ECLI:CZ:US:2018:3.US.2021.17.1
sp. zn. III. ÚS 2021/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. O., zastoupeného JUDr. Jiřím Žákem, advokátem, sídlem Masarykovo nám. 3125/11, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2017 č. j. 5 Tdo 22/2017-54, usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. srpna 2016 č. j. 6 To 71/2016-337 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. října 2015 č. j. 18 T 90/2012-232, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"), přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 1 trestního zákoníku, trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 trestního zákona a přečinu zvýhodnění věřitele podle §223 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání ke Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), který je napadeným usnesením s odkazem na §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
4. Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k jeho odnětí zákonnému soudci, neboť krajský soud na základě odvolání podaného státním zástupcem svým usnesením ze dne 31. 12. 2012 č. j. 6 To 551/2011-1365 přikázal, aby okresní soud věc znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Podle stěžovatele neexistoval žádný řádný důvod pro přikázání věci novému senátu, přičemž navíc jedna z přísedících byla součástí jak původního, tak i nového senátu rozhodujícího v jeho věci. Stěžovatel dále brojí proti tomu, že krajský soud jako soud odvolací v průběhu předmětného trestního řízení rozhodoval několikrát, a to v různém složení. Způsob rozhodování jednotlivých senátů tohoto soudu přitom považuje za značně rozdílný.
6. Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatel v opakovaném rozhodování jeho trestní věci, které bylo protichůdné, neboť se střídaly zprošťující a odsuzující výroky, a to za stejné důkazní situace. Kvůli opakovanému rušení rozsudků okresního soudu krajským soudem navíc docházelo v řízení k průtahům, což způsobilo, že v důsledku psychické a finanční náročnosti stěžovatel souhlasil se čtením protokolů v hlavním líčení.
7. Podle stěžovatele v jeho trestní věci rovněž došlo k porušení zásady pomocné úlohy trestního práva, neboť odsuzující rozsudky byly vydány ve věcech, jež mohly být řešeny primárně občanskoprávní cestou, kterou však nikdo z poškozených neužil. Okresnímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu listinné důkazy, které mu předložil, a že se s nimi vypořádal až krajský soud.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je tudíž ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak jestliže by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
12. S hlavní námitkou stěžovatele směřující proti údajnému odnětí zákonnému soudci se uspokojivě vypořádal v napadeném usnesení Nejvyšší soud. Ten na str. 21 vysvětlil, že krajský soud nařídil okresnímu soudu věc projednat v jiném složení senátu v průběhu již čtvrtého odvolacího řízení. Tomuto rozhodnutí předcházelo opakované nerespektování pokynů krajského soudu okresním soudem, neboť okresní soud stále opomíjel povinnost vypořádat se s okolnostmi významnými pro rozhodnutí, nehodnotil řádně důkazy a nevyjádřil vlastní úvahy, jimiž měl být při posuzování důvodnosti obžaloby veden.
13. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž je rozhodnutí dle §262 trestního řádu na místě vykládat z hlediska čl. 38 odst. 1 Listiny, který stanoví, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Postup, kterým je věc odnímána a přidělována jinému senátu, je nutno chápat jako postup výjimečný. Pro tento nikoliv běžný postup, který zákon umožňuje, musí existovat závažné důvody, zejména jde o vyloučení pochybností o nestrannosti soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň musí být jeho aplikace řádně odůvodněna, neboť tento nedostatek by mohl být kvalifikován jako nepřípustná svévole [srov. nález sp. zn. III. ÚS 90/95 (N 82/4 SbNU 271)]. Takové vady ale Ústavní soud v posuzované věci neshledal a ve shodě s Nejvyšším soudem konstatuje, že výše popsaná situace plně opravňovala krajský soud k postupu podle §262 trestního řádu.
14. Ústavní soud dále dodává, že k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatele na zákonného soudce nemohlo dojít ani tím, že poté, co krajský soud přikázal okresnímu soudu věc projednat a rozhodnout v jiném složení senátu, byla členkou tohoto jiného senátu i přísedící, která byla členkou též senátu původního. Pokyn odvolacího soudu dle §262 trestního řádu totiž směřuje k odlišnému složení senátu, než který rozhodoval ve věci původně, nikoli k rozhodování jiným senátem. Nemusí tedy dojít k výměně všech tří členů původního senátu, resp. není vyloučeno, aby se nového projednání a rozhodnutí věci účastnil některý z členů původního senátu (srov. podobně Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád. Komentář; 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3109).
15. Rovněž skutečnost, že v různých fázích trestního řízení rozhodovaly o odvoláních stran různé senáty krajského soudu, nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. K němu by mohlo dojít tehdy, kdyby ve věci rozhodoval jiný senát než ten, který byl určen rozvrhem práce - takovou skutečnost však stěžovatel netvrdí.
16. Jestliže stěžovatel upozorňuje na okolnost, že v průběhu trestního řízení docházelo ke změnám názoru obecných soudů v otázce jeho viny ze spáchání stíhaných trestných činů, Ústavní soud k tomu uvádí, že taková situace jistě není žádoucí, avšak v některých skutkově a právně složitých případech se jí nelze vyhnout. Sama o sobě nezakládá porušení práva na soudní ochranu. Totéž konstatování platí i o skutečnosti, že stěžovatel souhlasil se čtením protokolů v hlavním líčení údajně v důsledku psychické a finanční zátěže spojené s délkou řízení, neboť v ní nelze spatřovat nezákonný postup soudů.
17. K námitce týkající se opominutých civilněprávních aspektů případu a stěžovatelem tvrzenému porušení principu ultima ratio Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, jestliže existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
18. Stěžovatel byl odsouzen za čtyři majetkové, resp. hospodářské trestné činy, jimiž způsobil škodu v celkové výši několika milionů Kč, tedy závažný následek. Princip ultima ratio v případech s podobně závažným následkem nelze uplatnit.
19. Ústavní soud konečně neshledal opodstatněnou ani námitku stěžovatele, že okresní soud nevzal v úvahu listinné důkazy, které mu předložil, a že se s nimi vypořádal až krajský soud. Ústavní soud totiž posuzuje ústavnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17). Jestliže tedy odvolací soud napraví případné pochybení soudu prvního stupně, k zásahu do práva na soudní ochranu nedochází.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu