ECLI:CZ:US:2018:3.US.1630.18.1
sp. zn. III. ÚS 1630/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2018 č. j. 5 To 56/2018-150 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 15. ledna 2018 č. j. 2 T 83/2012-140, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel.
Ze spisu Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") sp. zn. 2 T 83/2012, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že stěžovatel byl rozsudkem okresního soudu ze dne 27. 8. 2012 č. j. 2 T 83/2012-50 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 10. 2012 č. j. 5 To 411/2012-67 uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 150 hodin a úhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 30 měsíců. Trest obecně prospěšných prací stěžovatel nevykonal, neboť mu byl prominut amnestií prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, od výkonu trestu zákazu činnosti bylo podmíněně upuštěno usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 19. 3. 2014 č. j. 5 To 93/2014-102. Zkušební doba byla stanovena v délce 3 let a plynula od 19. 3. 2014 do 19. 3. 2017. Poté, co se stěžovatel dopustil dne 20. 9. 2016 přestupku proti bezpečnosti silničního provozu, okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl podle §91 odst. 1 tr. zákoníku a §350 odst. 2 tr. řádu, že vykoná zbytek trestu zákazu činnosti ve výměře 1 roku a 21 dnů. Stížnost stěžovatele krajský soud zamítl jako nedůvodnou ústavní stížností napadeným usnesením.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že okresní soud dospěl k chybnému závěru o délce dosud vykonaného trestu zákazu činnosti. Datum zahájení výkonu trestu zákazu činnosti bylo stanoveno ode dne 10. 10. 2012, kdy byl vydán rozsudek krajského soudu, ukládající předmětný trest, aniž by soud zohlednil, že stěžovateli bylo zadrženo řidičské oprávnění již dne 21. 6. 2012, tedy o 111 dnů dříve. Okresní soud nezohlednil ani to, že rozhodnutí o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti bylo pochybením soudu doručeno dopravnímu odboru Městského úřadu Tišnov až dne 26. 5. 2014, takže do doby vrácení řidičského oprávnění stěžovatel stále vykonával uložený trest po dobu dalších 68 dnů. Stěžovatel je přesvědčen, že okresní soud nezahrnul do výpočtu dosud vykonaného trestu zákazu činnosti celkem 179 dnů.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, neboť jejich výkon (zákaz řízení) pro něho představuje mimořádně velkou újmu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že navržený postup není v rozporu s žádným veřejným zájmem či zájmem jiných osob, zbytek trestu ostatně může vykonat po rozhodnutí o ústavní stížnosti.
III.
Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele
K ústavní stížnosti se k výzvě Ústavního soudu vyjádřil dne 21. 6. 2018 okresní soud, který po stručné rekapitulaci výsledků trestních řízení vedených proti stěžovateli odmítl výtku nesprávného posouzení délky již vykonaného trestu zákazu činnosti. Uvedl, že dne 21. 6. 2012, tj. v době, kdy policisté zadrželi stěžovateli řidičský průkaz, stěžovatel stále ještě vykonával předchozí souhrnný trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce 18 měsíců, uložený ve věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 2 T 93/2011, trest byl vykonán až ke dni 14. 11. 2012. Okresní soud připustil, že začátek výkonu trestu zákazu činnosti uloženého v nyní posuzované věci měl být počítán až od 15. 11. 2012, a nikoliv od 10. 10. 2012 (jak uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí), toto pochybení však nezpůsobilo stěžovateli žádnou újmu, naopak je v jeho prospěch, takže v něm nelze spatřovat porušení zákona, natož ústavních předpisů. K tvrzení o průtazích při doručování usnesení krajského soudu o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti okresní soud poukázal na záznamy v soudním spisu, podle kterých bylo předmětné usnesení doručeno Městskému úřadu Tišnov již dne 15. 4. 2014. Úvahy stěžovatele, že se do výkonu trestu zákazu činnosti počítá i doba, kterou si vyžádá rozesílání a doručování soudních rozhodnutí, okresní soud zcela odmítl. Uvedl, že účinky soudních rozhodnutí jsou obvykle spojeny s jejich právní mocí, avšak fakticky mohou nastat až po splnění dalších zákonem předvídaných podmínek. Jako příklad uvedl úpravu v §102 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle které žádá-li žadatel o vrácení řidičského oprávnění, jež pozbyl v důsledku soudem uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, musí prokázat zdravotní, odbornou nebo psychickou způsobilost. Faktická ztráta řidičského oprávnění tak může přesáhnout a obvykle i přesáhne samotnou výměru trestu, nelze však tvrdit, že tento časový "přesah" se započítává do doby výkonu trestu. Okresní soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případně zamítl.
V replice ze dne 13. 7. 2018 stěžovatel uznal, že se mýlil v započtení doby od 21. 6. 2012 do 10. 10. 2012 do délky již vykonaného trestu zákazu činnosti. Na svém návrhu však setrval, neboť nesouhlasil s názorem okresního soudu o tom, že faktické odnětí řidičského oprávnění může přesáhnout samotnou výměru trestu. Vyjádřil přesvědčení, že pro účely rozhodnutí o výkonu zbytku trestu zákazu činnosti je rozhodující výměra trestu stanovená v rozhodnutí a dosud fakticky vykonaný trest; v opačném případě by byl časovými "přesahy", způsobenými administrativními úkony, trestán nad zákonem stanovenou výměru trestu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Námitku stěžovatele, že do doby vykonaného trestu zákazu činnosti bylo třeba započítat i dobu plynoucí mezi soudním rozhodnutím o podmíněném upuštění od výkonu zbytku trestu a okamžikem skutečného vrácení řidičského oprávnění, lze v ústavně právní rovině posoudit spíše jako otázku navozující ústavněprávní přezkum aplikace a interpretace podústavních norem v souladu s principy spravedlivého (řádného) procesu ve smyslu čl. 36 Listiny.
Z připojeného spisu okresního soudu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel ve stížnosti proti usnesení krajského žádnou námitku tohoto zaměření nevznesl a soudem konstatovaný závěr o délce již vykonaného trestu zákazu činnosti, resp. délce trestu zákazu činnosti, který mu zbývá vykonat, nezpochybnil, což nyní nemůže dohánět v ústavní stížnosti. Ústavní stížnost je výrazně subsidiárním prostředkem k ochraně základních práv a ve smyslu ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, byla-li námitka, která mohla být uplatněna v řízení před obecnými soudy, vznesena až v ústavní stížnosti, jde o nepřípustné novoty, k nimž není možné přihlédnout (srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997, N 95/8 SbNU 367, usnesení sp. zn. III. ÚS 103/11 ze dne 26. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 116/12 ze dne 22. 3. 2012, usnesení sp. zn. IV. ÚS 66/13 ze dne 31. 1. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 3282/13 ze dne 7. 1. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 405/15 ze dne 26. 11. 2015 a další dostupné v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
K zárukám článku 39 Listiny, podle kterého "jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit", lze v obecné rovině podotknout, že tvrzení o jejich porušení v řízení o výkonu zbytku trestu je zjevně neopodstatněné, neboť je zřejmé, že uložení tohoto druhu trestu ve stanoveném rozsahu stěžovatel v původním řízení nikterak neoponoval.
Podle §79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl.
Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. srpna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu