ECLI:CZ:US:2018:3.US.1638.17.2
sp. zn. III. ÚS 1638/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky T. T. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, zastoupené Mgr. Lucií Vaverkovou, advokátkou, sídlem Týnská 1053/21, Praha 1 - Staré Město, a stěžovatele B. D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 11 Tdo 126/2017-103, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2015 č. j. 12 To 64/2015-6203 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. dubna 2015 č. j. 2 T 2/2014-5846, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 24, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 1638/17, III. ÚS 2014/17 bylo rozhodnuto o spojení věcí tak, že ústavní stížnosti dosud vedené pod spisovými značkami III. ÚS 1638/17 a III. ÚS 2014/17 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod spisovou značkou III. ÚS 1638/17.
3. Z ústavních stížností a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") byli stěžovatelé uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku.
4. Proti rozsudku krajského soudu podali oba stěžovatelé (každý samostatně) odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který jej napadeným rozsudkem zrušil v celém rozsahu a nově uznal oba stěžovatele vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku. Stěžovateli B. D. D. byl za tento trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Stěžovatelce T. T. T. byl za tento trestný čin uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou.
5. Usnesení vrchního soudu oba stěžovatelé napadli (každý samostatně) dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavních stížnostech stěžovatelé namítají, že v hlavním líčení byly bez splnění zákonných podmínek pouze přečteny výpovědi svědků S. R. a S. M. Krajský soud nevyužil ani možnosti zajistit výpovědi těchto svědků prostřednictvím videokonference. Svědek S. R. navíc měl být pro orgány Spolkové republiky Německo kontaktní a vyjádřil vůli dostavit se k výslechu do Ústí nad Labem.
7. Za vadný považují stěžovatelé postup při poznávání pachatelů trestného činu, při kterém docházelo k porušování a obcházení zákonných ustanovení upravujících rekognici. Orgány činné v trestním řízení podle nich pochybily tím, když nepřikročily k rekognici podle fotografií ani k rekognici in natura a uchýlily se k pouhému ukazování fotografií osob z přichystaných fotoalb, popř. k tzv. tipování pachatele. Fotoalba byla přitom svědkům ukazována opakovaně, přičemž fotografie měly být opatřeny popisky, kterými mohli být svědci ovlivněni. Zákonnou rekognici podle stěžovatelů nelze nahradit ani ukázáním obžalovaného svědkovi v soudní síni, když se navíc jedna ze svědkyň při tomto způsobu identifikace dopustila zjevného omylu, jiní svědci byli prostředím soudní síně ovlivněni.
8. Stěžovatelka T. T. T. uvádí, že byla odsouzena de facto za jednání, kterého se měl dopustit její muž, stěžovatel B. D. D., neboť orgány činné v trestním řízení nezjistily pečlivě, zda a které z provedených důkazů usvědčují i ji. Poukazuje na závažné rozpory ve výpovědi svědka M. a na skutečnost, že někteří svědci ji zjevně nerozpoznali jako osobu, která se dopustila trestné činnosti. Stěžovatelka rovněž tvrdí, že ji soud prvního stupně hodnotil podle její národnosti a že její námitka obsažená ve stížnosti proti usnesení krajského soudu ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. 2 T 2/2014 měla být posouzena podle svého obsahu a mělo o ní být rozhodnuto postupem podle §31 trestního řádu.
9. Stěžovatel B. D. D. dále namítá, že výpověď svědka T. byla absolutně neúčinným důkazem, neboť tento svědek byl zasahujícím policistou při výkonu operativně pátracích prostředků v rámci prověřování trestného činu a aktivně se účastnil i výslechu dalších svědků. Tento svědek společně se svědkem Ch. podle stěžovatele v rámci hlavního líčení čerpal z listin poskytnutých předsedkyní senátu. Stěžovatel brojí proti tomu, že výslech obou jmenovaných svědků před soudem prvního stupně bezdůvodně proběhl v nepřítomnosti obžalovaných, kteří byli vykázáni ze soudní síně.
10. Stěžovatel rovněž poukazuje na některé postupy orgánů činných v trestním řízení, které považuje za fatální zásah do práva na obhajobu. Zejména se mělo jednat o postup vyšetřujícího policejního rady pplk. Čadka, který měl selektovat důkazy, a nezpřístupnil obhajobě část podstatného spisu. Stěžovatel obecným soudům vytýká i ignoraci jeho námitek a předestírání a čtení úředních záznamů, popř. dalších výpovědí v rozporu s trestním řádem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnosti jsou přípustné (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovateli v ústavních stížnostech uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti jsou zjevně neopodstatněné.
14. Ústavní soud připomíná, že zpochybnění skutkových závěrů soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro výklad okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Soud je podle §2 odst. 5 a 6 a §125 trestního řádu povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou. Dodrží-li tyto povinnosti, není v pravomoci Ústavního soudu, aby do takového hodnocení zasahoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí existuje pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) a III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].
15. Z napadených rozhodnutí je patrné, že výše uvedené námitky stěžovatelé uplatňovali již v průběhu trestního řízení v rámci svého obhajoby. Ústavní soud konstatuje, že soudy se s těmito námitkami plně a racionálně vypořádaly.
16. Námitkou týkající se nedodržení podmínek čtení výpovědi svědka S. R. se podrobně zabýval vrchní soud na str. 19 napadeného rozsudku. Vysvětlil, že výslechu tohoto svědka, který byl řádně proveden v rámci vyšetřování, se obhájci stěžovatelů mohli zúčastnit. Zásadním faktorem, který odůvodnil čtení této výpovědi v průběhu hlavního líčení, byla skutečnost, že tento svědek byl opakovaně k hlavnímu líčení předvoláván, avšak k jednání se nedostavil. Tento svědek, který je cizím státním občanem, přitom prohlásil, že své dostavení se k hlavnímu líčení podmiňuje "přislíbením bezpečného ochranného doprovodu". Vrchní soud v této souvislosti správně uvedl, že podobný institut český trestní řád nezná a že vzhledem k okolnostem jde o obdobu odmítnutí se zúčastnit jednání soudu. Ústavní soud uvedené odůvodnění čtení výpovědi tohoto svědka akceptuje, stejně jako závěr vrchního soudu, že vzhledem k bezvadně provedené výpovědi v průběhu přípravného řízení, které se mohli obhájci zúčastnit, se výslech prostřednictvím videokonference nejevil jako přínosný.
17. Jde-li o námitku směřující proti čtení protokolu o výpovědi svědka S. M., krajský soud na str. 28 napadeného rozsudku uvedl, že tento svědek byl vyslechnut v soudním řízení a jeho výpověď byla u hlavního líčení čtena z důvodu naplnění podmínek předpokládaných v §211 odst. 2 písm. a) trestního řádu. Stěžovatelka T. T. T. ve své ústavní stížnosti pouze tvrdí, že pro čtení výpovědi nebyly splněny podmínky, avšak nijak toto své tvrzení neodůvodňuje. Ústavní soud tak nemá důvod závěr krajského soudu o splnění uvedených zákonných podmínek pro čtení výpovědi zpochybňovat.
18. Také námitce stěžovatelů vztahující se k údajnému porušování zákonných podmínek pro provádění rekognice se podrobně věnoval vrchní soud, a to na str. 20 napadeného rozsudku. Ústavní soud považuje jeho argumentaci za racionální a přiléhavou a v podrobnostech na ni odkazuje. Za klíčový lze označit závěr vrchního soudu, který stěžovatelé v ústavních stížnostech v podstatě nezpochybnili, že opakované označení stěžovatelů na fotoalbech nebo přímo v jednací místnosti nemá pro posuzovanou věc zásadní význam, neboť jejich identifikace byla zjevná z ostatních důkazů.
19. Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatelky T. T. T., že v průběhu trestního řízení nebyl spolehlivě prokázán její podíl na stíhané trestné činnosti, resp. na některých jejích částech. V prvé řadě je třeba odmítnout její tvrzení, že byla odsouzena i pro dílčí útoky, u nichž její účast není nijak prokazována. Jak již vysvětlil v napadeném usnesení Nejvyšší soud (na str. 14), stěžovatelé nebyli odsouzeni pro pokračující trestný čin, který by se skládal z dílčích útoků. Vina ze skutku, za nějž byli stěžovatelé odsouzeni jako spolupachatelé, pak byla prokázána na základě řady důkazů, ať již svědeckých výpovědí, znaleckých posudků, odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, výsledků sledování osob aj. (blíže na str. 18 až 45 napadeného rozsudku krajského soudu). Ústavní soud přitom neshledal žádné logické vady, kterých by se obecné soudy dopustily při hodnocení těchto důkazů, ani extrémní rozpor mezi výsledky provedeného dokazování a skutkovými závěry z něj vycházejícími, včetně podílu stěžovatelky na spáchání předmětné trestné činnosti.
20. K námitce stěžovatelky týkající se údajné podjatosti krajského soudu a posuzování její stížnosti proti jeho výše uvedenému usnesení odkazuje Ústavní soud na str. 15 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť se s jeho argumentací plně ztotožňuje.
21. Ústavní soud nepovažuje za opodstatněné ani námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatele B. D. D. Ohledně údajné nepřípustnosti důkazu výpovědí svědka T. lze ve shodě s Nejvyšším soudem konstatovat, že stěžovatelem uváděné skutečnosti nečiní tohoto svědka nezpůsobilým vypovídat a že k těmto skutečnostem má soud pouze přihlížet při hodnocení takového důkazu. K předkládání listin svědkům T. a Ch. se pak dostatečně vyjádřil vrchní soud na str. 18 napadeného rozsudku, když vysvětlil, že daný postup byl zcela v souladu s §213 odst. 1 trestního řádu, neboť svědkové pouze potvrzovali správnost předložených listin.
22. Vrchní soud přisvědčil stěžovateli v tom, že krajský soud postupoval chybně, když svědky T. a Ch. vyslechl v jejich nepřítomnosti. Vrchní soud však toto pochybení nevyhodnotil jako zásadní újmu v rovině práva stěžovatelů na obhajobu, přičemž tento závěr dovodil ze skutečnosti, že výslechu uvedených svědků byli přítomni jejich obhájci, stěžovatelé byli po návratu do jednací síně seznámeni s obsahem výpovědi svědků a bylo jim umožněno klást svědkům otázky a vyjádřit se k obsahu výpovědí, přičemž žádný z nich této možnosti nevyužil, a že přímo v průběhu hlavního líčení nebylo proti tomuto postupu ze strany stěžovatelů či jejich obhájců nic namítáno. Ústavní soud toto hodnocení daného problému akceptuje a má za to, že vzhledem k uvedeným okolnostem nelze tvrdit, že by v důsledku vadného postupu krajského soudu došlo k takovému zásahu do práva stěžovatelů na obhajobu, který by vyžadoval kasační zásah.
23. Ústavní soud konečně konstatuje, že se obecné soudy dostatečně vypořádaly i s ostatními námitkami stěžovatele. Ve vztahu k námitce týkající se postupu vyšetřujícího policejního rady pplk. Čadka Ústavní soud odkazuje na str. 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kde je vysvětleno, že stěžovatelé i jejich obhájci měli v dalším průběhu řízení možnost seznámit se s kompletním spisovým materiálem, tudíž došlo k nápravě stěžovatelem vytýkaného pochybení. S tvrzením stěžovatele, že krajský soud ignoroval námitky vznášené obhajobou, se adekvátně vypořádal vrchní soud (srov. str. 19 napadeného rozsudku vrchního soudu). Jestliže pak stěžovatel dále uvádí, že u výslechu některých svědků byly svědkům čteny nebo předestírány úřední záznamy o podání vysvětlení, nijak toto své tvrzení nekonkretizuje. Ohledně předkládání jiných listin lze odkázat na to, co již bylo výše uvedeno.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu