ECLI:CZ:US:2018:3.US.1728.17.1
sp. zn. III. ÚS 1728/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace ACEMA Credit Czech, a. s., sídlem U Libeňského pivovaru 63/2, Praha 8 - Libeň, zastoupené Mgr. Adamem Sigmundem, advokátem, sídlem Široká 36/5, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 21 Cdo 4460/2016-562, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2016 č. j. 16 Co 461/2015-520 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. června 2015 č. j. 26 C 116/2009-469, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a 1) Lubomíra Faua, 2) obchodní korporace EURODRAŽBY.CZ, a. s., sídlem Čimická 780/61, Praha 8 - Čimice, a 3) Martina Jaroše, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů se podává, že vedlejší účastník 1) se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") proti stěžovatelce, právní předchůdkyni vedlejší účastnice 2) a vedlejšímu účastníkovi 3) domáhal vyslovení neplatnosti nedobrovolné dražby konané na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jindřichem Černým, CSc., dne 7. 9. 2007 č. j. RD/204/07/ACM-11, jejímž předmětem byly nemovité věci zapsané na LV. č. X pro katastrální území Křižanov u Hrobu (dále jen "nemovité věci"). V žalobě uvedl, že v rozhodčím nálezu je sice žalovanému uložena povinnost, nicméně z něj nevyplývá, kdo je žalobcem a kdo žalovaným, resp. o čí pohledávku šlo. Takový nález podle jeho tvrzení nemohl být titulem pro provedení dražby. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 11. 6. 2015 č. j. 26 C 116/2009-469 bylo žalobě vyhověno a vyslovena neplatnost dražby. Obvodní soud v odůvodnění zejména uvedl, že rozhodčí nález nemohl být titulem pro provedení dražby, neboť pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 10. 2012 č. j. 22 C 356/2007-193 byl zrušen.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka a právní předchůdkyně vedlejší účastnice 2) odvolání. Poukazovaly na §36 odst. 1 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o veřejných dražbách"), podle nějž je pro provedení nedobrovolné dražby rozhodné pouze to, zda je pohledávka přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo vykonatelným rozhodčím nálezem. Tyto podmínky podle nich byly naplněny. Je-li rozhodčí nález následně zrušen soudem podle §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. r. ř."), jde o rozhodnutí konstitutivní s účinky ex nunc. V této souvislosti odkázaly rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1777/07 (N 228/47 SbNU 983; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz). Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 3. 2016 č. j. 16 Co 461/2015-520 byl rozsudek obvodního soudu potvrzen. Městský soud v odůvodnění odkázal na §36 odst. 1 a §48 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, z nichž vyplývá, že předpokladem konání nedobrovolné dražby je vykonatelný rozhodčí nález. V nyní posuzované věci však byl rozhodčí nález zrušen, a proto nebyl od počátku materiálně ani formálně vykonatelný. Městský soud se rovněž vypořádal s tvrzením o konstitutivních účincích zrušení odvolacího nálezu. Konkrétně uvedl, že tento závěr nemůže obstát v situaci, kdy byl rozhodčí nález zrušen s odkazem na §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, tedy pro rozpor se zákonem.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání. V něm zejména argumentovala ochranou dobré víry nabyvatele nemovitých věcí. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017 č. j. 21 Cdo 4460/2016-562 bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že ochrana dobré víry neplatí obecně, ale jen v případech stanovených zákonem, kdy vedlejší účastník 3) nemohl být přesvědčen, že se stal vlastníkem nemovitých věcí, jestliže věděl nebo mohl vědět, že soud vysloví neplatnost nedobrovolné dražby.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v první řadě uvádí, že soudy nesprávně dovodily zrušení rozhodčího nálezu s účinky ex tunc a neplatnost konané dražby. Zdůraznila, že v době konání dražby byl rozhodčí nález vykonatelný. V této souvislosti odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2009 sp. zn. I. ÚS 147/09, podle nějž má výrok o vyslovení neplatnosti dražby konstitutivní účinky. Závěr o platnosti dražby stěžovatelka opírá rovněž o další nálezy, zejména ve věcech sp. zn. IV. ÚS 1777/07 a sp. zn. Pl. ÚS 47/04, resp. o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2013 sp. zn. 23 Cdo 1533/2011.
6. Druhá část ústavní stížnosti se dotýká dobré víry vedlejšího účastníka 3), který v dražbě nabyl nemovité věci. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud se s touto námitkou nevypořádal dostatečně, resp. že bez předchozího zkoumání dovodil vědomost vedlejšího účastníka 3) o možnosti vyslovení neplatnosti dražby. Domnívá se, že po sedmi letech užívání vydražených nemovitých věcí není legitimní po vydražiteli tyto nemovité věci požadovat.
7. Stěžovatelka v závěru ústavní stížnosti uvádí, že soudy jí svými rozhodnutími znemožnily domáhat se uspokojení své pohledávky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem tzv. podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
11. Argumentace stěžovatelky se soustředí na hlavní otázku, zda v nyní posuzované věci byl rozhodčí nález zrušen s účinky ex tunc, nebo ex nunc, neboť vykonatelný rozhodčí nález byl podle §36 zákona o veřejných dražbách předpokladem provedení nedobrovolné dražby. Podle §31 z. r. ř.platí, že soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, je-li dán některý ze zákonných důvodů. V nyní posuzované věci byla důvodem zrušení rozhodčího nálezu neplatnost rozhodčí doložky, nebylo proto v pravomoci rozhodce vydat titul pro provedení dražby.
12. Ústavní soud se v dřívější rozhodovací praxi již zabýval otázkou, zda lze pravomoc rozhodce zkoumat po vydání rozhodčího nálezu v přímé souvislosti s konáním (exekuční) dražby. Jak např. v nálezu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1624/12, tak shodně v nálezu ze dne 24. 10. 2013 sp. zn. III. ÚS 562/12 uvedl, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování. Takto formulovaný závěr lze aplikovat i na následné nedobrovolné dražby a Ústavní soud v nyní posuzované věci nemá důvod se od něj odchylovat. Argumentuje-li stěžovatelka rozhodnutími Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 147/09, sp. zn. IV. ÚS 1777/07 a sp. zn. Pl. ÚS 47/04, resp. usnesením Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 23 Cdo 1533/2011, uvádí Ústavní soud, že předmětem těchto rozhodnutí byly jiné otázky než v nyní posuzované věci. Předmětem usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 147/09 byly účinky rozhodnutí o neplatnosti dražby, nikoliv rozhodnutí o zrušení rozhodčího nálezu, předmětem nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 47/04 bylo zrušení původního §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách, předmětem nálezu sp. zn. IV. ÚS 1777/07 účinek zrušení ustanovení §36 odst. 2 zákona o veřejných dražbách a předmětem usnesení Nejvyššího soudu ze dne sp. zn. 23 Cdo 1533/2011 otázka odkladného účinku návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.
13. Soudy se rovněž vypořádaly s argumentací o negativních dopadech svých závěrů na vedlejšího účastníka 3) jako vydražitele. Obvodní soud v odůvodnění uvedl, že vedlejší účastník 3) si mohl před účastí v předmětné dražbě dostatečně ověřit, zda byly splněny podmínky její realizace. Stejně tak Nejvyšší soud zdůraznil, že vedlejší účastník 3) nemohl být přesvědčen o nabytí vlastnického práva k nemovitým věcem, když věděl (musel vědět), že soud vysloví neplatnost veřejné nedobrovolné dražby, budou-li k tomu splněny zákonné předpoklady a neuplynula-li dosud prekluzivní lhůta k uplatnění práva na určení neplatnosti dražby.
14. Ústavní soud konečně nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatelky, že soudy jí svými rozhodnutími znemožnily domáhat se uspokojení své pohledávky, neboť soudy pouze zabránily negativním následkům rozhodnutí nekompetentního subjektu. Stěžovatelka má k dispozici možnosti uspokojení své pohledávky, může se tak však dít pouze v souladu se zákonem.
15. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem Nejvyššího soudu, městského soudu ani obvodního soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu