ECLI:CZ:US:2018:3.US.1980.17.1
sp. zn. III. ÚS 1980/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. A. Y., státního občana Iránské islámské republiky a stěžovatelky J. J., zastoupené JUDr. Jiřím Trnkou Ph.D., advokátem, sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. dubna 2017 č. j. 4 Azs 27/2017-22, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, a Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem nám. Hrdinů 1634/3, Praha 4 - Nusle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé napadli v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jsou přesvědčeni, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 10 odst. 2 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Navrhují, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Ministerstva vnitra ve spojení s rozhodnutím vedlejší účastnice byla zamítnuta žádost stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu na území České republiky podle §87e odst. 1 v návaznosti na §87d odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, totiž s odkazem na důvodné nebezpečí, že by žadatel mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek. Důvodem byla mimo jiné existence pravomocného odsouzení stěžovatele pro trestný čin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 a 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2017 č. j. 50 A 26/2016-86 žalobu proti rozhodnutí vedlejší účastnice zamítl. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 4. 2017 č. j. 4 Azs 27/2017-22 byla následně jako nedůvodná zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů proti rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé za prvé namítají, že správní soudy ve svých rozhodnutích poukazují na vícero protiprávních jednání stěžovatele, než jaká byla uvedena v rozhodnutí vedlejší účastnice. To stěžovatelé nepovažují za možné, když nedostatek důvodů pro její rozhodnutí nelze dodatečně zhojovat až v řízení před správními soudy.
5. Pokud pak jde o odsouzení pro trestný čin nebezpečného vyhrožování, na kterém je rozhodnutí vedlejší účastnice především založeno, nelze jej dle stěžovatelů přeceňovat. Stěžovatelova další jednání zmiňovaná správními soudy (ovšem povětšinou neuvedená v rozhodnutí vedlejší účastnice), směřující proti veřejnému pořádku, občanskému soužití a majetku, pak převážně souvisejí s jeho konáním, za které byl odsouzen pro přečin nebezpečného vyhrožování, a není možno z nich tedy snad nějak dovozovat, že by spáchání daného trestného činu nebylo v životě stěžovatele toliko ojedinělým excesem. K nerespektování výzvy úřední osoby k vykázání na 10 dnů z místa bydliště stěžovatelé vysvětlují, že stěžovatel se pouze v počítání lhůty spletl a myslel si, že již uplynula.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, jež byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
8. Stěžovatelé namítají, že správní soudy ve svých rozhodnutích poukazují na vícero protiprávních jednání stěžovatele, než jaká byla uvedena v rozhodnutí vedlejší účastnice. V tomto směru je však na místě za prvé upozornit, že jak rozhodnutí vedlejší účastnice tak správních soudů dospívají ke zcela shodným závěrům, kdy již samotné skutečnosti uvedené v rozhodnutí vedlejší účastnice se jeví být dostačujícími pro zamítnutí žádosti stěžovatele o vydání povolení k přechodnému pobytu. Za druhé pak stěžovatelé vůbec nevysvětlují, s čím, totiž s jakým procesním pravidlem, by doplnění dalších skutečností odůvodňujících nevyhovění žádosti stěžovatele správními soudy vlastně mělo být v rozporu. Dle judikatury přitom správní soud "při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení" (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006-99, č. 1275/2007 Sb. NSS). V návaznosti na uvedené Ústavní soud konstatuje, že předmětná argumentace stěžovatelů nijak neindikuje, že by došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod.
9. K obdobnému závěru pak nezbývá než dospět i u zbylé části ústavní stížnosti, která má charakter pouhé polemiky se závěry správních orgánů a soudů stran závažnosti a relevantnosti zjištěných protiprávních jednání stěžovatele, pohybující se toliko v rovině práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval jimi provedené hodnocení.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu