ECLI:CZ:US:2018:3.US.1942.18.1
sp. zn. III. ÚS 1942/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Radkou Procházkovou, advokátkou, sídlem Masarykova 1120/43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. února 2018 č. j. 13 Co 206/2017-92 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. září 2016 č. j. 16 Nc 96/2015-52, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a M. M., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 16 Nc 96/2015, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 9. 2016 č. j. 16 Nc 96/2015-52 svěřil nezletilou dceru stěžovatele a vedlejší účastnice (dále jen "nezletilá") pro dobu po rozvodu do péče matky a stěžovateli uložil přispívat na její výživu měsíčně částkou 3 000 Kč. V odůvodnění napadeného rozsudku soud konstatoval, že nezletilé jsou tři roky a již od listopadu 2015 se nachází fakticky ve výlučné péči své matky, u stěžovatele s výjimkou zvláštního režimu styku o prázdninách pobývá nezletilá pravidelně pouze o víkendu jednou za 14 dní a někdy ji stěžovatel navštíví v týdnu. Při konzultacích v poradenském centru byly u nezletilé pozorovány výrazné projevy přirozeného citového přilnutí k matce. Nezletilá je dítětem nízkého věku, ve kterém je pro ni důležité citové zázemí, které má přirozeně spojené s matkou jako pečující osobou, u níž má dlouhodobě svůj domov. Za této situace, zejména s přihlédnutím k věku nezletilé a k jejímu zájmu na stabilním výchovném prostředí a psychické pohodě, nepovažoval soud za vhodné měnit stávající výchovné poměry a odlučovat nezletilou od matky, v důsledku toho, že stěžovatel ve velmi krátké době změnil svůj postoj k péči o nezletilou.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 27. 2. 2018 č. j. 13 Co 206/2017-92 rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že v dané věci nejsou splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče, neboť stěžovatel soud nepřesvědčil o svém skutečném zájmu o nezletilou v takto širokém rozsahu osobně pečovat, když se do dnešního dne nepokusil matku kontaktovat ohledně možnosti rozšířeného styku s nezletilou, ačkoliv mu tato možnost byla doporučena soudem i opatrovníkem. Nezletilá je v současné době zvyklá převážně na výchovné prostředí u matky a stěžovatel se svěřením do její péče pro dobu před rozvodem manželství souhlasil, dokonce v tomto směru uzavřel s matkou před soudem dohodu. V den, kdy rozhodnutí o úpravě poměrů nabylo právní moci, stěžovatel podal návrh na úpravu poměrů pro dobu po rozvodu manželství a navrhoval svěření nezletilé do střídavé péče. Změnu svého názoru odůvodnil tím, že v předchozí době neměl stabilní bytové zázemí a nyní bydlí v rodinném domě u svého partnera. Žádná další změna v postoji stěžovatele k péči o nezletilou nenastala, ani nepožádal matku o možnost trávit s nezletilou delší časové období, především pracovní dny, s nezletilou navíc strávil pouze poměrně krátkou dobu ze své celkové roční dovolené. Nezletilá ani rodiče tedy neměli možnost si střídavou péči vyzkoušet ani v nerovnoměrném rozsahu. Je proto na stěžovateli, aby vyvinul takovou aktivitu, která povede k rozšíření styku s nezletilou, tedy aby se nejprve pokusil s matkou dohodnout na širším rozsahu styku, případně podal k příslušnému soudu návrh na úpravu styku s nezletilou v širším rozsahu, než probíhá dosud.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje své přesvědčení, že napadené rozsudky jsou nepřesvědčující a vybočující z rozhodovací praxe obecných soudů i Ústavního soudu. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu je dle stěžovatele patrný projev neochoty a negativního přístupu k institutu střídavé péče, i když soud tvrdí opak. Konstatování soudu, že stěžovatel nepřesvědčil o svém skutečném zájmu pečovat o nezletilou, je podle názoru stěžovatele zcela nepřípadným a ničím nepodloženým závěrem. Stěžovatel klade otázku, jakým jiným způsobem by měl jako otec přesvědčit soud o skutečném zájmu o nezletilou, než tím, že sám iniciuje změnu styku, a zajistí pro dceru pevné a stabilní prostředí pro její vývoj a výchovu. Stěžovatel neví, z čeho soud vycházel, když uvádí, že je nezletilá zvyklá převážně na výchovné prostředí u matky, a zcela pominul, že dítě se v prostředí matky opakovaně stěhovalo, a v domácnosti matky se vystřídal více než jeden partner, na rozdíl od stěžovatele, který má od prosince roku 2015 jedno stabilní prostředí. Stěžovatel má za to, že ve spise je dostatek důkazních materiálů o tom, že matka se od počátku střídavé péči brání, a nezletilou chce mít jen pro sebe. Dále není pravdou, že by se stěžovatel až do doby, než podal odvolání, stýkal s nezletilou jen v rozsahu uváděném krajským soudem. Matka využívala toho, že je nezletilá svěřena do její péče, a stěžovateli umožňovala styk jen po dobu, kdy se jí to hodilo, tzn. v době, kdy nemohla zajistit péči o nezletilou, ať již ze zdravotních či osobních důvodů. Postupem doby, zejména po vydání rozsudku okresního soudu, začala styk nezletilé se stěžovatelem omezovat. Stěžovatel poukazuje na závěry Ústavního soudu vyplývající z nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629) a tvrdí, že všechna v něm uvedená kritéria jsou v posuzované věci splněna.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. V posuzované věci má Ústavní soud za to, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí, a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Rozhodnutí vycházejí z relevantních zákonných ustanovení, skutkové i právní závěry okresního soudu i krajského soudu jsou v napadených rozsudcích vyloženy a Ústavní soud je neshledal svévolnými či excesivními. Stěžovatel polemizuje se závěry opatrovnických soudů, avšak Ústavní soud není povolán k tomu, aby v další instanci tyto závěry revidoval; dle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinně právních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Naopak Ústavnímu soudu nepřísluší činit závěry o tom, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, ani hodnotit dříve v řízení provedené důkazy; jeho úkolem je pouze posoudit, zda soudy svými rozhodnutími nevybočily z mezí ústavnosti. Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako protiústavní.
8. Tak tomu je i v dané věci, v níž soudům nelze vytknout, že při svém rozhodování neaplikovaly platnou právní úpravu, nebo že by jejich skutková zjištění nevycházela z provedeného dokazování. Ústavní soud má naopak za to, že okresní soud i krajský soud na základě zpráv opatrovníka, zprávy spolku Bateau, z. s., a výslechu rodičů důkladně zkoumaly, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla ponechána na základě dřívějšího rozhodnutí (založeného na dohodě rodičů) v péči matky, či byla svěřena do střídavé péče rodičů.
10. Klade-li stěžovatel otázku, jakým jiným způsobem by měl přesvědčit soud o skutečném zájmu o nezletilou, než tím, že sám iniciuje změnu styku a zajistí pro dceru pevné a stabilní prostředí, nelze než odkázat na odůvodnění rozsudku krajského soudu, ve kterém se uvádí, že se stěžovatel nepokusil matku kontaktovat ohledně možnosti rozšířeného styku s nezletilou, ačkoliv mu tato možnost byla doporučena soudem i opatrovníkem.
11. Z obsahu vyžádaného spisu, zejména z výpovědi stěžovatele při jednání před okresním soudem dne 27. 7. 2016 vyplývá, že návrhem na svěření nezletilé do střídavé péče stěžovatel de facto hodlá řešit z jeho pohledu nedostatečný rozsah styku s nezletilou. Stěžovatel uvedl, že se na styku s matkou víceméně dohodnou, i když s výhradami, které nastaly po právní moci rozsudku, jímž byla nezletilá svěřena na základě dohody rodičů do péče matky. Následně matka přestala stěžovatele informovat o zdravotním stavu nezletilé, neřešila s ním otázku přeočkování či mateřské školy. Při jednání dne 7. 9. 2016 matka uvedla, že stěžovatel odmítá možnost styku s nezletilou v týdnu mimo víkend, toto tvrzení stěžovatel nijak nerozporoval. Při jednání před krajským soudem dne 27. 2. 2018 matka uvedla, že stěžovatel si sporadicky bere nezletilou i odpoledne v průběhu pracovního týdne a pak ji přiveze k ní domů. Z obsahu spisu taktéž vyplynulo, že stěžovatel odmítal rozšířenou péči, jak byla navrhována spolkem Bateau, z. s., a na střídavé péči trval i ve svém závěrečném návrhu.
12. Za uvedené situace přisvědčuje Ústavní soud krajskému soudu, že nevyhovění návrhu stěžovatele na svěření nezletilé do střídavé péče není projevem neochoty či negativního přístupu k samotnému institutu střídavé péče, nýbrž je odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmu nezletilých dětí, mezi které patří mimo jiné minimalizace zásahu do rodinného života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb. Krajský soud stěžovateli vysvětlil, že v dané věci jsou oba rodiče způsobilí nezletilou vychovávat, oba mají zájem na výchově dětí, avšak nedospěl k závěru, že by potřeby nezletilé byly aktuálně střídavou péčí lépe zajištěny. Jinými slovy, krajský soud v současné době neshledal změnu poměrů, která by odůvodňovala změnu rozhodnutí o péči, nevyloučil však do budoucna rozhodnutí, kterým by byl široce nastaven styk stěžovatele s nezletilou, jestliže by se s matkou na této otázce stěžovatel nedohodl.
13. Poukazuje-li stěžovatel v ústavní stížnosti na nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 z něhož vyplývá, že v případě, že oba rodiče naplňují v něm stanovená čtyři kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů; je třeba upozornit, že v témže nálezu se uvádí, že výše uvedená premisa je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií a zákonných podmínek, jež jsou odrazem ústavního požadavku na zohlednění zájmů nezletilých dětí. Taktéž v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy (viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13) nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy nepřípustně paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem a specifikům a tomuto pravidlu odpovídá i jeho judikatura.
14. Uvedeným způsobem postupovaly soudy v nyní posuzované věci, když přihlédly k nízkému věku nezletilé, ve kterém má přirozeně silnou citovou vazbu na matku jako dosud pečující osobou. Soudy taktéž akcentovaly, že požadavek stěžovatele mít stabilně upravený režim kontaktu s nezletilou, který ho vedl k podání návrhu na úpravu péče, lze naplnit při respektování zásady minimalizace zásahu do rodinného života a rodinných vazeb právě prostřednictvím rozšíření styku, které by stěžovateli současně umožnilo podílet se větší měrou na výchově nezletilé. Takový závěr považuje Ústavní soud za ústavně souladný a respektující nejlepší zájem dítěte.
15. Závěrem Ústavní soud dodává, že stěžovatel očekává od obecných soudů rozhodnutí, které by ve své podstatě vyřešilo jeho vztahy s matkou nezletilé, se kterou není schopen se dohodnout, nicméně přehlíží, že možnosti soudu zasahovat do mezilidských vztahů mají své meze. Obecné soudy mohou svými rozhodnutími upravit tyto vztahy jen částečně a vždy v určitém obecném rámci, když se při svém rozhodování především snaží vyvážit mezilidské vztahy tak, aby byla vzata v potaz práva a povinnosti všech dotčených subjektů, se zvláštním přihlédnutím k zájmům nezletilých dětí. Jak již bylo shora uvedeno, Ústavní soud není povolán provádět své vlastní hodnocení skutkových zjištění, nahrazovat činnost opatrovnických soudů a prezentovat své vlastní názory na meritum věci, jež se netýkají ústavněprávního přezkumu a jeho Ústavou vymezeného postavení v rámci soudní moci. Dle aktuálních okolností přitom opatrovnické soudy mohou vždy přistoupit ke změně svého rozhodnutí v nejlepším zájmu nezletilých. Odmítnutí této ústavní stížnosti tedy nevylučuje v pozdější době možnost jiného soudního rozhodnutí, když rozhodnutí soudů ve věcech úpravy péče k nezletilým dětem nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z §909 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který však změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu