ECLI:CZ:US:2018:3.US.1958.17.1
sp. zn. III. ÚS 1958/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Josefa Fialy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Mareše, zastoupeného Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Doudlebská 1699/5, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. prosince 2015 č. j. 25 C 114/2015-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2016 č. j. 29 Co 119/2016-138 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. dubna 2017 č. j. 30 Cdo 4778/2016-152, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručených základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu stěžovatele, kterou se domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti jako žalované (dále jen "ministerstvo") zaplacení celkové částky 1 312 055 Kč, která představuje ve výši 1 188 420 Kč náhradu stěžovatelem tvrzené škody a ve výši 132 635 Kč přiměřené zadostiučinění. Oba nároky měly stěžovateli vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného nejprve u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 Cm 254/2003, posléze u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 58/2009 (dále jen "původní řízení").
V původním řízení, které bylo zahájeno dne 9. 12. 2003, se stěžovatel domáhal vydání částky 1 188 420 Kč jako dlužné části úplaty za výrobu a pronájem prodejního stánku v Düsseldorfu po žalovaném podnikajícím ve Spolkové republice Německo (dále jen "žalovaný podnikatel"), jehož majetek se stal rozhodnutím Obvodního soudu v Kolíně nad Rýnem ze dne 11. 2. 2003, sp. zn. 71 IN 258/02, předmětem insolvenčního řízení (dále také jen "zahraniční insolvenční řízení"). V původním řízení bylo ve prospěch stěžovatele vydáno dne 15. 12. 2003 předběžné opatření, kterým soud zakázal žalovanému podnikateli zcizit nebo zatížit byt v jeho vlastnictví a dne 3. 8. 2011 byl žalovaný podnikatel rozhodnutím Obvodního soudu v Kolíně nad Rýnem osvobozen od zbývajících dluhů s účinností pro všechny věřitele, aniž by byl stěžovatel v zahraničním insolvenčním řízení alespoň zčásti uspokojen. Dne 23. 6. 2014 vzal stěžovatel žalobu zpět. V nyní posuzovaném řízení se stěžovatel domáhal náhrady škody způsobené tím, že v průběhu doby, kdy probíhalo původní řízení (od 9. 12. 2003 do 3. 8. 2011), nebylo vydáno rozhodnutí, na základě kterého by se stěžovatel mohl uspokojit z majetku žalovaného podnikatele.
Ohledně nároku na náhradu škody obvodní soud v napadeném rozsudku uvedl, že absentuje jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, a to předpoklad příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem samotné tvrzené škody. Proto předmětný nárok stěžovatele jako nedůvodný zamítl (výrok I.). Ve vztahu k nároku stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy obvodní soud posoudil délku původního řízení, které trvalo 10 let a 8 měsíců, jako nepřiměřenou a stanovil stěžovateli zadostiučinění ve výši 112 000 Kč. Za situace, kdy ze strany ministerstva bylo před podáním žaloby poskytnuto zadostiučinění ve výši 121 125 Kč, obvodní soud v této části žalobu zamítl (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací se v záhlaví uvedeném rozsudku ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a dospěl k závěru, že předpokladem pro úspěšné postižení majetku dlužníka je existence vykonatelného exekučního titulu, kterým však stěžovatel po celou dobu vedení posuzovaného řízení nedisponoval. Tvrzená škoda tak nemohla být v příčinné souvislosti s délkou původního řízení, neboť je zřejmé, že samotná délka řízení nemohla mít vliv na možnost uspokojit se postihem bytu ve vlastnictví žalovaného podnikatele za situace, kdy po dobu původního řízení bylo předběžným opatřením zakázáno jeho zcizení. S výší náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou původního řízení tak, jak ji stanovil obvodní soud, se městský soud v napadeném rozsudku ztotožnil.
Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením dovolání stěžovatele - proti výroku I. napadeného rozsudku městského soudu, kterým byl potvrzen výrok I. napadeného rozsudku obvodního soudu, zamítající žalobu v otázce nároku na náhradu škody - odmítl jako nepřípustné. Podle Nejvyššího soudu totiž stěžovatel ve svém dovolání neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž posouzení záviselo napadené rozhodnutí ve smyslu §237 občanského soudního řádu, nýbrž se domáhal, aby dovolací soud na podkladě skutkových zjištění odvolacího soudu a soudu prvního stupně učinil závěr o existenci příčinné souvislosti v projednávané věci. Nejvyšší soud k uvedenému konstatoval, že právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit. Podle Nejvyššího soudu žádnou takovou otázku, týkající se právního posouzení příčinné souvislosti, stěžovatel v dovolání nevymezuje a není úkolem dovolacího soudu, aby na podkladě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo.
Pokud jde o část dovolání - proti výroku I. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byl potvrzen výrok II. napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2, zamítající nárok stěžovatele na náhradu nemajetkové újmy - Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v této části trpí dovolání vadami, neboť stěžovatel nikterak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a z jakého důvodu dovolání podává.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavním pořádkem garantované právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Podle stěžovatele příčinná souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody spočívala v případě jeho nároku na náhradu škody v tom, že nepřiměřená délka původního řízení způsobila, že v jeho rámci uplatněná pohledávka zanikla. K závěru městského soudu, podle kterého je předpokladem pro úspěšné postižení majetku dlužníka existence vykonatelného exekučního titulu, kterým však stěžovatel po celou dobu vedení posuzovaného řízení nedisponoval, stěžovatel namítá, že mu nelze klást k tíži, že exekuční titul neměl, neboť jej neměl v důsledku nečinnosti soudů. Stěžovatel rovněž namítá zcela nedostačující odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu. K tomu stěžovatel uvádí, že se městský soud jeho odvolacími námitkami, týkajícími se náhrady škody i nemajetkové újmy, dostatečně nezabýval a omezil se pouze na konstatování, že se ztotožňuje s odůvodněním rozsudku obvodního soudu.
Vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že dovolací soud při posouzení přípustnosti jeho dovolání postupoval příliš formalisticky a tím porušil jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Podle stěžovatele je z obsahu jeho dovolání zřejmé, že Nejvyššímu soudu je k posouzení předkládána otázka, zda zahraniční insolvenční řízení mělo či nemělo extrateritoriální účinky, tedy zda existovala překážka pro rozhodnutí o stěžovatelově žalobě, spočívající v souběžně vedeném zahraničním insolvenčním řízení a původním řízení. Uvedenou otázku, u které stěžovatel připouští, že v jeho dovolání nebyla příliš obratně zformulována, považuje stěžovatel za zásadní pro posouzení jeho nároku na náhradu škody. Pokud by existovala překážka pro rozhodování soudů v původním řízení, nemohla by škoda stěžovateli v důsledku průtahů vzniknout. Stěžovatel má však za to, že příčinnou souvislostí byly průtahy v řízení (délka řízení), neboť insolvenční řízení zahájené v roce 2003 na žalovaného podnikatele nemělo extrateritoriální účinky a nemohlo tedy být důvodem neuspokojení pohledávky stěžovatele z majetku žalovaného podnikatele na území České republiky. Uvedené stěžovatel tvrdil od počátku řízení o náhradě škody. Stěžovatel dodává, že i když v dovolání předestřená otázka je považována Nejvyšší soudem za skutkovou, měl Nejvyšší soud posoudit, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a není tak založena přípustnost dovolání.
III.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že jej proto nelze, rozhoduje-li ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016, bod 13; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud si za účelem posouzení obsahu dovolání stěžovatele vyžádal spis obvodního soudu sp. zn. 25 C 114/2015 a ověřil, že stěžovatel přípustnost svého dovolání spatřoval v tom, že napadený rozsudek městského soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Stěžovatel v dovolání následně uvedl, že důvodem pro podání dovolání je, že napadený rozsudek městského soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, přičemž má za to, že městský soud nesprávně právně posoudil otázku "existence příčinné souvislosti mezi průtahy v řízení a škodou, která dovolateli vznikla" (list č. 143 spisu obvodního soudu). Na závěru Nejvyššího soudu, že uvedeným vymezením přípustnosti dovolání stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž posouzení by záviselo napadené rozhodnutí, nespatřuje proto Ústavní soud nic protiústavního.
Stěžovatel tvrdí, že z obsahu jeho dovolání je zřejmé, že Nejvyššímu soudu je k posouzení předkládána otázka, zda zahraniční insolvenční řízení mělo či nemělo extrateritoriální účinky. Stěžovatel zřejmě odkazuje na části III. dovolání, ve které uvádí (list č. 144 spisu obvodního soudu), že právní posouzení věci obvodním a městským soudem je nesprávné, neboť žádná rozhodnutí učiněná v zahraničním insolvenčním řízení nemají ve vztahu k původnímu řízení extrateritoriální účinky. Ústavní soud předně upozorňuje, že stěžovatel touto stížnostní argumentací zaměňuje vymezení předpokladů přípustnosti dovolání s vymezením důvodu dovolání (stanovisko Ústavního soudu 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 občanského soudního řádu) je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu).
Nad rámec uvedeného Ústavní soud současně dodává, že i pokud by byla z důvodů dovolání vyvozena právní otázka, kterou stěžovatel ve své ústavní stížnosti formuluje, nemohlo by to na závěru o nepřípustnosti této části dovolání nic změnit. Taková právní otázka by totiž navzdory přesvědčení stěžovatele nemohla být v posuzovaném řízení o náhradě škody relevantní, resp. dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu na vyřešení této otázky nezávisí. Zamítnutí nároku na náhradu škody bylo městským soudem odůvodněno absencí příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a délkou posuzovaného řízení. Předmětná otázka existence extrateritoriálních účinků však míří k tomu, zda bylo možné nárok stěžovatele uznat s ohledem na zahraniční insolvenční řízení.
Pokud by platilo to, co tvrdí stěžovatel, tzn. že rozhodnutí učiněná v zahraničním insolvenčním řízení ve vztahu k původnímu řízení extrateritoriální účinky nemají, nemohla by ani v rámci nepřiměřeně dlouhého původního řízení - poté, kdy byl žalovaný podnikatel rozhodnutím Obvodního soudu v Kolíně nad Rýnem osvobozen od zbývajících dluhů - uplatněná pohledávka stěžovatele zaniknout, tzn. předmětná škoda by nemohla vzniknout. Přitom posouzení zániku pohledávky stěžovatele bylo věcí původního řízení, nikoliv nyní posuzovaného řízení o náhradě škody. K tomu Ústavní soud považuje za přiléhavé poukázat na část odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu, podle které "většinově námitky odvolatele směřují proti věcné správnosti rozhodování soudů v namítaném řízení (rozhodnutí o věcné příslušnosti, zamítnutí žalobního nároku soudem I. stupně), tedy se upínají k činnosti rozhodovací, aniž by však byla tvrzena existence rozhodnutí, které bylo v tomto řízení pro nezákonnost zrušeno" (list č. 139 spisu obvodního soudu).
Ústavní soud nemohl přisvědčit ani té námitce stěžovatele, že Nejvyšší soud opomenul posoudit, zda stěžovatelem namítané pochybení městského soudu porušilo jeho ústavně zaručená práva a svobody a zda tím není založena přípustnost jeho dovolání. Ústavní soud především zdůrazňuje, že stěžovatel ve svém dovolání porušení svých ústavně zaručených práv nenamítal, a dodává, že i při namítání porušení ústavně zaručených práv je povinností dovolatele řádně vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (stanovisko Ústavního soudu 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatele s posouzením příčinné souvislosti mezi nepřiměřenou délkou původního řízení a zánikem pohledávky stěžovatele. Na závěru městského soudu - že nepřiměřená délka řízení nemohla mít vliv na možnost stěžovatele uspokojit se postihem bytu ve vlastnictví žalovaného podnikatele, jehož zcizení bylo po dobu původního řízení předběžným opatřením zakázáno - neshledává Ústavní soud nic protiústavního. Skutečnost, že se v uvedeném závěru městský soud jako soud odvolací, za shodných skutkových okolností, ztotožnil se závěry obvodního soudu jako soudu prvního stupně a ve svém odůvodnění na ně odkázal, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelná.
K námitce stěžovatele, že se městský soud jeho námitkami, týkajícími se náhrady škody, dostatečně nezabýval, Ústavní soud připomíná, že soudy nejsou povinny budovat vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná [nález sp. zn. III. ÚS 989/08 ze dne 12. 2. 2009 (N 26/52 SbNU 247)].
Pokud jde o okruh námitek stěžovatele směřujících proti napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu v částech, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nemajetkové újmy, Ústavní soud upozorňuje, že Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání stěžovatele v části, kterou alespoň formálně brojí proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž byl potvrzen výrok II. rozsudku obvodního soudu (kterým byl zamítnut nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu), trpí vadami, neboť stěžovatel v této souvislosti nikterak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a z jakého důvodu dovolání podává. Proti uvedenému závěru Nejvyššího soudu stěžovatel ve své ústavní stížnosti nic nenamítá. Stěžovatel tedy, pokud jde o námitky proti rozhodnutí o nároku na náhradu nemajetkové újmy, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytoval (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V této části je ústavní stížnost pro nevyčerpání všech procesních prostředků nepřípustná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu