ECLI:CZ:US:2018:3.US.1809.18.1
sp. zn. III. ÚS 1809/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Stuparičové, zastoupené JUDr. Josefem Novákem, advokátem, sídlem Přemyslovská 2346/11, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2018 č. j. 22 Cdo 21/2018-940, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Josefa Krejčího a Vladimíry Štěpové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zahrnující mimo jiné princip rovnosti účastníků řízení a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, se podává, že v řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo, bylo vypořádáváno spoluvlastnictví k nemovitým věcem. Obvodní soud pro Prahu 5 ani Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") přitom náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků řízení podle §142 odst. 2 o. s. ř., a to s ohledem na povahu řízení jako iudicium duplex. Nejvyšší soud se však s tímto výkladem neztotožnil - podle něj měly soudy o náhradě nákladů řízení rozhodnout podle kritéria úspěchu ve věci - a rozsudek městského soudu v II. výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky řízení a v III. výroku o náhradě nákladů vůči České republice zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na zákon č. 296/2017 Sb. (dále jen "citovaný zákon"), jímž byla, mimo jiné, novelizována část občanského soudního řádu týkající se vymezení přípustnosti dovolání tak, že s účinností I. části tohoto zákona (tedy ode dne 30. 9. 2017) není přípustné dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Podle II. článku odst. 2 citovaného zákona platí, že: "Dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů." Podle názoru stěžovatelky je pak nutno pod vydáním rozhodnutí podle uvedeného ustanovení rozumět celé období od vyhlášení rozhodnutí (podle stěžovatelky dne 30. 8. 2017) až po doručení jeho písemného vyhotovení účastníkům řízení (podle stěžovatelky dne 3. 10. 2017). Podle stěžovatelky tak byl rozsudek odvolacího soudu vydán až v říjnu roku 2017. Nejvyšší soud tedy již nemohl o dovolání vedlejších účastníků věcně rozhodovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a v dané věci nejde o posouzení věci samé - to nyní náleží městskému soudu - ale o posouzení přípustnosti samotného dovolání [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3396/17 ze dne 21. 11. 2017 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Vyložil-li městský soud sousloví "vydání rozhodnutí odvolacího soudu" podle II. článku odst. 2 citovaného zákona tak, že je ztotožnil s jeho vyhlášením, pak podle Ústavního soudu postupoval ústavně akceptovatelným způsobem. Jednak sám zákonodárce již v minulosti při definování přechodných ustanovení vážících se ke změně podmínek přípustnosti dovolání ztotožnil okamžik vydání a vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. k tomu například výslovně II. článek části první zákona č. 7/2009 Sb., bod 12), jednak takto k vydání (vyhlášení) rozsudku přistupuje sama judikatura Nejvyššího soudu (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3601/2014), neboť akcentuje, že vyhlášeným rozhodnutím je soud vázán. Veřejné vyhlášení rozsudku je přitom nejen jedním z pilířů spravedlivého procesu (srov. čl. 96 odst. 2 Ústavy a §156 odst. 1 o. s. ř.), ale je to také okamžik, jenž je podstatný pro věc samu (pro rozsudek je podle §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení). Z požadavku veřejného vyhlášení rozsudku neexistuje výjimka. Proto u rozsudku splývá okamžik vydání a vyhlášení vjedno. Rozhodnutí, které se nevyhlašuje, je pak vydáno v den, jenž je v něm jako den vydání uveden (skutečnost, že okamžik vydání je ve správním řízení definován jinak, je dána tím, že zde zásadně k vyhlášení rozhodnutí nedochází). Neudržitelnost výkladu stěžovatelky, když tato - jak naznačeno shora - spojuje vydání rozhodnutí dokonce až s doručením jeho vyhotovení, vyplývá například i jen z §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť při stěžovatelčině výkladu by byly z přezkumu odvolacím soudem vyloučeny například důkazy, které nastaly v období mezi vyhlášením rozsudku a doručením jeho vyhotovení. Za takovéto důsledky by se ale patrně sama stěžovatelka ani její právní zástupce jinak nepřimlouvali.
8. Okamžik vyhlášení rozhodnutí je přitom pro všechny účastníky řízení zásadně přesně určitelný a lze se tak snáze orientovat v tom, zda opravný prostředek bude nebo nebude podán. Naopak navázání přípustnosti podání opravného prostředku (zde dovolání) na okamžik odeslání nebo dokonce doručení písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, jak žádá stěžovatelka, by podle Ústavního soudu jen posiloval entropii a právní nejistotu (srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009 č. j. 4 As 55/2007-84). Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud měl moderovat nepřiměřeně vysokou (a hrozící) částku představující eventuální náhradu nákladů řízení, pak takovouto námitku bude moci stěžovatelka uplatnit v řízení před městským soudem. Nejvyšší soud rovněž nemohl ponechat v platnosti výrok o náhradě nákladů řízení vůči státu, neboť i tato složka náhrady nákladů řízení se v navazujícím řízení změní a soud proto o ní bude znovu rozhodovat.
9. Dovozuje-li stěžovatelka porušení práva na soudní ochranu též z čl. 90 a z čl. 95 odst. 1 Ústavy, pak k tomu Ústavní soud připomíná, že oba naposledy citované články nezakládají subjektivní veřejná práva, ale vymezují formu vlády a v jejím rámci postavení a poslání soudů, respektive představují jednu z institucionálních záruk základních práv - srov. k tomu například nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) a nález sp. zn. I. ÚS 176/97 ze dne 17. 9. 1997 (N 104/9 SbNU 9).
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a v dané věci nejde o posouzení věci samé - to nyní náleží městskému soudu - ale o posouzení přípustnosti samotného dovolání [srov. k tomu přiměřeně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3396/17 ze dne 21. 11. 2017 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Vyložil-li městský soud sousloví "vydání rozhodnutí odvolacího soudu" podle II. článku odst. 2 citovaného zákona tak, že je ztotožnil s jeho vyhlášením, pak podle Ústavního soudu postupoval ústavně akceptovatelným způsobem. Jednak sám zákonodárce již v minulosti při definování přechodných ustanovení vážících se ke změně podmínek přípustnosti dovolání ztotožnil okamžik vydání a vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. k tomu například výslovně II. článek části první zákona č. 7/2009 Sb., bod 12), jednak takto k vydání (vyhlášení) rozsudku přistupuje sama judikatura Nejvyššího soudu (srov. k tomu přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. 30 Cdo 3601/2014), neboť akcentuje, že vyhlášeným rozhodnutím je soud vázán. Veřejné vyhlášení rozsudku je přitom nejen jedním z pilířů spravedlivého procesu (srov. čl. 96 odst. 2 Ústavy a §156 odst. 1 o. s. ř.), ale je to také okamžik, jenž je podstatný pro věc samu (pro rozsudek je podle §154 odst. 1 o. s. ř. rozhodující stav v době jeho vyhlášení). Z požadavku veřejného vyhlášení rozsudku neexistuje výjimka. Proto u rozsudku splývá okamžik vydání a vyhlášení vjedno. Rozhodnutí, které se nevyhlašuje, je pak vydáno v den, jenž je v něm jako den vydání uveden (skutečnost, že okamžik vydání je ve správním řízení definován jinak, je dána tím, že zde zásadně k vyhlášení rozhodnutí nedochází). Neudržitelnost výkladu stěžovatelky, když tato - jak naznačeno shora - spojuje vydání rozhodnutí dokonce až s doručením jeho vyhotovení, vyplývá například i jen z §205a odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť při stěžovatelčině výkladu by byly z přezkumu odvolacím soudem vyloučeny například důkazy, které nastaly v období mezi vyhlášením rozsudku a doručením jeho vyhotovení. Za takovéto důsledky by se ale patrně sama stěžovatelka ani její právní zástupce jinak nepřimlouvali.
8. Okamžik vyhlášení rozhodnutí je přitom pro všechny účastníky řízení zásadně přesně určitelný a lze se tak snáze orientovat v tom, zda opravný prostředek bude nebo nebude podán. Naopak navázání přípustnosti podání opravného prostředku (zde dovolání) na okamžik odeslání nebo dokonce doručení písemného vyhotovení rozhodnutí odvolacího soudu, jak žádá stěžovatelka, by podle Ústavního soudu jen posiloval entropii a právní nejistotu (srov. k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009 č. j. 4 As 55/2007-84). Namítá-li stěžovatelka, že Nejvyšší soud měl moderovat nepřiměřeně vysokou (a hrozící) částku představující eventuální náhradu nákladů řízení, pak takovouto námitku bude moci stěžovatelka uplatnit v řízení před městským soudem. Nejvyšší soud rovněž nemohl ponechat v platnosti výrok o náhradě nákladů řízení vůči státu, neboť i tato složka náhrady nákladů řízení se v navazujícím řízení změní a soud proto o ní bude znovu rozhodovat.
9. Dovozuje-li stěžovatelka porušení práva na soudní ochranu též z čl. 90 a z čl. 95 odst. 1 Ústavy, pak k tomu Ústavní soud připomíná, že oba naposledy citované články nezakládají subjektivní veřejná práva, ale vymezují formu vlády a v jejím rámci postavení a poslání soudů, respektive představují jednu z institucionálních záruk základních práv - srov. k tomu například nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) a nález sp. zn. I. ÚS 176/97 ze dne 17. 9. 1997 (N 104/9 SbNU 9).
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce zaručená ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu