ECLI:CZ:US:2018:3.US.1976.18.1
sp. zn. III. ÚS 1976/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele J. C., zastoupeného JUDr. Klárou A. Samkovou, Ph. D., advokátkou, sídlem Španělská 742/6, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2018 č. j. 26 Co 448/2017-169 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 18. října 2017 č. j. 3 C 172/2016-141, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a J. C., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 6. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále z důvodu tvrzeného porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy České republiky.
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím obecných soudů předcházelo pro tuto věc relevantní rozhodování obecných soudů ve věci péče o nezletilou a určení výživného. Okresní soud v Rakovníku vydal dne 14. 1. 2013 rozsudek č. j. 0 P 57/2012-203 upravující poměr k nezletilé pro dobu před a po rozvodu manželství stěžovatele (otce nezletilé) a vedlejší účastnice (matky nezletilé), kdy tímto rozsudkem byla schválena dohoda rodičů uzavřená dne 14. 1. 2013. Stěžovatel a vedlejší účastnice se takto dohodli, že jejich nezletilá dcera se svěřuje do výchovy matky, otec se zavazuje přispívat na její výživu částkou 20 000 Kč měsíčně a dále byla dohodnuta úprava styku otce s nezletilou. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 2. 2013 a z jeho odůvodnění nijak neplyne, že by se soud nebo rodiče při uzavírání dohody o výši výživného zaobírali případným soukromým vzděláváním nezletilé dcery.
3. Dne 17. 1. 2013 byla uzavřena smlouva o studiu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí na jedné straně a obchodní společností Soukromá základní škola X (dále jen "soukromá základní škola") na straně druhé. V této smlouvě se stěžovatel a vedlejší účastnice mj. zavázali (viz čl. III. Povinnosti rodičů smlouvy) za studium jejich nezletilé dcery na soukromé základní škole hradit školné ve výši 69 900 Kč za jeden školní rok.
4. Stěžovatel dne 24. 7. 2014 podal návrh na snížení výživného a k tomuto návrhu se podáním ze dne 18. 8. 2014 vyjádřila vedlejší účastnice. Mimo jiné uvedla, že náklady na studium nezletilé jsou nemalé, přičemž do jejich výčtu zahrnula i školné, zaměřila se také na výčet veškerých dalších nákladů spojených se studiem nezletilé na soukromé škole, a to učebnice, školní vybavení, kroužky, stravování, návštěvy školních aktivit a jazykové kurzy.
5. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 13. 8. 2015 č. j. 0 P 57/2012-876 bylo sníženo výživné otci na částku 8 000 Kč měsíčně s ohledem na změnu majetkových poměrů rodičů. Z odůvodnění rozsudku neplyne, že by se soud při úvahách o výši výživného zabýval povinností hradit školné, v rozhodnutí se pouze konstatuje, že z potvrzení soukromé základní školy bylo zjištěno, že náklady na výuku a vzdělávání nezletilé za školní rok 2013/2014 činily 150 160 Kč.
6. K odvolání vedlejší účastnice změnil krajský soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2016 č. j. 32 Co 452/2015-1013 rozsudek Okresního soudu v Rakovníku tak, že povinnost hradit výživné stěžovateli snížil postupně na jednotlivá ve výroku specifikovaná období na částky 15 000 Kč, 12 000 Kč a 8 000 Kč měsíčně. Odůvodnění rozsudku krajského soudu ke studiu nezletilé dcery stěžovatele pouze konstatuje, že vzrostly potřeby nezletilé "v souvislosti se zahájením povinné školní docházky, navíc na soukromé základní škole, kde je výuka finančně náročná" (viz str. 9 rozsudku krajského soudu).
7. Dne 16. 5. 2016 podala vedlejší účastnice žalobu proti stěžovateli, kterou se domáhala zaplacení částky 59 177 Kč (později částky 59 174 Kč) s příslušenstvím jako poloviny školného, smluvních pokut a úroků, které vedlejší účastnice sama uhradila soukromé základní škole. Okresní soud následně vydal dne 14. 6. 2016 platební rozkaz, proti němuž podal stěžovatel odpor. Z vyjádření stěžovatele k žalobě ze dne 19. 8. 2016 plyne, že stěžovatel se neztotožnil s povinností hradit polovinu školného. Poukázal na to, že platba školného je zahrnuta ve výživném, které hradí, a že vedlejší účastnice se s nezletilou v roce 2015 odstěhovala do Polska, aniž by řádně obstarala nezbytné záležitosti ohledně platby školného. Dále uvedl, že vedlejší účastnice po něm v minulosti nežádala, aby se na úhradě školného podílel a nesdělila mu, že je s platbami v prodlení. Stěžovatel ke dni 27. 8. 2015 smlouvu o studiu za svoji osobu vypověděl.
8. Okresní soud ve věci poprvé rozhodl rozsudkem ze dne 7. 12. 2016 č. j. 3 C 172/2016-81 a žalobu zamítl. Krajský soud však k odvolání vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu usnesením ze dne 3. 5. 2017 č. j. 26 Co 105/2017-114 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud ve věci podruhé rozhodl dne 18. 10. 2017 rozsudkem č. j. 3 C 172/2016-141, kterým uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 45 675,93 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a náklady řízení ve výši 38 923,50 Kč (výrok III.). Žalobu do částky 13 498,07 Kč, která představovala smluvní pokuty a úroky z prodlení, zamítl (výrok II.). Okresní soud byl při rozhodování vázán právním názorem krajského soudu, který dovodil, že uzavřením smlouvy o studiu vznikl závazkový vztah mezi rodiči a školou a ujednání o závazku rodičů hradit školné je nutno posoudit jako solidární závazek rodičů vůči škole. Vzhledem k tomu, že za oba účastníky závazek plnila pouze vedlejší účastnice, došlo na straně stěžovatele k bezdůvodnému obohacení. Okresní soud posoudil, že platby školného za obě pololetí školního roku 2014/2015 a za první pololetí školního roku 2015/2016 byly důvodné, byť v posledním zmiňovaném období již nezletilá školu nenavštěvovala, avšak účastníci řízení nevypověděli smlouvu o studiu včas a povinnost uhradit školné zůstala zachována v celém rozsahu. Okresní soud se neztotožnil s tím, že by stěžovatel měl hradit i polovinu částek představující sankce za opožděné platby (smluvní pokuty a úroky z prodlení), neboť vedlejší účastnice měla stěžovatele uvědomit, že nemá prostředky na uhrazení školného a věc mohla být řešena oběma účastníky.
9. K odvolání stěžovatele krajský soud rozsudkem ze dne 7. 3. 2018 č. j. 26 Co 448/2017-169 změnil výrok I. rozsudku okresního soudu tak, že zamítl žalobu do částky 5 728,43 Kč s příslušenstvím, ve zbytku tento výrok rozsudku potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Ke změně rozsudku okresního soudu došlo z toho důvodu, že bylo prokázáno, že vedlejší účastnice se odstěhovala v únoru roku 2015 s nezletilou do Polska, aniž by žalovaného předem o tomto záměru informovala a vyřídila vše potřebné v souvislosti se školní docházkou nezletilé v České republice. Stěžovatel tak neměl možnost ovlivnit výši školného pro druhé pololetí školního roku 2014/2015, kdy nezletilá školu nenavštěvovala, přičemž při řádném obstarání záležitostí spojených s odjezdem do Polska ze strany vedlejší účastnice by školné po dobu studia nezletilé v zahraničí činilo 9 995 Kč za dané pololetí v souladu se smlouvou o studiu. Z toho důvodu soud shledal, že za druhé pololetí školního roku 2014/2015 vzniklo na straně stěžovatele bezdůvodné obohacení pouze ve výši poloviny sníženého školného platného při studiu dítěte v zahraničí, a podle toho změnil výrok I. rozsudku okresního soudu. Odvolací námitku stěžovatele spočívající v tom, že se na úhradě školného stěžovatel podílel prostřednictvím výživného, vyhodnotil krajský soud jako nedůvodnou. Poukázal na to, že rozhodnutí vydaná v řízení o snížení výživného neobsahují jednoznačný závěr o tom, že stanovené výživné odráží skutečnost, že otec v rámci výživného platí školné. Oba rozsudky uvádí výši školného v souvislosti s potřebami nezletilé, nikoli v souvislosti s konkrétními výdaji každého z rodičů. Pro posouzení žalovaného nároku jsou však tyto skutečnosti nepodstatné, protože "uvedenými rozhodnutími jsou upravovány vztahy rodičů k nezletilé, nikoli jejich vztahy navzájem ani jejich vztah k třetí osobě tak, jak byl upraven právě smlouvou o studiu ve vztahu k soukromé základní škole".
II.
Argumentace stěžovatele
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy napadenými rozsudky zcela popřely jeho právo na spravedlivý proces a svůj postup navíc dostatečně neodůvodnily. V rozsudcích není zohledněno, že řádně hradil běžné výživné a právě v rámci výživného přispíval na úhradu školného. Podotkl, že smlouvu o studiu podepsal v době, kdy ještě nebyl rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 1. 2013 č. j. 0 P 57/2012-203 pravomocný. Dle §913 odst. 1 občanského zákoníku jsou pro určení rozsahu výživného rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného a jeho majetkové poměry, přičemž potřeby oprávněného lze dělit na hmotné a nehmotné. Mezi nehmotné potřeby se řadí i vzdělání, včetně zápisného a školného. Platbu školného tak nelze chápat jako povinnost smluvně převzatou nad rámec vyživovací povinnosti obou rodičů. V rozsudcích opatrovnických soudů bylo opakovaně konstatováno, že výše výživného vychází z potřeb nezletilé, mezi něž bylo zahrnuto i nadstandardně vysoké školné na soukromé škole. Touto námitkou se soudy v napadených rozsudcích nijak nezabývaly, ostatně v odůvodnění rozsudku krajského soudu se přímo uvádí, že "pro posouzení žalovaného nároku jsou však tyto skutečnosti nepodstatné". Zcela stranou a bez odůvodnění zůstala také námitka stěžovatele, že sama vedlejší účastnice v řízení před opatrovnickým soudem opakovaně uváděla, že výživné zahrnuje i příspěvek na školné. Podání žaloby na zaplacení poloviny školného je tak ze strany vedlejší účastnice zneužitím práva, které dle §8 občanského zákoníku nepožívá právní ochrany. I tato námitka o zneužití práva byla soudy ignorována.
11. Řízení před obecnými soudy musí být jako celek spravedlivé a spravedlnost musí být přítomna vždy v procesu, kterým soudce interpretuje a aplikuje právo. Spravedlnost je hodnotovým principem, který je společný všem demokratickým právním řádům. Soudy však zcela rezignovaly na svoji povinnost spravedlivého rozhodnutí. Stěžovatel přispěl na školné nezletilé prostřednictvím výživného podle rozhodnutí opatrovnických soudů i podle zákona, v důsledku rozhodnutí obecných soudů v této věci tak přispěl na školné nezletilé podruhé. Obecné soudy aprobovaly jednání vedlejší účastnice, které je jednáním contra bonos mores, a v důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
13. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
14. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
15. Po seznámení se s napadeným rozhodnutím a rozhodnutím soudu prvního stupně Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
16. V prvé řadě je nutno se zabývat argumentem stěžovatele, že smlouva o studiu byla podepsána předtím, než nabyl právní moci rozsudek, kterým byla nezletilá svěřena do výlučné péče matky, a stěžovateli bylo určeno výživné ve výši 20 000 Kč. Stěžovatel se tímto snaží soudy přesvědčit, že pozdějším nabytím právní moci tohoto rozsudku došlo k zahrnutí povinnosti hradit polovinu školného plynoucí z dříve uzavřené smlouvy o studiu pod širší povinnost hradit výživné, případně že by se k povinnosti hradit školné společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí smluvně nezavázal v případě, že by věděl, jaká bude výše jemu určeného výživného. Avšak předmětný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku č. j. 0 P 57/2012-203 byl vydán dne 14. 1. 2013, a i když toto rozhodnutí nabylo právní moci později (konkrétně dne 15. 2. 2013), podstatné je, že jím byla schválena dohoda stěžovatele a vedlejší účastnice uzavřená téhož dne, tj. 14. 1. 2013, o výši výživného, péči o nezletilou a rozsahu styku nezletilé s otcem. Přitom k podpisu smlouvy o studiu, v níž se stěžovatel zavázal k úhradě školného spolu s vedlejší účastnicí, došlo až o několik dní později, a to dne 17. 1. 2013. Stěžovatel musel být v té době seznámen s obsahem dohody, kterou uzavřel s vedlejší účastnicí před Okresním soudem v Rakovníku dne 14. 1. 2013, tudíž k povinnosti hradit školné společně a nerozdílně s vedlejší účastnicí se zavázal za plné znalosti výše vyživovací povinnosti a nad její rámec. Závěry soudů v řízení o žalobě vedlejší účastnice, že uzavřením smlouvy o studiu vznikl závazkový vztah mezi rodiči na jedné straně a soukromou základní školou na straně druhé, závazek hradit školné splnila pouze vedlejší účastnice jako jeden ze solidárních dlužníků, a tím vznikl její nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jsou pak zcela přiléhavé. Námitce týkající se pozdější právní moci výše specifikovaného rozsudku Okresního soudu v Rakovníku tak nelze přisvědčit, protože ke stanovení výživného a celkově k uspořádání péče o nezletilou došlo na základě dohody stěžovatele a vedlejší účastnice, která předcházela uzavření smlouvy o studiu. Nešlo tedy například o situaci, kdy by stěžovatel nebyl spokojen a ztotožněn s rozhodnutím Okresního soudu v Rakovníku, které by nebylo výsledkem dohody účastníků řízení, hodlal by podat odvolání a nebylo by jasné, jaký bude výsledek řízení. Pak by úvahy o pozdější právní moci rozhodnutí měly případně význam, v této věci jsou však irelevantní.
17. K argumentu stěžovatele, že z rozhodnutí soudů v řízení o péči o nezletilou a následně v řízení o snížení výživného plyne, že soudy určovaly výživné i s ohledem na výši školného, nutno uvést, že takový závěr z rozhodnutí soudů učinit nelze. Rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 14. 1. 2013 č. j. 0 P 57/2012-203, kterým bylo výživné stanoveno ve výši 20 000 Kč měsíčně na základě dohody účastníků řízení, se otázkou nutnosti hradit školné nezabývá vůbec (což je logické, neboť k uzavření smlouvy o studiu došlo až o několik dní po vydání rozsudku). Dále z odůvodnění rozsudku vydaného v řízení o návrhu stěžovatele na snížení výživného Okresním soudem v Rakovníku dne 13. 8. 2015 č. j. 0 P 57/2012-876 neplyne, že by se soud při úvahách o výši výživného zabýval povinností hradit školné, v rozhodnutí se pouze konstatuje, že z potvrzení společnosti Soukromá základní škola X bylo zjištěno, že náklady na výuku a vzdělávání nezletilé za školní rok 2013/2014 činily 150 160 Kč. Odůvodnění rozsudku krajského soudu ze dne 18. 1. 2016 č. j. 32 Co 452/2015-1013 ke studiu nezletilé dcery stěžovatele pouze konstatuje, že vzrostly potřeby nezletilé "v souvislosti se zahájením povinné školní docházky, navíc na soukromé základní škole, kde je výuka finančně náročná" (viz str. 9 rozsudku krajského soudu). Z tohoto lze pouze dovodit, že soudy při rozhodování o snížení výživného braly v úvahu celkové zvýšené náklady na zajištění povinné školní docházky nezletilé na soukromé základní škole, které však dle skutkových zjištění soudů byly více než dvakrát vyšší než samotné školné. Nadto jak uvedl krajský soud v rozsudku ze dne 7. 3. 2018 č. j. 26 Co 448/2017-169 (viz bod 12 tohoto rozsudku), předmětem dřívějšího rozhodování byla úprava vztahů rodičů k nezletilé a nikoli rodičů navzájem nebo jejich závazkových vztahů k třetím osobám.
18. Stěžovatel nadto tvrdil, že k pochybení v posuzovaném řízení došlo také v souvislosti s nedostatečným odůvodněním obou napadených rozsudků, neboť právě výše vyvráceným argumentem, že soudy určovaly stěžovateli výživné s ohledem na výši školného, se nijak nezabývaly. Konkrétně stěžovatel uvedl, že "touto námitkou se soudy v napadených rozsudcích nijak nezabývaly, ostatně v odůvodnění rozsudku krajského soudu se přímo uvádí, že, pro posouzení žalovaného nároku jsou však tyto skutečnosti nepodstatné". Toto tvrzení je jednak nepravdivé a současně je logicky rozporné. Jak již uvedeno výše (viz bod 16), krajský soud se tímto v rozsudku ze dne 7. 3. 2018 č. j. 26 Co 448/2017-169 zabýval, konkrétně v bodě 12 rozsudku. Ostatně sám stěžovatel své tvrzení o nedostatečném vypořádání této námitky ve stejném souvětí ihned rozporuje, když uvádí, že krajský soud přímo uvedl, že "pro posouzení žalovaného nároku jsou však tyto skutečnosti nepodstatné". Tedy jinými slovy, krajský soud se evidentně touto námitkou zabýval, avšak dospěl k závěru, že je nepodstatná a nemá vliv na rozhodnutí ve věci. V takovém případě však nelze namítat nedostatečnost odůvodnění rozhodnutí a v jejím důsledku zásah do práva na spravedlivý proces, neboť skutečnou podstatou stěžovatelovy argumentace je, že se soudy neztotožnily s jeho názorem na danou věc. Avšak jak Ústavní soud již mnohokrát v minulosti konstatoval, z práva na soudní ochranu zaručeného Listinou nelze inferovat právo na úspěch ve věci či právo na rozhodnutí podle představ stěžovatele [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 732/2000 (U 24/27 SbNU 293)].
19. Konečně je nutno také reagovat na námitku stěžovatele, že sama vedlejší účastnice v řízení o snížení výživného neustále uváděla, že výživné zahrnuje také příspěvek na školné. Z citovaných vyjádření vedlejší účastnice toto však neplyne. Vedlejší účastnice žádala stanovení vyššího výživného s ohledem na celkové náklady na studium nezletilé na soukromé škole, které jsou nadstandardně vysoké, a specifikovala je jako náklady na školné, učebnice, školní vybavení, kroužky, stravování, jazykové kurzy a další aktivity. Z žádného z vyjádření vedlejší účastnice ve skutečnosti nelze dovodit, že by výživné hrazené stěžovatelem používala k úhradě školného, které z výše specifikovaných nákladů na studium nezletilé dcery představovalo méně než polovinu.
20. Ústavní soud zhodnotil, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými rozsudky nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
21. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. srpna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu