ECLI:CZ:US:2018:3.US.1982.16.1
sp. zn. III. ÚS 1982/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., t. č. ve výkonu trestu ve věznici Ostrava - Heřmanice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem, sídlem Politických vězňů 1511/5, Praha 1 - Nové Město, proti postupu Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 1/2008, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Ostravě, 2) M. P. a 3) J. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojil proti postupu Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ve věci vedené pod sp. zn. 47 T 1/2008, spočívajícím v odmítnutí poskytnutí informací o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu stěžovateli jako oprávněné osobě podle §88 odst. 8 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a to pro porušení čl. 7, čl. 13 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Dne 18. 5. 2017 byl Ústavnímu soudu doručen další návrh stěžovatele, a to v zastoupení JUDr. Alešem Vídenským, advokátem, kterým se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 4. 2015 č. j. 1 To 53/2014-5367, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
3. Z obsahu uvedeného druhého návrhu stěžovatele vyplynulo, že tento návrh byl míněn jako nová ústavní stížnost, podaná v zákonné lhůtě, když napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306, jako rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, bylo vydáno až po podání v pořadí první ústavní stížnosti. V řízení o tomto druhém návrhu je stěžovatel zastoupen jiným advokátem, než v řízení o svém dřívějším návrhu.
4. Usnesením ze dne 20. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 1982/16 Ústavní soud rozhodl, že návrh směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 a rozsudku vrchního soudu ze dne 23. 4. 2015 č. j. 1 To 53/2014-5367 se vylučuje k samostatnému projednání.
5. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem krajského soudu ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 47 T 1/2008 byl v bodě 1) výroku o vině stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a vedlejší účastníci 2) a 3) účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k tomuto zločinu stěžovatele jako hlavního pachatele. V bodě ad 2) výroku o vině rozsudku krajského soudu byl pak vedlejší účastník 3) sám uznán vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel a vedlejší účastník 2) byli za uvedený zločin odsouzeni podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na 5 let. Za uvedený zločin a přečin byl vedlejší účastník 3) krajským soudem odsouzen podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody rovněž na 5 let. Stěžovatel a vedlejší účastníci 2) a 3) (dále též "obvinění") byli k výkonu uloženého trestu odnětí svobody zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou.
6. Proti rozsudku krajského soudu podali obvinění odvolání proti výroku o vině i trestu a státní zástupce v jejich neprospěch pouze proti výroku o uložených trestech, které u všech tří obviněných považoval za nepřiměřeně mírné. Vrchní soud rozsudkem ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014 k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek krajského soudu ve výrocích o trestech uložených obviněným. Podle §259 odst. 3 trestního řádu pak v rozsahu zrušení sám nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině uložil podle §240 odst. 3 trestního zákoníku stěžovateli trest odnětí svobody v trvání šesti let, vedlejšímu účastníkovi 2) v trvání 6,5 roku, přičemž stěžovateli byl podle §73 odst. 1 a 3 trestního zákoníku uložen také trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání a výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech s předmětem činnosti v oblasti nákupu, prodeje a skladování pohonných hmot, a to v trvání sedmi roků. Podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 trestního zákoníku byl vedlejšímu účastníkovi 3) nově uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Všichni obvinění byli k výkonu uloženého trestu zařazeni podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných byla podle §256 trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná.
7. Proti rozsudku vrchního soudu podali obvinění dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 2. 2017 č. j. 7 Tdo 755/2016-306 dovolání vedlejšího účastníka 2) podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl. Dovolání stěžovatele a vedlejšího účastníka 3) Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
8. Dne 11. 4. 2016 stěžovatel požádal krajský soud o sdělení informací o nařízených odposleších podle §88 odst. 8 trestního řádu. Přípisem ze dne 25. 4. 2016 sp. zn. 47 T 1/2008 předseda senátu krajského soudu stěžovateli sdělil, že jeho žádosti nelze vyhovět, neboť tomu brání §88 odst. 9 trestního řádu. Krajský soud poukázal na to, že jeho rozsudkem ze dne 20. 2. 2014 č. j. 47 T 1/2008-5250 ve spojení s rozsudkem vrchního soudu ze dne 23. 4. 2015 sp. zn. 1 To 53/2014 byl stěžovatel uznán vinným zejména zločinem zkrácení daně, poplatku a obdobné povinné platby dle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, tedy zločinem s horní hranicí trestní sazby vyšší než 8 let. Krajský soud uvedl, že z tohoto důvodu nelze stěžovatelem požadovanou informaci podat.
II.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s postupem krajského soudu a uvádí, že podmínku uvedenou v §88 odst. 9 trestního řádu, pro niž nelze informace podle §88 odst. 8 trestního řádu odsouzenému poskytnout, spočívající v tom, že musí jít o řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, je třeba chápat a vykládat jako podmínku kumulativní, což je zřejmé z výkladu předmětného ustanovení z hlediska teleologického i jazykového. Trestní řád ani jiný právní předpis neurčuje orgán, který by mohl přezkoumat oprávněnost neposkytnutí informace o provedeném odposlechu podle §88 odst. 9 trestního řádu, případně sjednotit praxi v této oblasti.
10. Stěžovatel uvádí, že o poskytnutí informací o nařízeném odposlechu či odposleších žádal krajský soud po pravomocném skončení věci a jeho odsouzení je založeno mimo jiné výhradně na informacích získaných z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu, které navíc soudy obou stupňů podle názoru stěžovatele nesprávně hodnotí a na základě toho docházejí k nesprávným závěrům. Stěžovatel uvádí, že trestné činy, za které byl odsouzen, nespáchal jako člen organizované skupiny, což ostatně uvádí i krajský soud ve svém sdělení ze dne 25. 4. 2016, když odkazuje pouze na to, že požadovanou informaci nelze poskytnout z důvodu odsouzení stěžovatele za zločin s horní hranicí trestní sazby vyšší než 8 let, s odkazem na odsouzení za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 trestního zákoníku. Stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces, když je mu v rozporu s ústavně garantovanými právy odepřeno poskytnutí informace, na základě které by mohl v rámci zákonných možností dosáhnout přezkoumání zákonnosti zásadního důkazu, odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, který podle soudů, jež rozhodovaly v jeho trestní věci, představoval a byl těmito soudy hodnocen jako důkaz usvědčující. Stěžovatel je po celou dobu, kdy proti němu bylo vedeno trestní řízení, přesvědčen, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, v řízení použité, jsou nezákonné. Právo na přezkoumání jejich zákonnosti je mu však stále upíráno. Stěžovatel uvádí, že z jazykového, logického, systematického i teleologického výkladu §88 odst. 9 trestního řádu je zřejmé, že zákonodárce měl v případě zahrnutí podmínky obsažené v tomto ustanovení ("... v řízení o zločinu, na který zákon stanoví odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, v řízení ...") jednoznačně v úmyslu tuto podmínku vykládat jako kumulativní, s vloženou vedlejší větou, oddělenou interpunkčním znaménkem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v rámci něhož byl krajským soudem učiněn postup, který je napadán touto ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. v předmětné věci neměl proti postupu krajského soudu žádný procesní prostředek k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
13. Ústavní soud přezkoumal napadený postup krajského soudu z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V souladu s §88 odst. 9 trestního řádu informaci podle odstavce 8 předseda senátu, státní zástupce nebo policejní orgán nepodá v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v řízení o trestném činu účasti na organizované zločinecké skupině (§361 trestního zákoníku), v řízení o trestném činu účasti na teroristické skupině (§312a trestního zákoníku) nebo pokud se na spáchání trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím takové informace mohl být zmařen účel trestního řízení, včetně řízení uvedeného v odstavci 6, nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob.
15. Z výše uvedeného vyplývá, že krajský soud postupoval v souladu s trestním řádem, když stěžovateli požadované informace neposkytl, neboť stěžovatel byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku a vedlejší účastníci 2) a 3) účastenstvím ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku k tomuto zločinu stěžovatele jako hlavního pachatele. Stěžovatel tedy naplnil důvody uvedené v §88 odst. 9 trestního řádu, pro které předseda senátu požadovanou informaci neposkytne (ve věci stěžovatele proběhlo řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou). Krajskému soudu je však nutno vytknout, že odůvodnění sdělení o neposkytnutí informace není zcela vyčerpávající, neboť krajský soud v něm neuvedl všechny důvody, pro které stěžovateli nebylo možno požadované informace poskytnout.
16. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že otázkou kontroly ústavnosti odposlechů se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. III. ÚS 3457/14 (N 77/81 SbNU 311); v uvedené věci podal stěžovatel spolu s ústavní stížností podle §74 zákona o Ústavním soudu rovněž návrh na zrušení §88 odst. 8 a 9 trestního řádu. Čtvrtý senát Ústavního soudu v něm dospěl k závěru, že citovaná ustanovení trestního řádu nejsou v rozporu s ústavními předpisy, a proto nepředložil plénu Ústavního soudu návrh na zrušení těchto zákonných ustanovení.
17. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci postupoval v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jeho postup nelze označit jako svévolný, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by postupem krajského soudu došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu