudu nejsou případné, neboť jejich závěry do posuzované věci bez dalšího vůbec nedopadají z důvodu podstatných skutkových odlišností. Ve věci sp. zn. II. ÚS 3112/17 tamní stěžovatel - na rozdíl od stěžovatele v nynější věci - ve výkonu trestu pracuje; stěžejním kasačním důvodem ve věci sp. zn. III. ÚS 2603/17 byla potom skutečnost, že soud při rozhodování o (ne)osvobození od soudních poplatků nevycházel z aktuálních, nýbrž z minulých nebo hypotetických budoucích majetkových poměrů žadatele, což je skutečnost, jež v posuzované věci nikterak nerezonuje přinejmenším potud, že stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá, že by jeho majetkové poměry byly podstatně jiné, než uvádí obvodní soud v napadeném rozhodnutí (přičemž je nadto třeba připomenout, že důvodem nepřiznání osvobození od soudních poplatků byla rovněž skutečnost, že podle mínění obvodního soudu nebyla v posuzované věci splněna ani druhá nutná podmínka, tedy že v případě stěžovatele nejde o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva).
10. Přisvědčit stěžovateli nelze konečně ani potud, že by městský soud uložením pořádkové pokuty porušil stěžovatelova základní práva. Skutečnost, že městský soud stěžovatelem v odvolání použité výrazy "stupidita úřednice" či "svině v řadách úředníků", směřující - oproti opačnému tvrzení stěžovatele - vůči tam jmenované asistence soudce, podřadil pod neurčitý právní pojem uvedený v hypotéze §53 odst. 1 o. s. ř., nelze označit za extrémní výklad, jenž by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu; naopak je třeba konstatovat, že městským soudem provedená subsumpce je zcela přiléhavá, přičemž je nutno zdůraznit, že stěžovatelův odkaz na závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 211/99 není případný, neboť tamní stěžovatel žádné takto silně difamující a dehonestující výrazy ve svém podání vůbec nepoužil.
11. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy neprokázal; Ústavní soud proto dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou. Odmítnout tak musel současně i s ústavní stížností spojený návrh na zrušení shora uvedeného ustanovení zákona, neboť takový návrh je z povahy věci návrhem akcesorickým, což znamená, že sdílí osud meritorně neprojednatelné ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu