ECLI:CZ:US:2018:3.US.1679.17.1
sp. zn. III. ÚS 1679/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Lesní společnost Ledeč nad Sázavou a. s., sídlem Hrnčíře 2, Ledeč nad Sázavou, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem, sídlem Lidická 710/57, Brno, proti usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 14. února 2017 č. j. 313 C 3/2017-32, a proti usnesení téhož soudu ze dne 29. března 2017 č. j. 313 C 3/2017-42, za účasti Okresního soudu v Benešově jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, když časově prvým z nich byla vyzvána, aby do 3 dnů od jeho doručení zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 18 599 Kč, a druhým pak bylo k jejím námitkám rozhodnuto, že dané usnesení se potvrzuje. Stěžovatelka je přesvědčena, že byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány procesní podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
3. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat.
4. V posuzovaném případě byla ústavní stížností napadena rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o výzvě k zaplacení soudního poplatku. Jak však bylo vysloveno ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (124/2013 Sb., ST 35/69 SbNU 859), poplatník má i po jejich vydání další možnosti, jak se domoci přezkoumání zákonnosti výzvou určené poplatkové povinnosti. "První z nich je nezaplacení soudního poplatku ve sporné části. Soud následně rozhodne o zastavení řízení, čímž sice eventuálně zasáhne do základních práv poplatníka, ten se však proti takovémuto rozhodnutí bude moci bránit pořadem práva, ať už formou řádných, nebo případně i mimořádných opravných prostředků, a nejsou-li žádné opravné prostředky přípustné, pak prostřednictvím ústavní stížnosti [srov. např. nález ze dne 20. prosince 1995 sp. zn. I. ÚS 231/95 (N 86/4 SbNU 307)]. Poplatníkovi navíc nic nebrání, aby nesprávné určení výše soudního poplatku ve výzvě namítal již před rozhodnutím o zastavení řízení, a v tomto směru tak působil na soud, aby změnil svůj názor na výši jeho poplatkové povinnosti. Soud totiž není (procesním) usnesením, kterým vyzval k zaplacení soudního poplatku, vázán a po zjištění nesprávnosti určené výše poplatku může své pochybení sám napravit tím, že toto usnesení zruší, případně vydá výzvu novou, nebo alespoň fakticky uzná, že poplatek byl zaplacen ve správné výši, a soudní řízení nezastaví. V úvahu ale přichází i jiný postup, jehož nepochybnou předností je, že umožňuje poplatníkovi s jistotou předejít zastavení řízení. Poplatník může zaplatit poplatek ve výši určené v předmětné výzvě, a to navzdory tomu, že má ohledně správnosti této výše pochybnosti. Zaplatí-li přitom skutečně částku vyšší, má právo domáhat se následně podle §10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích vrácení částky, kterou takto zaplatil navíc. O jeho návrhu rozhodne soud usnesením, proti němuž bude v závislosti na typu řízení a platné právní úpravě buď přípustný opravný prostředek, nebo jej bude možné napadnout přímo ústavní stížností. Případné odmítnutí vrácení poplatku, na nějž má poplatník nárok, přitom může být důvodem porušení jeho základních práv a svobod." Takovéto ústavní stížnosti tedy musí být odmítnuty, když rozhodnutí, které není rozhodnutím konečným, není způsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (podobně srov. např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2017 sp. zn. III. ÚS 2179/17).
5. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost za nepřípustnou a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., v.r.
soudce zpravodaj