ECLI:CZ:US:2018:3.US.1861.18.1
sp. zn. III. ÚS 1861/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti Mileny Sajdlové, zastoupené JUDr. Martinem Smrkovským, advokátem, sídlem Lucemburská 1599/13, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. července 2017 sp. zn. 20 Co 228/2017 a usnesení soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8, sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10 - Vršovice, ze dne 31. března 2017, č. j. 204 EX 39/03-1043, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Pavla Preuse, Exekutorský úřad Praha 8, sídlem Kodaňská 1441/46, Praha 10 - Vršovice, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Soudní exekutor Mgr. Pavel Preus, Exekutorský úřad Praha 8 (dále jen "soudní exekutor"), usnesením ze dne 31. 3. 2017 č. j. 204 EX 39/03-1043 rozhodl, že stěžovatelka (obmeškalá vydražitelka) je povinna zaplatit k rukám soudního exekutora do rozdělované podstaty rozdíl na nejvyšším podání učiněném dne 27. 11. 2013 oproti nejvyššímu podání učiněnému dne 9. 12. 2014 ve výši 1 080 000 Kč (výrok I.). Dále nepřiznal náhradu nákladů, které státu a účastníkům vznikly v souvislosti s dalším dražebním jednáním (výrok II.), nepřiznal náhradu škody, která vznikla tím, že stěžovatelka nezaplatila nejvyšší podání (výrok III.), rozhodl, že na povinnost stěžovatelky uhradit rozdíl na nejvyšším podání dle výroku I. usnesení se započítává stěžovatelkou složená jistota ve výši 500 000 Kč (výrok IV.), rozhodl, že rozdíl na nejvyšším podání podle výroku I. usnesení ponížený o složenou jistotu ve výši podle výroku IV. usnesení, tj. částka 580 000 Kč, je splatný na účet soudního exekutora ve výroku specifikovaný nebo v hotovosti na pokladně v sídle exekutorského úřadu (výrok V.) a konečně žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o dluzích stěžovatelky (výrok VI.).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 20 Co 228/2017 usnesení soudního exekutora v napadených výrocích I., IV., V. a VI. potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že stěžovatelka vydražila nemovité věci za nejvyšší podání 6 350 000 Kč, které však ani po výzvě soudního exekutora v dodatečně stanovené lhůtě nezaplatila, čímž došlo ke zrušení příklepu podle §336m odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), přímo ze zákona, a to marným uplynutím lhůty dne 31. 7. 2014. K tomu podotkl, že občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 2012 nepřipouštěl, aby si vydražitel na nejvyšší podání započetl svoji pohledávku, ale přímo mu ukládal uhradit nejvyšší podání. V dalším dražebním jednání pak byl jinému vydražiteli udělen příklep za nejvyšší podání 5 270 000 Kč. Rozdíl na nejvyšším podání po započtení jistoty 500 000 Kč tak činí 580 000 Kč a stěžovatelka je povinna jej zaplatit na účet soudního exekutora s tím, že tato částka bude připočtena k nejvyššímu podání a bude o ní rozhodnuto rozvrhovým usnesením.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. 20 Cdo 4916/2017 odmítnuto pro vady podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť z jeho obsahu nebylo možno dovodit, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř, když pouze uvedla, že své dovolání opírá o §237 o. s. ř., který následně doslovně citovala.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv, přičemž však brojí pouze rozhodnutí krajského soudu a soudního exekutora. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nikterak nenapadá a ani jeho rozhodnutí k ústavní stížnosti nepřiložila. V ústavní stížnosti rekapituluje průběh dosavadního řízení a obsah napadených rozhodnutí. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že jí jako zástavní věřitelce nebylo umožněno doplatit vydraženou nemovitost jejím zástavním právem, které bylo vyšší, než cena dosažená v dražbě. Tvrdí, že tím, že byla dána do dražby zástava, byla nezákonně zbavena svého majetku. Podle jejího názoru by vůbec neměla být dražena nemovitost, na níž vázne zástavní právo. Má za to, že cena vydražené nemovitosti měla být doplacena odečtem z jejího zástavního práva. Rovněž nesouhlasí s tím, aby odměna exekutora byla zařazena do první skupiny z uspokojených věřitelů. Takový postup by byl podle stěžovatelky možný až od roku 2007, avšak stávající exekuce byla provedena již v roce 2002.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud předně podotýká, že ústavní stížností stěžovatelka napadá pouze rozhodnutí krajského soudu a soudního exekutora. Rozhodnutí Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti sice letmo zmiňuje, avšak ve stížnostním petitu proti němu nebrojí a ani jinak se mu v ústavní stížnosti nevěnuje.
7. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita. Podle ní lze ústavní stížnost obvykle podat pouze tehdy, pokud byly navrhovatelem vyčerpány všechny prostředky, které mu právní řád k ochraně práva poskytuje [srov. §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Vyčerpáním je přitom myšleno vyčerpání řádné, tedy uplatnění opravného prostředku v souladu se zákonem tak, aby se soud, vůči němuž je prostředek podán, mohl zabývat veškerými námitkami, které stěžovatel uplatnil a uplatňuje následně v ústavní stížnosti. Proti ústavní stížností napadenému usnesení krajského soudu nebylo ze zákona nepřípustné dovolání; stěžovatelka dovolání sice podala, avšak nikoli řádně, neboť bylo odmítnuto pro vady.
8. Plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 konstatovalo, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje, že požadavkům občanského soudního řádu stran obsahových náležitostí dovolání nedostála, usnesení Nejvyššího soudu dokonce ani nenapadá (nejde přitom o rozhodnutí závisející na uvážení Nejvyššího soudu), ani jej nepřiložila k ústavní stížnosti. V souladu s citovaným stanoviskem je tedy ústavní stížnost podaná toliko proti usnesení krajského soudu a soudního exekutora nepřípustná.
9. Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka řádně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní řád k ochraně jejího práva nabízí, pročež nesplnila jednu z podmínek přípustnosti ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadla, nemůže Ústavní soud postupovat jinak, než ústavní stížnost jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2018
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj