ECLI:CZ:US:2018:3.US.178.18.1
sp. zn. III. ÚS 178/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ž. H., zastoupené JUDr. Jitkou Třeštíkovou, advokátkou, sídlem Velké náměstí 45, Strakonice, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2017 č. j. 21 Cdo 1852/2017-128, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. října 2016 č. j. 6 Co 1771/2016-106 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. března 2016 č. j. 7 Nc 39003/2015-86, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a D. Š., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu zásahu do jejích práv i práv nezletilé dcery, která jsou zakotvena v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatelce se narodila na konci roku XXXX dcera, v jejímž rodném listu nebyl zapsán otec. V květnu XXXX vedlejší účastník podal návrh k soudu na určení jeho otcovství k této nezletilé. Stěžovatelka i vedlejší účastník v soudním řízení uvedli, že vedlejší účastník je biologickým otcem nezletilé; biologické otcovství bylo prokázáno i znaleckým posudkem. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "okresní soud") rozhodl rozsudkem ze dne 30. 3. 2016 č. j. 7 Nc 39003/2015-86 tak, že se určuje otcovství vedlejšího účastníka k dané nezletilé (v té době tříleté). K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 10. 2016 č. j. 6 Co 1771/2016-106 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 21 Cdo 1852/2017-128.
3. Soudy dospěly shodně k závěru, že jsou splněny všechny podmínky pro určení otcovství dle §783 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (nezletilá je dosud dítě "právně volné", naplnění podmínek dle daného ustanovení je zjistitelné dokazováním), proto je na místě otcovství vedlejšího účastníka soudně určit; příbuzenství sleduje přirozený stav věcí, objektivně zjistitelný vědecky. Argumentace stěžovatelky, dle které určení otcovství vedlejšího účastníka není v nejlepším zájmu nezletilé, a to pro jeho způsob života a jeho chování, má prostor v řízení týkajícím se práv a povinností plynoucích (vedlejšímu účastníku) z rodičovské odpovědnosti.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti konstatovala, že každý ze soudů podle ní rozhodnutí odůvodnil odlišně. Okresní soud dospěl k závěru, že určení otcovství vedlejšího účastníka není v rozporu s nejlepším zájmem nezletilé, a výhrady stěžovatelky by měly být zohledněny až v řízení, kde budou projednávána práva a povinnosti plynoucí z rodičovské odpovědnosti. Krajský soud poté uvedl, že soud nemůže neurčit otcovství prokazatelně biologického otce v rámci daného klasického případu řízení o určení otcovství. Nejvyšší soud následně uzavřel, že je třeba odlišovat řízení o popření otcovství a řízení o určení otcovství, kdy v prvním případě je na místě vážit nejlepší zájem dítěte, zatímco ve druhém případě je nejlepší zájem dítěte uskutečňován, resp. zahrnut již v samotné právní normě (§783 občanského zákoníku). Stěžovatelka uvedla, že se v prvostupňovém řízení snažila prokázat, že vedlejší účastník žil, žije a s největší pravděpodobností i bude žít způsobem života nepřínosným pro nezletilou. Proti napadeným rozhodnutím namítla, že nejlepší zájem dítěte nemůže být dán již samotnou normou, která konstatuje toliko jednu ze zákonných domněnek otcovství; určení biologického otce právním otcem dítěte ještě nemusí být v nejlepším zájmu daného dítěte. Nelze dle stěžovatelky alibisticky tvrdit, že nejlepší zájem dítěte bude řešen až v řízení o úpravě rodičovské odpovědnosti; rozhodnutí soudů založilo dědickou posloupnost a umožnilo prostor pro řadu složitých soudních řízení ohledně nezletilé a vedlejšího účastníka, proto by celá problematika nejlepšího zájmu dítěte měla být zvážena již v řízení o určení otcovství.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V dané věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky (a nezletilé) zasaženo nebylo. Rozhodnutí soudů vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry soudů jsou v nich dostatečným způsobem vyloženy, a Ústavní soud tyto závěry neshledal svévolnými či excesivními. Výklad zákonných ustanovení ze strany soudů nevybočuje z mezí ústavnosti.
8. V dané věci nebylo sporné, že byly splněny všechny zákonem stanovené podmínky pro určení otcovství vedlejšího účastníka k nezletilé dceři stěžovatelky dle §783 občanského zákoníku (tzv. třetí domněnka otcovství), přičemž biologické otcovství vedlejšího účastníka bylo dokonce s jistotou znalecky prokázáno. Stěžovatelka se však dovolávala takové interpretace daného ustanovení, která by vytvořila prostor soudům při rozhodování také posoudit a zohlednit, zda muž, kterému svědčí daná domněnka otcovství, je současně vhodným k právnímu uznání otcovství z hlediska jeho chování (zejména ke stěžovatelce a na veřejnosti) a způsobu života (poukázala na jeho dluhy, požívání návykové látky a na trestnou činnost), neboť negativní aspekty nejsou v nejlepším zájmu dítěte. Všechny tři soudy se argumentací stěžovatelky podrobně zabývaly a přehledně v rozhodnutích rozvedly důvody jejich přiléhavého a ústavně souladného závěru o určení otcovství vedlejšího účastníka.
9. Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na přirozenost a význam pokrevní příbuzenské vazby a na práva dítěte a jeho otce (zde nezletilé a vedlejšího účastníka) s určením otcovství spojená. Správně rovněž připomněl, že nejlepší zájem dítěte je předním hlediskem nejen pro soudy, nýbrž také pro zákonodárné orgány a další instituce (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud se tedy nemůže ztotožnit s názorem stěžovatelky, že by právní norma v sobě nemohla zahrnovat i hledisko nejlepšího zájmu dítěte. Obdobně již okresní soud poukázal na právo znát své pokrevní příbuzné (aspekt identity, přirozené rodiny, původu), a navíc z provedeného dokazování uzavřel, že nezletilá vedlejšího účastníka zná a byla mezi nimi vytvořena i citová vazba (aspekt sociální, resp. sociálního rodičovství).
10. Ústavní soud v obdobném duchu judikoval již ve svých předchozích rozhodnutích [srov. nálezy ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141), ze dne 28. 2. 2008 sp. zn. I. ÚS 987/07 (N 42/48 SbNU 495) nebo ze dne 20. 2. 2007 sp. zn. II. ÚS 568/06 (N 33/44 SbNU 399)]. Uvedl, že právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy brání orgánům veřejné moci svévolně zasahovat do tak intimní sféry každého jednotlivce, jakou představují vztahy mezi rodiči a dítětem. Tyto vztahy jsou nejpřirozenějším výrazem lidské identity a právo v demokratické a svobodné společnosti musí respektovat jejich existenci. Smysl a povaha rodinných vztahů a rodinného soužití totiž není primárně právní; právo pouze přiznává ochranu jejich reálné existenci. Tato ochrana pak nemůže být zabezpečena pouze povinností zdržet se určitých zásahů veřejnou mocí. Stát je současně povinen přijmout takovou právní úpravu, jež zaručí právní uznání rodinných vztahů a vymezí jejich obsah jak ve vztazích mezi rodinnými příslušníky navzájem, tak vůči třetím osobám. Z povahy věci musí právní vymezení rodiny reflektovat především existenci biologických vztahů. Z toho vyplývá i požadavek, aby právní určení otcovství, nejde-li o případ osvojení, odpovídalo skutečnému biologickému otcovství. Tento požadavek se přitom promítá i do subjektivního práva otce dítěte, aby bylo jeho biologické otcovství veřejnou mocí respektováno. Odpovídá mu i právo dítěte znát své biologické rodiče, výslovně vyjádřené v čl. 7 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
11. Soudy shodně poukázaly na možnost zohlednění námitek a výhrad stěžovatelky v řízení o určení a výkonu práv a povinností vedlejšího účastníka z rodičovské odpovědnosti (k nezletilé). To stěžovatelka nezpochybňuje, toliko se domnívá, že by bylo vhodné (či potřebné nebo efektivnější) dané výtky zohlednit již v řízení o určení otcovství. Závěru soudů nelze však z ústavně právního hlediska nic vytknout. Taková konkluze odpovídá dle Ústavního soudu i požadavku proporcionality; zásah veřejné moci do rodinného a soukromého života, a dalších práv již výše zmíněných, by měl spočívat v opatřeních co nejšetrnějších. Soudy správně poukázaly na proměnlivost okolností namítaných stěžovatelkou; to stěžovatelka rovněž nezpochybňuje (sama hovoří o pravděpodobnosti budoucí podoby chování a života vedlejšího účastníka). Stěžovatelka ve věci netvrdila a netvrdí naplnění některé z domněnek otcovství u jiného muže, resp. biologické, právní či sociální rodičovství (otcovství) u jiného muže, než je vedlejší účastník.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu