ECLI:CZ:US:2018:3.US.1652.18.1
sp. zn. III. ÚS 1652/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2018 č. j. 32 Co 441/2017-248, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. N. a nezletilé K. N., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. května 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 8. 2017 č. j. 19 Nc 3714/2016-219 bylo rozhodnuto o svěření vedlejší účastnice K. N. (dále jen "nezletilá") do péče vedlejší účastnice J. N. (dále jen "matka") pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství (výrok I.), stěžovateli (dále též "otec") byla uložena povinnost přispívat na výživu nezletilé pro dobu do rozvodu a po rozvodu manželství a povinnost zaplatit dlužné výživné (výroky II. až IV.). Dále byl tímto rozsudkem stanoven rozsah styku stěžovatele s nezletilou (výrok V.), a to tak, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat a) každý prvý, třetí a čtvrtý kalendářní týden v měsíci od pátku od 16:00 do neděle do 19:00, b) v sudém kalendářním roce o jarních prázdninách od pátku předcházejícího jarním prázdninám od 16:00 do neděle, kterou jarní prázdniny končí, do 19:00, c) v lichém kalendářním roce v období velikonočních prázdnin od středy velikonočního týdne od 16:00 do Velikonočního pondělí do 19:00 a v tomtéž roce i o podzimních prázdninách ode dne předcházejícího podzimním prázdninám od 16:00 do posledního dne prázdnin do 19:00, d) v lichém kalendářním roce o hlavních letních prázdninách od 1. 7. od 9:00 do 15. 7. do 19:00 a od 1. 8. od 9:00 do 15. 8. do 19:00 a v sudém kalendářním roce od 16. 7. od 9:00 do 31. 7. do 19:00 a od 16. 8. od 9:00 do 31. 8. do 19:00, e) o Vánocích v sudem kalendářním roce od 26. 12. od 9:00 do 1. 1. následujícího roku do 19:00 a v lichém kalendářním roce od 22. 12. od 9:00 do 26. 12. do 9:00, přičemž stěžovatel si nezletilou převezme ve stanovenou dobu v místě bydliště matky a po skončení styku nezletilou v místě bydliště matky předá zpět. Rozsudkem okresního soudu bylo dále určeno, že nezletilá bude vykonávat základní školní docházku v Základní škole D. (výrok VI.) a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výroky VII. až IX.).
3. K odvolání matky proti výroku V. rozsudku okresního soudu změnil krajský soud napadeným rozsudkem rozsah styku otce s nezletilou. Konkrétně byl rozsah zúžen tím způsobem, že otec je oprávněn se stýkat s nezletilou každý sudý kalendářní týden od pátku od 16:00 do neděle do 18:00 (výrok V.a), styk v období prázdnin bude ukončen do 18:00 [(výrok V.b), c) a d)] a styk o Vánocích v sudém kalendářním roce bude ukončen v 18:00 a v lichém kalendářním roce započne dne 22. 12. v 16:00. Napadeným rozsudkem bylo také rozhodnuto o nákladech řízení (výroky II. až IV.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že rozsudkem krajského soudu bylo zasaženo do jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného a soukromého života a do práva na péči o děti a jejich výchovu, a to tím, že byl jeho styk s nezletilou upraven v nedostatečném rozsahu.
5. Stěžovatel uvedl, že byl ochoten akceptovat svěření nezletilé do péče matky okresním soudem, a to i s ohledem na přání nezletilé, která soudu sdělila, že chce vyrůstat u matky a nadále navštěvovat Základní školu v D. Vyloučení střídavé péče však bylo přijatelné pouze za současného stanovení širokého styku s nezletilou. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se nemůže s nezletilou s ohledem na vzdálenost jeho místa bydliště od nezletilé stýkat v průběhu pracovního týdne, byl okresním soudem určen styk otce s nezletilou po dobu tří víkendů v měsíci. Matka je přitom s nezletilou po dobu pracovního týdne a není důvod pro zúžení styku nezletilé s otcem. Nadto střídavá péče byla vyloučena zejména kvůli výše zmíněné vzdálenosti bydlišť stěžovatele a matky s nezletilou, přičemž to byla právě matka, která se svévolně odstěhovala s nezletilou bez souhlasu otce do vzdáleného bydliště, přestože měla dostatek financí na to, aby si pořídila bydlení poblíž dosavadního bydliště.
6. Přestože krajský soud dospěl k závěru, že otec má s nezletilou dobrý vztah, má zájem o co nejširší úpravu styku a vzdálenost jejich bydlišť neumožňuje styk v průběhu pracovního týdne, stanovil rozsah styku pouze na nejzákladnější úrovni, tj. každý sudý víkend a dále zkrátil rozsah styku o jednu hodinu. Tímto se krajský soud odklonil od ustálené judikatury Ústavního soudu. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud posuzoval případ skutkově podobný nyní posuzované věci, má soud rozhodnout o formě péče v nejlepším zájmu dítěte, kdy podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte má být rovnocenný. Toho je možné dosáhnout i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současného stanovení širokého styku s druhým rodičem. Stejně tak z nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a nálezu ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543) vyplývá, že při svěření dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů je nutné umožnit druhému rodiči styk s dítětem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn.
7. Stěžovatel má za to, že byly zcela naplněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče, respektive nebyla shledána jediná okolnost na jeho straně, která by svěření do střídavé péče vylučovala. Jediným důvodem pro vyloučení stěžovatele z rovnoměrného podílu na péči je vzdálenost bydlišť rodičů, kterou stěžovatel nezpůsobil, a přesto je mu přičítána k tíži. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je nedostatečné, když omezuje původní široký styk stěžovatele s nezletilou a protěžuje zájem matky, která nezletilou přemístila z místa původního bydliště, čímž stěžovatele vyloučila z rovnoměrného podílu na péči. Krajský soud dospěl ke zcela nepřiměřenému závěru, že si matka zaslouží mít stejný podíl na péči o nezletilou o víkendu jako otec, přestože má nezletilou v péči po dobu celého pracovního týdne. V důsledku problematické rodinné situace musí matka akceptovat určitou míru nepohodlí či omezení svých představ o styku s nezletilou, stěžovatel tak musí činit po celou dobu. Rozsudkem krajského soudu došlo k posvěcení postupu matky, která se bez souhlasu otce odstěhovala do jiného města. Pokud jde o zúžení rozsahu styku stěžovatele s nezletilou o jednu hodinu stanovením dřívějšího času předání, k tomuto nebyl důvod, neboť předání nezletilé v 19:00 plně reflektuje její denní režim. Současně krajský soud pochybil, když nezohlednil stanovisko kolizního opatrovníka, který navrhl potvrdit rozsudek okresního soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
9. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a rozhodnutím okresního soudu Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. V prvé řadě je nutno uvést, že z námitek stěžovatele byly vyčleněny ty, kterými stěžovatel brojil proti částem rozsudku okresního soudu, proti nimž nebylo podáno odvolání, a Ústavní soud se jimi tedy dále při posouzení ústavní stížnosti nezabýval. Jde o námitku proti samotnému svěření nezletilé do výlučné péče matky, neboť stěžovatel má za to, že byly plně splněny podmínky pro péči střídavou, a okrajově také proti určení místa výkonu školní docházky v místě bydliště matky a nezletilé. Stěžovatel se totiž petitem ústavní stížnosti vůči rozsudku okresního soudu ničeho nedomáhal. Avšak s ohledem na to, že obsahově stěžovatel namítá i proti rozsudku okresního soudu, podotýká Ústavní soud, že tyto otázky byly pravomocně rozhodnuty již okresním soudem a stěžovatel proti nim v řízení dále nijak nebrojil. Svěření nezletilé do výlučné péče matky ani místo výkonu povinné školní docházky nejsou tedy předmětem tohoto řízení o ústavní stížnosti a ani by být nemohly, neboť u nich nedošlo ke splnění podmínky přípustnosti podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tj. k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
13. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je, že rozsudkem krajského soudu byl jeho styk s nezletilou upraven v nedostatečném rozsahu a tímto došlo k nepřiměřenému zvýhodnění matky nezletilé.
14. K adekvátního rozsahu styku tzv. nerezidentního rodiče se Ústavní soud již v minulosti vyjadřoval, a to např. právě v nálezu ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17, na který stěžovatel odkazuje. Stěžovatel správně uvedl obecný postulát obsažený v tomto nálezu, tedy že: "Je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte - tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou "širokého" styku)." Pro rozhodování v této věci je však současně podstatné, že výše uvedený nález se zabýval situací, kdy otci byl určen styk s dítětem pouze každý sudý víkend a po dobu dvou dnů v průběhu vánočních svátků v každém sudém kalendářním roce, nadto ani nebylo umožněno stěžovateli strávení Štědrého dne s dítětem. Takto stanovený rozsah styku otce s dítětem byl shledán nedostatečným a v citovaném nálezu bylo naznačeno, jakou úpravu styku nerezidentního rodiče s dítětem je možno považovat za dostatečně širokou. Jde o situaci, kdy je nerezidentnímu rodiči umožněno být s dítětem také na Štědrý den (při ročním střídání s matkou), v průběhu dalších významných svátků a prázdnin a o letních prázdninách by měli mít oba rodiče dítě v péči v souhrnu jeden měsíc (viz body 25, 26 citovaného nálezu).
15. V nyní posuzované věci je výsledkem řízení taková úprava styku, kdy otec je oprávněn se s nezletilou stýkat každý sudý víkend a dále v polovině školních prázdnin (případně se střídáním po kalendářním roce s matkou) v průběhu celého roku. Ve světle výše popsaného nálezu ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 je nutno uzavřít, že napadené rozhodnutí krajského soudu kritéria nastavení širokého styku nerezidentního rodiče s dítětem zcela respektuje.
16. K námitce stěžovatele, že rozhodnutím krajského soudu došlo k nepřiměřenému zvýhodnění matky nezletilé, předně Ústavní soud podotýká, že tato argumentace v sobě odráží postoj otce, který hodnotí své právo na péči o nezletilou v porovnání se stejným právem matky, avšak nepřikládá dostatečný význam zásadě nejlepšího zájmu dítěte, která dle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, stejně jako podle ustálené judikatury Ústavního soudu musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, kdy další oprávněné zájmy je nutno s prioritním zájmem dítěte vyvažovat [srov. nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) nebo nález ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629)]. Toto bylo stěžovateli ostatně vytýkáno již okresním soudem, který v rozsudku přiléhavě uvedl, že stěžovatel svými požadavky a postupy osvědčil, že mu jde spíše o vlastní zájem než o zájem nezletilé. Obecné soudy přitom při hledání spravedlivého řešení postupovaly s ohledem na nejlepší zájem nezletilé dcery stěžovatele a svá rozhodnutí řádně i z tohoto hlediska odůvodnily. Důležité je také, že nezletilá byla v řízení před soudem vyslechnuta a její přání bydlet s matkou, s otcem se vídat a současně navštěvovat Základní školu D. byla v řízení plně respektována.
17. V napadeném rozhodnutí krajského soudu přitom došlo k takové změně nastavení styku s nezletilou, že otci nebyly určeny tři víkendy v měsíci, ale pouze každý sudý víkend, dále mu byl každý styk omezen o jednu hodinu (ukončení v 18:00 namísto v 19:00) a začátek styku o vánočních prázdninách začínajícího dne 22. 12. byl přesunut z 9:00 na 16:00. Lze shrnout, že došlo sice k mírnému zhoršení postavení stěžovatele zúžením jeho styku s nezletilou, to však ve velmi omezeném rozsahu, který byl přitom krajským soudem řádně odůvodněn. Toto omezení nadto dle logického a přiměřeného hodnocení krajského soudu plyne z upřednostnění nejlepšího zájmu nezletilé, nikoli z upřednostnění práv matky, jak mylně uvádí stěžovatel. Otec i matka nezletilé mají na základě napadeného rozsudku určen styk ve dnech pracovního klidu ve stejném rozsahu, když krajský soud dospěl k závěru, že nezletilá má zájem nejen na styku se svým otcem, ale také na 1) trávení dnů pracovního volna také s matkou a 2) na vytváření zdravých vrstevnických vztahů v místě bydliště. Soud poukázal na to, že pracovní dny, kdy nezletilou má v péči výlučně matka, jsou zatíženy pracovními a školními povinnostmi, zatímco otci přináleží péče výlučně ve dnech pracovního klidu a čas tedy mohou plnohodnotně strávit společnými aktivitami. Stejně tak stanovení užšího rozsahu styku o jednu hodinu je krajským soudem odůvodněno nevhodností pozdějšího předání s ohledem na věk nezletilé a jejím zájmem na adaptaci na změnu prostředí a řádné přípravě na nadcházející školní povinnosti. Nad rámec námitek stěžovatele Ústavní soud také uvádí, že i třetí okruh zúžení styku stěžovatele s nezletilou spočívající ve změně času převzetí dne 22. 12. je krajským soudem v rozsudku logicky odůvodněn s poukazem na to, že v některých letech tento den ještě nespadá do vánočních prázdnin. Všechny výše uvedené faktory vedly krajský soud k samotnému rozhodnutí o stanovení styku stěžovatele s nezletilou v užším rozsahu, než jak byl stanoven okresním soudem. Toto rozhodnutí pak nelze považovat za jakkoli arbitrární a upřednostňující jednoho z rodičů, ale naopak za pečlivě odůvodněné s umístěním zájmů nezletilé do středu popsaných úvah soudu.
18. Třetí opakovanou námitkou stěžovatele bylo poukazování na svévolné odstěhování matky, které celou situaci zapříčinilo. K tomuto Ústavní soud - vědom si toho, že tato námitka také směřuje spíše proti rozsudku okresního soudu - uvádí, že s touto námitkou se zcela uspokojivě vypořádal již okresní soud, který v rozsudku hodnotil tvrzení stěžovatele, že to byla matka, kdo svým svévolným odstěhováním z místa původního bydliště do jiného města vyloučila otce z rovnoměrného podílu na péči, a dospěl k závěru, že záměrem matky při přestěhování k jejím rodičům do města D. nebylo překazit stěžovateli styk s nezletilou, odstěhování se k rodičům matky (k prarodičům nezletilé) nebylo zcela svévolné, vzdálenost mezi původním a novým místem bydliště je sice hraniční, ale ještě akceptovatelná a také vzal v úvahu, že o plánovaném stěhování stěžovatel věděl dostatečně dopředu.
19. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že krajský soud se neztotožnil s návrhem kolizního opatrovníka na potvrzení rozsudku okresního soudu. Soud však není povinen se s takovým návrhem ztotožnit, zvláště za předpokladu, že své rozhodnutí soud následně řádně odůvodní, což v posuzovaném případě bylo splněno, jak je popsáno výše. Odklon od názoru kolizního opatrovníka na daný případ tedy nemůže ovlivnit hodnocení ústavnosti napadeného rozhodnutí.
20. Na závěr Ústavní soud uvádí, že další stěžovatelem citovaná judikatura na posuzovanou věc nad rámec obecných postulátů o nejlepším zájmu dítěte nedopadá, neboť se týká skutkově odlišných situací, kdy obecné soudy nesprávně posoudily nesvěření dítěte do střídavé péče a nedostatečně posoudily změnu poměrů (nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13), a dále kdy soud změnil již existující a realizovaný širší rozsah styku otce s dítětem, proti jehož nastavení matka navíc ničeho nenamítala (nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15).
21. Ústavní soud proto zhodnotil, že krajský soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozsudkem krajského soudu nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a to ani do jeho práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny a čl. 8 Úmluvy.
22. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu