ECLI:CZ:US:2018:3.US.1716.18.1
sp. zn. III. ÚS 1716/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele S. Z., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Matějem Šedivým, advokátem, sídlem Václavské nám. 831/21, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2018 sp. zn. 11 Tcu 18/2017, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2017 sp. zn. 14 To 36/2017 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2017 sp. zn. Nt 656/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a ministra spravedlnosti, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 6, čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2, 3, 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 7, 10 a 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (dále jen "Úmluva proti mučení").
2. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora uvedeným usnesením rozhodl, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."), s přihlédnutím ke Smlouvě mezi ČSSR a SSSR o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních uveřejněné vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 95/1983 Sb., vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Běloruské republiky pro spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 4 běloruského trestního zákoníku je přípustné, a to za současného přijetí záruk poskytnutých Generální prokuraturou Běloruské republiky (dále jen "generální prokuratura"), které jsou v rozhodnutí explicitně vyjmenovány (a zahrnují záruky ze dne 3. 3. 2016 doplněné dalšími garancemi ze dne 10. 2. 2017). Výrok tohoto usnesení obsahuje také vymezení skutku, kterým měl stěžovatel skutkovou podstatu uvedeného trestného činu naplnit.
3. Stěžovatelovu instanční stížnost Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rubrikovaným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů, zamítl.
4. Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §95 odst. 6 zákona č. 104/2013 Sb. návrh ministra spravedlnosti na zrušení usnesení krajského soudu a vrchního soudu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jediné, z čeho tyto soudy dovozují, že jeho vydání k trestnímu stíhání do Běloruské republiky je přípustné, jsou záruky generální prokuratury. Tyto garance stěžovatel označuje za pouze proklamativní a neposkytující jistotu, že bude respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Připomíná, že Běloruská republika není členským státem Rady Evropy, doposud zde nebyl zrušen trest smrti, věznice jsou přeplněné, jejich stav je kritický, vězni jsou ohroženi množstvím chorob, přičemž řádná lékařská péče v těchto zařízeních absentuje. Stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65), z nějž dovozuje, že je nutné upřednostnit závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv oproti smluvnímu závazku mezi státy.
6. Na uvedeném podle stěžovatele ničeho podstatného nemění okolnost, že Běloruská republika je smluvní stranou Úmluvy proti mučení. Soudy očividně přeceňují ujištění poskytnutá generální prokuraturou, kdy řada z nich předpokládá žádost stěžovatele, který však nemá záruky, že se jeho podáními uvedený orgán bude zabývat. Soudy význam stanoviska běloruského státního orgánu nadřadily jiným pramenům dokládajícím tamní velmi nepříznivou situaci v oblasti ochrany lidských práv.
7. Dále stěžovatel označuje za nelogické úvahy soudů, že sice vyvíjel opoziční aktivity, avšak nepatří mezi čelní odpůrce režimu, v důsledku čehož na něj pozornost represivních složek zaměřena nebude. Právě vůči těmto osobám je možné se dopouštět bezpráví snadněji, jelikož u nich chybí dohled ze strany veřejnosti. Stěžovatel soudům vytýká, že vycházely z údajné existence výpovědí sedmnácti poškozených, aniž by tyto důkazní prostředky měly k dispozici.
8. Závěrem stěžovatel upozorňuje, že jeho případ se odchyluje od dosavadní extradiční praxe, což připouští i Nejvyšší soud konstatováním, že "tato extradice bude do budoucna po dlouhé době prvním případem, na jehož podkladě bude ověřeno dodržování příslibů na poli garance". Samo toto konstatování vypovídá o skutečnosti, že si Nejvyšší soud není jistý, že tyto garance budou dodrženy. Stěžovatel zdůrazňuje, že je rovněž člověkem, tedy osobou požívající základních práv a svobod, a není přípustné riskovat jeho život, zdraví a bezpečnost jen proto, že si Nejvyšší soud chce ověřit, zda uplatněný postup může fungovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud v minulosti zdůraznil, že vydání osoby, jež se zdržuje na území České republiky orgánům cizího státu je právním institutem, kterým Česká republika projevuje svou vůli dodržovat mezinárodní závazky (čl. 1 odst. 2 Ústavy). Povinnost vydat osobu do vyžadujícího státu, vyplývající z mezinárodních závazků, však není absolutní, nýbrž je omezena jinými mezinárodněprávními závazky vyžadovaného státu, zvláště pak těmi, jež vydání podmiňují splněním určitých podmínek, respektive zakazují vydání za podmínek, kdy lze odůvodněně předpokládat, že takový postup vážně ohrozí základní lidská práva vydávané osoby [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Nadřazení ochrany základních práv před ostatními závazky z mezinárodních smluv v případě jejich kolize judikoval Ústavní soud již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65) a nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)]. V tomto smyslu je povinností státu zaručit, že žádná osoba nebude ve vyžadujícím státě podrobena mučení a jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu ve smyslu čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy [srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ze dne 7. 7. 1989 ve věci Soering v. Spojené království, stížnost č. 14038/88, odst. 91]. Obdobné závazky, znemožňující vydání osoby v případě hrozícího mučení ve vyžadujícím státě, vyplývají také z Úmluvy proti mučení [srov. nález ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 (N 12/72 SbNU 169)]. Vydání osoby je z hlediska ochrany základních práv nepřípustné rovněž v případě, kdy by jí ve vyžadujícím státě hrozilo reálné nebezpečí flagrantního odepření spravedlnosti, tedy kdyby v důsledku vydání prokazatelně mohlo dojít k porušení samotné esence práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 6 Úmluvy [srov. rozsudek ESLP ze dne 17. 1. 2012 ve věci Othman (Abu Qatada) v. Spojené království, stížnost č. 8139/09, odst. 258 a násl.].
12. Nepřípustnost vydání však může být dána až na základě zcela konkrétních závažných zjištění v dané věci. Při posuzování rizika porušení čl. 3 Úmluvy a flagrantního porušení čl. 6 Úmluvy v případě vydání konkrétní osoby musejí soudy zpravidla přihlédnout nejen k obecné situaci ve vyžadujícím státě, ale také k okolnostem týkajícím se osobnosti vydávaného. Ačkoliv nelze a priori vyloučit, že by v některých oblastech mohla nastat natolik závažná situace, že by vydání kohokoliv do tohoto státu nebylo s ohledem na ochranu shora označených práv přípustné, půjde spíše o výjimečné situace, nikoliv o široce aplikované pravidlo. Pro posouzení přípustnosti vydání totiž není podstatné ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné, nýbrž to, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci [srov. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14 a nález ze dne 5. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 670/12 (N 150/66 SbNU 269); rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Při hodnocení existence reálného nebezpečí pro vydávanou osobu, a potažmo posuzování přípustnosti jejího vydání, mohou soudy přihlédnout k diplomatickým zárukám státu, do nějž má být daná osoba vydána (např. nález ze dne 26. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1017/14).
13. Kromě zodpovězení shora uvedených otázek mají soudy v justiční fázi vydávacího řízení rovněž povinnost posoudit naplnění celé řady dalších podmínek přípustnosti vydání osoby a zvážit, zda neexistují překážky, které by tomuto vydání bránily (srov. §90 a 91 zákona č. 104/2013 Sb.). V tomto smyslu je třeba zdůraznit, že i zde se uplatní požadavky na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. Aby těmto požadavkům soudy dostály, musejí z úřední povinnosti zhodnotit všechny právně relevantní okolnosti, jež se mohou stát překážkou vydání, a náležitě se vypořádat se všemi relevantními námitkami osoby, o jejímž vydání jednají, přičemž nesmějí opomenout své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit [srov. nález ze dne 3. 1. 2007 sp. zn. III. ÚS 534/06 (N 1/44 SbNU 3)].
14. K čl. 3 Úmluvy, resp. čl. 3 Úmluvy proti mučení pak Ústavní soud zdůraznil, že mu nepřísluší konstatovat faktické porušování zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání v cizozemských věznicích, ale je třeba zkoumat, zda jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí [srov. nález ze dne 15. 4. 2003 sp. zn. I. ÚS 752/02 (N 54/30 SbNU 65)].
15. Uvedená hlediska se promítají též v úpravě obsažené v zákoně č. 104/2013 Sb.; kupř. jeho §5 zahrnuje tři kategorie chráněných zájmů České republiky, které umožňují odepření mezinárodní justiční spolupráce, a to ústavní pořádek České republiky, zásady právního řádu České republiky, na nichž je třeba bez výhrady trvat, a jiné významné chráněné zájmy České republiky.
16. Maje na zřeteli uvedené zásady dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto lze odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. Rozhodující soudy se zabývaly rizikem, zda stěžovatel bude v Běloruské republice mučen nebo podrobován nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu, jakož i otázkou záruk generální prokuratury a jejich způsobilosti možnému porušení práv zamezit. Stěžovateli lze v obecné rovině přisvědčit, že právě osoby, které nepatří mezi "čelné odpůrce" státního režimu, mohou být objektem represí, a to i ve vyšší míře než osoby svými opozičními aktivitami veřejnosti šířeji známé.
19. V odůvodnění napadeného usnesení však Nejvyšší soud oponovatelné tvrzení korigoval konstatováním, že stěžovatel se (jednorázově) účastnil protivládních shromáždění, kdy sice došlo k jeho fyzickému napadení, avšak nebyl následně nijak trestně postižen, byl mu bez problémů vydán cestovní pas a od jeho zadržení v souvislosti s politickou aktivitou uplynulo téměř sedm let.
20. Ze zprávy velvyslance České republiky v Běloruské republice, kterou si opatřil krajský soud prostřednictvím Ministerstva zahraničních věcí, vyplynulo, že stěžovatel nefiguruje v registrech politicky pronásledovaných osob v Bělorusku a že neexistuje doklad o jeho případné perzekuci pro politické postoje a aktivity (tyto seznamy spravuje kolegium běloruských nevládních lidskoprávních organizací).
21. S negativním výsledkem skončilo též ověřování případné perzekuce stěžovatele z důvodu příslušnosti k polské národnostní menšině, které prováděla státní zástupkyně v průběhu předběžného šetření u orgánů Polské republiky.
22. Soudy se zabývaly rovněž garancemi generální prokuratury. Už v žádosti o vydání stěžovatele ze dne 3. 3. 2016 nabídla generální prokuratura záruky plného respektování norem mezinárodního práva, zejména příslib zajištění práv stěžovatele na obhajobu za pomoci advokátů a garance informování Ministerstva spravedlnosti České republiky o stížnostech stěžovatele, zejména ohledně špatného zacházení či přímo fyzického násilí ze strany příslušníků milice nebo penitenciární služby. V návaznosti na sdělení velvyslance České republiky v Běloruské republice krajský soud vyžádal od běloruské generální prokuratury další informace, přičemž tento státní orgán Běloruské republiky v doplňkovém extradičním materiálu ze dne 10. 2. 2017 reagoval rozšířením nabídky svých záruk a české straně přislíbil, že stěžovatel bude umístěn do věznice příslušné podle místa projednání této trestní věci (tedy v daném případě správě Úřadu pro výkon trestu pro Grodněnskou oblast), bude s ním ve věznici zacházeno plně v souladu s požadavky Úmluvy a budou respektovány základní principy evropského penitenciárního práva, přičemž návštěvy úředních osob českého diplomatického zastoupení ve vězení budou zajištěny, a to vždy na základě žádosti konzulární instituce.
23. Ústavní soud nespatřuje ústavněprávní deficit v závěru Nejvyššího soudu, že tyto záruky umožňují účinný kontrolní mechanismus jejich dodržování ze strany orgánů České republiky, zejména s ohledem na to, že stěžovatel (vyžádaný) má možnost se kdykoliv obrátit na diplomatický úřad a jeho pracovníci ho budou moci navštívit ve vazbě či výkonu trestu a hovořit s ním i bez přítomnosti třetích osob.
24. V daném kontextu není důvod upřít platnost ani úvaze Nejvyššího soudu, že porušování předmětných záruk by vážně podkopalo důvěryhodnost Běloruské republiky, které je poskytlo a dozajista by vedlo k odmítavým stanoviskům jak České republiky, tak i ostatních členských států Evropské unie k dalším žádostem Běloruské republiky o extradici. Uvedené širší dopady eventuálního porušování práv stěžovatele by byly důvodně očekávatelné. Právě vzhledem k existenci záruk generální prokuratury nelze uznat ani kritiku vtělenou do ústavní stížnosti, že v případě stěžovatele jde ze strany českých soudů v podstatě o "experiment", jak budou běloruské státní orgány přistupovat k osobám vydaným z členských států Evropské unie.
25. Nelze však přeceňovat Nejvyšším soudem konstatovanou okolnost, že skutek, pro který je stěžovatel vyžadován, představuje "obecně kriminální delikt", a "nejde tedy o skutek politický, který by predikoval obavu, že s ním bude zacházeno nehumánně, neboť excesy, na které poukazují zprávy o stavu lidských práv, se týkají právě významných politických aktivistů či disidentů". Není jakéhokoli přesvědčivého argumentu ve prospěch úsudku, že represe vyvolaná opozičními aktivitami nemůže mít formu trestního stíhání pro státními orgány smyšlené "apolitické" delikty (např. majetkovou či hospodářskou trestnou činnost).
26. Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat se k otázce případné viny stěžovatele v trestní věci vedené běloruskými státními orgány (tato otázka ostatně není předmětem extradičního řízení), nicméně ani v této rovině nespatřuje důvody zakládající doložitelné obavy z porušení ochrany lidských práv. Stěžovatel sice popřel, že trpí syndromem patologického hráčství a v ústavní stížnosti uvádí, že soudy neměly k dispozici - běloruskými orgány odkazované - výpovědi sedmnácti svědků, od nichž údajně vylákal peněžní prostředky (které neměl v úmyslu vrátit, ačkoli přislíbil jejich vrácení v konkretizované lhůtě), avšak nic konkrétního vůči těmto výpovědím nenamítá a ani kupříkladu neuvádí, že jeho mlčení je součástí taktiky obhajoby ve vztahu k této fázi řízení nebo že je pro něj z faktických důvodů nemožné těmto (nepravdivým) tvrzením čelit. Obdobné lze konstatovat ve vztahu k důkazům prezentovaným v extradičních materiálech, že tyto peněžní prostředky použil na sázky v herním klubu Vulkán ve městě Grodno. Zde podle výpovědí pracovníků klubu "měl V.I.P. status" a prakticky každý den zde prosázel vysoké částky s poukazem na to, že je velmi úspěšný podnikatel.
27. V širších souvislostech dlužno připomenout, že ESLP upozorňuje, že na jedné straně je neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho rozhodnutí nevypovídat, avšak současně toto právo (mlčet, odmítnout vypovídat) nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení z jeho strany (srov. rozsudky ze dne 8. 2. 1996 ve věci John Murray v. Spojené království, stížnost č. 18731/91, ze dne 6. 6. 2000 ve věci Averill v. Spojené království, stížnost č. 36408/97 a ze dne 20. 3. 2001 ve věci Telfner v. Rakousko, stížnost č. 33501/96).
28. Na základě uvedeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
29. Stěžovateli se zásah do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu