ECLI:CZ:US:2018:3.US.1863.18.1
sp. zn. III. ÚS 1863/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Michaely Strnadové, advokátky, proti II. výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2018 č. j. 6 Cmo 376/2012-210, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Garančního fondu obchodníků s cennými papíry, sídlem Politických vězňů 912/10, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení II. výroku v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným výrokem uložil vrchní soud stěžovatelce zaplatit žalovanému - Garančnímu fondu obchodníků s cennými papíry (dále jen "Fond") - náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů ve výši 73 486 Kč. V řízení se přitom stěžovatelka, jak sama uvádí v ústavní stížnosti, domáhala po Fondu zaplacení částky 400 000 Kč, když žalobu vzala co do částky 339 200 Kč zpět a co do částky 60 800 Kč byla s žalobou úspěšná.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Podle stěžovatelky je přitom rozhodnutí vrchního soudu o nákladech řízení nespravedlivé, neboť Fond byl úspěšný jen do okamžiku částečného zpětvzetí žaloby stěžovatelkou a poté se co do částky 60 800 Kč podle stěžovatelky neúspěšně, neúčelně a nedůvodně bránil. Nadto bylo naprosto zbytečné, aby se Fond nechal v řízení zastupovat advokátem - své zájmy měl v řízení před soudem hájit sám, když pověřený advokát Fondu navíc sídlí na stejné adrese jako Fond.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je advokátkou, tudíž nemusí být zastoupena podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jiným advokátem (stanovisko Pl. ÚS-st. 42/15) a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Právě uvedené platí o to více pro rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález ze dne 10. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1862/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 653/03 (N 69/33 SbNU 189) či nález ze dne 5. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 2658/10 (N 3/64 SbNU 29)].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud konstatuje, že v postupu a rozhodnutí vrchního soudu neshledal nic, co by odporovalo výše popsaným východiskům, jelikož odůvodnění napadeného rozhodnutí jeho úvahy dostatečně přesvědčivě vysvětluje.
10. Vrchní soud o nákladech řízení rozhodl na základě kritéria úspěchu ve věci, když Fond byl ze 70 % úspěšný. Stěžovatelka ani v ústavní stížnosti netvrdí, že by částečné zpětvzetí žaloby učinila například na základě chování Fondu po podání žaloby. Hodnotit o to více, zda se ve zbývajícím rozsahu Fond bránil žalobě účelně nebo neúčelně, je v této situaci poněkud nepřiléhavé, zvláště když stěžovatelka tuto tezi podrobněji nerozvádí. Fond přitom není orgánem veřejné moci, většinu jeho příjmu tvoří příspěvky obchodníků s cennými papíry [srov. k tomu naopak nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193) o postavení České televize]. Proto není bez dalšího přiléhavé na Fond nahlížet jako na stát, u něhož lze v některých případech hodnotit náklady vynaložené na zastoupení advokátem jako neúčelné (srov. k tomu judikaturní souhrn například ve shora citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12). Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti, že Fond byl zastoupen advokátem sídlícím na stejné adrese jako on sám, pak v tomto kontextu nemohl Ústavní soud přehlédnout, že v řízení, z něhož vzešel ústavní stížností napadený rozsudek vrchního soudu, byla stěžovatelka, sama advokátka, zastoupena jinou advokátkou se shodným sídlem jako stěžovatelka.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím (jeho jednotlivým výrokem) byla porušena základní práva (svobody) stěžovatelce ústavním pořádkem zaručená, a proto byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu