ECLI:CZ:US:2018:3.US.1755.18.1
sp. zn. III. ÚS 1755/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou, se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2018 č. j. 39 Co 303/2017-619 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 10. března 2017 č. j. 28 P 48/2015-543, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 3, jako účastníků řízení, a A. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její základní subjektivní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 10. 3. 2017 č. j. 28 P 48/2015-543 v rámci řízení o úpravě poměrů nezletilých dětí po dobu před a po dobu po rozvodu manželství jejich rodičů - tedy stěžovatelky a jejich vedlejšího účastníka - uložil otci platit výživné měsíčně částkami 7 000 Kč pro dceru a 6 000 Kč pro syna a rozhodl o dluhu otce na výživném. Dále rozhodl o výživném matky pro nezletilé děti a o jejím dluhu na výživném. Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Při stanovení výživného vycházel přitom z toho, že děti jsou svěřeny do střídavé péče obou rodičů ve 14 denních cyklech.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze změnil ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výrocích o dlužném výživném, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka pak v návaznosti na toto rozhodnutí v ústavní stížnosti - v podstatě bez jakékoliv argumentace (a to takřka doslova) - uvádí, že soudy rozhodly o výživném otce pro děti nesprávně, neboť otec zatajil své příjmy, soudy jeho majetkové poměry nedostatečně zjišťovaly a neumožnily jejich společným dětem podílet se na životní úrovni otce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. Kromě zcela obecné myšlenky o zatajování příjmů otcem stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy při stanovení výživného otci nepřihlédly k jeho nemovitostem na Slovensku. Soudy však k těmto nemovitostem výslovně přihlédly, a dokonce zohlednily, že by mohly být komerčně využívány, ač nejsou. Příjmy otce, ale i stěžovatelky, jsou podle soudů nadstandardní (a to zvláště u otce), soudy ovšem při stanovení výše výživného otci i stěžovatelce přihlédly k tomu, že děti jsou ve střídavé péči. Dovodily, že otec se o děti stará, finančně je nad rámec výživného podporuje a nic nenasvědčuje tomu, že by své příjmy pro účely výživného pro děti jakkoliv zkracoval. Jeho životní úroveň podle soudů odpovídá deklarovaným příjmům. Zmínil-li otec, že by dcera měla omezit své volnočasové aktivity, pak jen proto, že ve škole neprospívá dobře. Vztah otce k dětem je tak i podle Ústavního soudu příkladný, čemuž ostatně nasvědčuje i zcela blanketní ústavní stížnost stěžovatelky, která se závěry soudů v podstatě nijak věcně - kromě samotného požadavku zvýšení výživného - nepolemizuje.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu