ECLI:CZ:US:2018:3.US.1890.18.1
sp. zn. III. ÚS 1890/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace GastroData, v. o. s., v likvidaci, sídlem Na Příkopě 584/29, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou, sídlem Myslíkova 174/23, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018 č. j. MSPH 89 INS 22794/2014, 29 NSČR 112/2015-A-64, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. června 2015 č. j. MSPH 89 INS 22794/2014, 2 VSPH 457/2015-A-52 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. února 2015 č. j. MSPH 89 INS 22794/2014-A-30, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní korporace GastroData, s. r. o., sídlem Štěrboholská 1434/102a, Praha 15 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina", pozn. uvedené ustanovení upravuje základní právo na soudní ochranu), a v záhlaví uvedla, že ústavní stížnost proti těmto usnesením je spojena s návrhem na odklad vykonatelnosti.
2. Z napadených rozhodnutí a z veřejně přístupných zdrojů (www.justice.cz) se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 18. 2. 2015 č. j. MSPH 89 INS 22794/2014-A-30 na základě insolvenčního návrhu vedlejší účastnice, kromě jiného, zjistil úpadek stěžovatelky (I. výrok), ustanovil insolvenčního správce (II. výrok) a rozhodl o dalších skutečnostech (III. až IX. výrok), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka je v úpadku ve formě platební neschopnosti, jelikož má nejméně dva věřitele (insolvenčního navrhovatele a konkrétní fyzickou osobu) se splatnými a dosud neuhrazenými pohledávkami po dobu delší třiceti dnů po lhůtě splatnosti a tyto závazky není schopna plnit. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatelky, že k pohledávce fyzické osoby nelze při posouzení mnohosti věřitelů přihlížet, k čemuž uvedl, že pohledávka byla na tuto osobu řádně postoupena (pozn. šlo o pohledávku tvořící část původně jediné pohledávky insolvenčního navrhovatele, v podobě jejího příslušenství), a to v době delší než šest měsíců před podáním insolvenčního návrhu, a dodal, že insolvenční zákon neobsahuje žádné ustanovení, které by zavazovalo soud zjišťovat důvody postoupení pohledávky či účelovost tohoto postupu.
3. Usnesení městského soudu, a to jeho I. výrok, napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 26. 6. 2015 č. j. MSPH 89 INS 22794/2014, 2 VSPH 457/2015-A-52, napadený výrok usnesení městského soudu potvrdil. Odkázal na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a konstatoval, že v řízení nevyšly najevo okolnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že vedlejší účastnice rozdělením své pohledávky a podáním insolvenčního návrhu zjevně sledovala zneužití svých práv na úkor stěžovatelky. Výslovně uvedl, že pohledávka vedlejší účastnice má původ v judikovaném nároku na vrácení kupní ceny nemovitosti v důsledku neplatnosti kupní smlouvy, a nikoli - jak stěžovatelka naznačovala - v trestné činnosti spočívající ve vyvedení jejího majetku. Vedlejší účastnice přitom nemovitost stěžovatelce vrátila, zatímco stěžovatelka jí kupní cenu ve výši 4 500 000 Kč nevrátila, a přestože nemovitost znovu prodala a inkasovala za ni kupní cenu 8 000 001 Kč, vedlejší účastnici k uhrazení její splatné pohledávky - s jejímž placením byla již v době prodeje nemovitosti v prodlení - nic neposkytla.
4. Stěžovatelka podala proti usnesení vrchního soudu dovolání, jehož přípustnost odůvodnila tvrzením, že usnesení vrchního soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jde též o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud komplexně vyřešena (sub I. 2. dovolání). Dále (II. část) zrekapitulovala dosavadní průběh řízení a posléze (III. část) předestřela právní argumentaci. V jejím rámci namítla, že celý postup obou věřitelů považuje za šikanózní, v rozporu s dobrými mravy, že soudy aplikovaly právní závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013 sp. zn. 29 NS ČR 116/2013 naprosto mechanicky. Souhlasila se závěrem městského soudu o absenci výslovného ustanovení insolvenčního zákona ukládajícího soudu povinnost zjišťovat důvody postoupení pohledávky či účelovost tohoto postupu, jde však o obecný právní princip, podle něhož zjevné zneužití práva nepožívá ochrany. Podle ní v řízení vyšly najevo okolnosti, z nichž vyplývá, že vedlejší účastnice rozdělením původně jediné pohledávky zjevně sledovala zneužití svých práv na její úkor. Nejvyšší soud v narativní části shledal, že byla v dovolání vymezena relevantní otázka, zda lze pro účely rozhodnutí o úpadku považovat za dalšího věřitele stěžovatelky rovněž zmiňovanou fyzickou osobu, nicméně stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 28. 2. 2018 č. j. MSPH 89 INS 22794/2014, 29 NSČR 112/2015-A-64 odmítl pro nepřípustnost, a to po zjištění, že právní posouzení věci vrchním soudem plně respektuje jeho konkretizované judikaturní závěry.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Podle stěžovatelky je podstatou ústavní stížnosti posouzení, zda je morální, aby bylo insolvenční řízení vedeno za podmínek, za nichž bylo nařízeno, respektive zda osoba/y, chovající se dále popsaným způsobem, mohou být iniciátory insolvenčního řízení. Dále poznamenává, že obsah její ústavní stížnosti je zčásti shodný s textem jejího dovolání.
6. Stěžovatelka se věnuje vývoji vztahů mezi společníky, jejich konfliktu a jeho řešení, a připomíná, že dva z nich (v současné době jediní jednatelé vedlejší účastnice) byli odsouzeni za trestný čin zneužívání informací v obchodním styku. Považuje za hluboce nemorální a až absurdní, aby osoby, které ji ve své podstatě přivedly do stavu paralýzy, mohly být iniciátory (navrhovateli) a jedinými účastníky insolvenčního řízení a mohly takovým hrubým způsobem zneužít znění zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, konkrétně §143 odst. 2 k vyvolání insolvenčního řízení. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 1589/15 zdůrazňuje význam vyšetřovací zásady v souladu s §86 tohoto zákona.
7. Návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení (avizovaný v záhlaví ústavní stížnosti - viz výše) stěžovatelka nezařadila do petitu ústavní stížnosti, ani tento návrh v jejím obsahu nijak nezdůvodnila; proto k němu Ústavní soud nepřihlédl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadená usnesení z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do stěžovatelčiných základních práv zasaženo nebylo.
11. Z obsahu ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatelka setrvává na vlastním právním hodnocení skutkového děje (účelovost cese části pohledávky mezi jejími věřiteli). Z obsahu spisu městského soudu vedeného v elektronické podobě je však zřejmé, že na její námitky obecné soudy (je-li řízení chápáno jako jeden celek) adekvátně reagovaly, a to v mezích podústavního práva; domáhá-li se stěžovatelka jejich přezkumu Ústavním soudem, pak ho staví do role, která mu nepřísluší. K jednotlivostem budiž dodáno, že vrchní soud akcentoval původ pohledávky uplatněné v insolvenčním řízení, na rozdíl od jeho nesprávné klasifikace stěžovatelkou, a upozornil na její prodlení s úhradou pohledávky, ač inkasovala kupní cenu ve výši pohledávku převyšující (pozn. v průběhu jednání před vrchním soudem dne 26. 6. 2015 stěžovatelka informovala, že téměř celá částka odpovídající kupní ceně byla vyplacena jejímu poslednímu společníkovi jako podíl na zisku).
12. Ústavní soud dále shledal, že Nejvyšší soud postupoval při hodnocení obsahu stěžovatelčina dovolání velmi vstřícně až benevolentně, když z jeho obsahu dovodil, že stěžovatelka vymezila otázku relevantní pro zdůvodnění přípustnosti dovolání (str. 2, předposlední odstavec usnesení Nejvyššího soudu), ač tato otázka v jejím dovolání ze dne 9. 10. 2015 formulována není. Nejvyšší soud, nad rámec dovolacího přezkumu, navíc reagoval i na další stěžovatelčiny námitky a objasnil jejich irelevanci (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu).
13. Se zřetelem k uvedeným zjištěním Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy neporušily žádné stěžovatelčino základní právo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu