ECLI:CZ:US:2018:3.US.1904.18.1
sp. zn. III. ÚS 1904/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Milana Moulise, zastoupeného JUDr. Jarmilou Skaunicovou, advokátkou, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2018 č. j. 33 Cdo 3874/2017-683, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. března 2017 č. j. 15 Co 277/2016-663 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. září 2016 č. j. 49 C 24/2003-624, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Lukáše Pernici a Barbory Cetkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatel se žalobou domáhal vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil vedlejším účastníkům povinnost zaplatit mu částku v celkové výši 500 000 Kč s příslušenstvím, přičemž tvrdil, že žil ve společné domácnosti s právní předchůdkyní vedlejších účastníků (jejich matkou), které jednak poskytl půjčku ve výši 250 000 Kč a dále v průběhu jejich soužití investoval do nemovitostí, které byly ve vlastnictví právní předchůdkyně vedlejších účastníků, další částku ve výši 250 000 Kč.
4. O této žalobě bylo rozhodnuto poté, co původní rozhodnutí městského soudu byla krajským soudem opakovaně zrušena, rozsudkem městského soudu ze dne 27. 9. 2016 č. j. 49 C 24/2003-624 tak, že žaloba se zamítá (výrok I.). Městský soud dále zavázal stěžovatele k povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku ve výši 480 695,40 Kč (výrok II.) a povinnosti zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku ve výši 31 750 Kč (výrok III.). Učinil tak s odůvodněním, že jde-li o nárok stěžovatele na úhradu částky ve výši 250 000 Kč z titulu půjčky, tento nárok nebyl v řízení prokázán, neboť z žádného ze soudem provedených důkazů nevyplynulo, že by stěžovatel poskytl právní předchůdkyni vedlejších účastníků jakoukoli finanční částku. Jde-li pak o nárok stěžovatele na úhradu částky ve výši 250 000 Kč z titulu investic do nemovitostí ve vlastnictví právní předchůdkyně vedlejších účastníků, městský soud uzavřel, že stěžovatel nesplnil povinnost tvrzení ani povinnost důkazní, když ve vztahu k tomuto nároku i přes opakované poučení soudu neuvedl jednoznačné tvrzení, jaké konkrétní práce na předmětných nemovitostech byly prováděny, jaké byly prováděny svépomocí, jaké dodavatelsky, jaký byl podíl stěžovatele na těchto pracích (když bylo prokázáno, že se na nich kromě stěžovatele podílelo dalších sedm osob) a kdo je financoval, a k prokázání jakéhokoli případného tvrzení v tomto směru neoznačil žádný důkaz.
5. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 3. 2017 č. j. 15 Co 277/2016-663 jako věcně správné potvrzeno (výrok I.) a stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 37 461,60 Kč (výrok II.).
6. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2018 č. j. 33 Cdo 3874/2017-683 odmítnuto, neboť dovolací soud jej neshledal přípustným podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), neboť stěžovatel dovolacímu soudu nepředložil žádnou otázku, na níž by byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen.
III.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že předmětné soudní řízení bylo vedeno od roku 2002, přičemž pravomocně bylo ve věci rozhodnuto až v roce 2017. V řízení dle stěžovatele dále docházelo k procesním vadám, které stěžovatel spatřuje v neschopnosti rozhodnout ve sporu s konečnou platností po prvním či druhém odvolání, v nařizování zbytečných znaleckých posudků, na které soudy posléze nebraly zřetel, v porušení zásady koncentrace řízení, ve "velmi rigorózním" posuzování důkazů v jeho neprospěch městským soudem, v iracionálním posouzení provedených důkazů a konečně též ve značném formalismu, který měl dle názoru stěžovatele vygradovat v usnesení dovolacího soudu. Nejcitelnější zásah do svého práva na spravedlivý proces však stěžovatel spatřuje v rozhodnutí o nákladech řízení, kdy byl soudy zavázán k povinnosti zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů řízení částku přesahující 500 000 Kč. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že v době podání žaloby nemohl předvídat, že řízení potrvá více než patnáct let, soudy nebudou schopny ve věci rozhodnout ani po mnoha provedených jednáních a v mezidobí dojde ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v posledně účinném znění (dále jen "vyhláška č. 484/2000 Sb.), jejíž aplikace by pro stěžovatele byla s ohledem na vleklý spor příznivější, v důsledku čehož mělo dle stěžovatele dojít k porušení jeho práva na spravedlivý proces retroaktivitou.
IV.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu.
V.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zčásti nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
10. O nepřípustný návrh jde v části, v níž se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí s tvrzením, že předmětné soudní řízení trvalo 15 let. To proto, že procesním prostředkem k ochraně práva narušeného nepřiměřenou délkou již skončeného soudního řízení je od nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), uplatnění nároku na náhradu škody či poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v rámci předběžného projednání, respektive žaloba v případě neposkytnutí požadované náhrady ve lhůtě šesti měsíců, jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v takovou žalobou zahájeném občanskoprávním řízení [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3335/11 ze dne 23. 8. 2012 (N 143/66 SbNU 183) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1609/14 ze dne 6. 11. 2014, dostupné - stejně jako všechna ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz]. Tuto námitku naopak nelze uplatňovat v ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným v řízení, ve kterém mělo k předmětným průtahům dojít [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151)]. Ústavní soud totiž s ohledem na zásadu subsidiarity není oprávněn neodůvodněné průtahy již skončeného řízení zjišťovat, neboť to přísluší jiným orgánům veřejné moci a mohl by tím prejudikovat výsledek soudního sporu, který - jak bylo Ústavní soudem zjištěno - je v současné době veden u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 1/2018 (obdobně viz také usnesení sp. zn. IV. ÚS 1076/12 ze dne 23. 7. 2012 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 1682/13 ze dne 26. 6. 2014). V této části proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou.
11. Ve zbývající části pak Ústavní soud ústavní stížnost považuje za návrh zjevně neopodstatněný. Podle čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
13. Právě naznačené pochybení, které by jedině mohlo vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí, však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal. Stížnostní argumentace stěžovatele je totiž zcela obecná, kdy stěžovatel sice namítá celou řadu (údajných) procesních pochybení, avšak činí tak jen v obecné rovině, bez uvedení jakýchkoli podrobností či hlubší argumentace. Ústavní soud má s přihlédnutím k této skutečnosti za to, že podstatou těchto námitek je toliko nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů, který však postrádá ústavněprávní relevanci.
14. Důvodnou není ani námitka, jíž stěžovatel brojí proti nákladovým výrokům městského a krajského soudu. V nyní rozhodované právní věci šlo o sporné civilní řízení, které je v otázce náhrady nákladů ovládáno zásadou úspěchu účastníků ve věci zakotvenou v §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Napadenými rozhodnutími městského a krajského soudu byla v souladu s právě uvedenou zásadou povinnost k náhradě nákladů řízení uložena neúspěšnému stěžovateli, jehož žaloba byla zamítnuta. Z rozhodnutí obecných soudů přitom velmi srozumitelně vyplývá, jakou úvahou byly soudy při svém rozhodování vedeny (§157 občanského soudního řádu), na základě jakých skutečností shledaly důvod pro aplikaci §142 občanského soudního řádu a proč byla vedlejším účastníkům na náhradě nákladů za řízení před městským a krajským soudem přiznána právě částka v celkové výši 518 157 Kč. Krajský soud pak rovněž srozumitelně vysvětlil, proč v daném případě neshledal důvod (a to ani s přihlédnutím k délce soudního řízení či zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., k níž v mezidobí došlo) pro moderaci náhrady nákladů řízení podle §150 občanského soudního řádu. Ústavní soud v takovém postupu městského a krajského soudu nespatřuje jakékoli porušení základních práv stěžovatele a tedy ani důvod pro svůj kasační zásah.
15. Důvodem pro kasační zásah nemůže být konečně ani námitka, že výše náhrady nákladů řízení měla být soudy stanovena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (jejíž aplikace by pro stěžovatele byla s ohledem na vleklý spor příznivější), neboť stěžovatel dle svých slov nemohl v době zahájení soudního řízení předpokládat, že dojde k jejímu zrušení. Byť Ústavní soud již dříve vyslovil, že při rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí obecné soudy zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 (N 106/81 SbNU 681)], bylo Ústavním soudem rovněž vysloveno, že ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 90 Ústavy nevylučují, aby obecný soud mohl individuálně posoudit, v jakých situacích převáží nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání žalobce, že procesní pravidla stanovená vyhláškou č. 484/2000 Sb. se po dobu řízení nezmění, nad postupem uplatňovaným po jejím zrušení rozhodnutím Nejvyššího soudu, který její použití bez dalšího vylučuje (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018). Jak plyne z ústavní stížností napadených rozhodnutí, obecné soudy v nyní souzené věci neshledaly, že by převážila nutnost poskytnout ochranu legitimnímu očekávání stěžovatele a výpočet výše náhrady nákladů řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. by byl v rozporu s principy spravedlnosti. K takovému závěru nedospěl ani Ústavní soud, a to s přihlédnutím k fázi, v jaké se nyní posuzované soudní řízení ke dni zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. nacházelo, když v této době bylo vedeno řízení před soudem prvního stupně (byť po opakovaném zrušujícím rozhodnutí krajského soudu), jakož i k povaze a výsledku předmětného řízení, kdy žaloba stěžovatele byla zamítnuta, neboť stěžovatel neprokázal poskytnutí půjčky právní předchůdkyni žalovaným a dále - i přes opakované poučení městského soudu - nesplnil svou povinnost tvrzení a povinnost důkazní, šlo-li o jím uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení spočívající v tvrzené investici do nemovitostí ve vlastnictví právní předchůdkyně vedlejších účastníků, a to přes opakované poučení, které se mu v této souvislosti dostalo (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 3559/15 ze dne 7. 6. 2016 a contrario). Ústavní soud proto v postupu obecných soudů při rozhodování o náhradě nákladů řízení porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal.
VI.
16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl, a to dílem podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a dílem podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu