ECLI:CZ:US:2018:3.US.2041.17.1
sp. zn. III. ÚS 2041/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) E. T. a 2) J. T., zastoupených Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 202/28, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017 č. j. 25 Cdo 2530/2016-636 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. ledna 2016 č. j. 61 Co 33/2016-607, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a 1) příspěvkové organizace Fakultní nemocnice Plzeň, sídlem E. Beneše 1128/13, Plzeň, a 2) obchodní korporace Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8 - Karlín, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení tvrzením, že jimi byla porušena jejich základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo vlastnit majetek zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se návrhem podaným dne 14. 10. 2011 u Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici 1) domáhali zaplacení částky ve výši 480 000 Kč z titulu náhrady škody vzniklé smrtí blízké osoby. Současně navrhli, aby do řízení vstoupila vedlejší účastnice 2). Výrokem I. rozsudku okresního soudu ze dne 30. 10. 2015 č. j. 36 C 542/2011-582 byla žaloba stěžovatelů zamítnuta. Stěžovatelům byla výrokem II. uložena povinnost zaplatit státu náklady řízení ve výši 26 181 Kč. Výrokem III. bylo dále rozhodnuto tak, že stěžovatelé ani vedlejší účastnice 1) nemají právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem IV. tak, že stěžovatelé ani vedlejší účastnice 2) nemají právo na náhradu nákladů řízení. Výrok IV. byl zdůvodněn aplikací §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jehož naplnění shledal okresní soud ve skutečnosti, že důvodem podání žaloby byla ztráta blízkého člověka a s tím související odborné a právní posouzení uplatněného nároku.
3. Proti výroku IV. rozsudku okresního soudu podala vedlejší účastnice 2) odvolání. V něm uvedla, že nebyly naplněny předpoklady aplikace §150 o. s. ř. Smrt blízkého člověka, resp. náhrada škody, byla v nyní posuzované věci předmětem soudního řízení, stěžovatelé měli rovněž možnost odborného posouzení ještě před započetím sporu. Vedlejší účastnice 2) dále zdůraznila, že není subjektem financovaným z veřejných prostředků a případné zastoupení si hradí sama ze svého majetku. Usnesením Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 29. 1. 2016 č. j. 61 Co 33/2016-607 byl výrok IV. rozsudku okresního soudu změněn tak, že stěžovatelka 1) je povinna vedlejší účastnici 2) nahradit náklady řízení ve výši 54 189,50 Kč a že stěžovatel 2) je povinen vedlejší účastnici 2) nahradit náklady řízení ve výši 54 189,50 Kč. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že jak stěžovatelka 1), tak i stěžovatel 2) jsou povinni vedlejší účastnici zaplatit částky 3 273 Kč. Krajský soud se v odůvodnění v prvé řadě zabýval účelností právního zastoupení vedlejší účastnice 2). Zejména z dřívější rozhodovací praxe Nejvyššího soudu podle krajského soudu vyplývá, že v případě zastoupení soukromého subjektu (pojišťovny) není při posuzování účelnosti zastoupení důvod k restriktivnímu výkladu a naopak je potřeba ji posoudit v kontextu všech skutečností. V této souvislosti se krajský soud zabýval okolnostmi vstupu vedlejší účastnice 2) do řízení. Dále se soustředil na případnou aplikaci §150 o. s. ř. a dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci pro ni nejsou splněny předpoklady.
4. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2017 č. j. 25 Cdo 2530/2016-636 odmítnuto pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé neuvedli, v čem konkrétně neměl krajský soud respektovat judikaturu Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud se v odůvodnění rovněž soustředil na předpoklady aplikace §150 o. s. ř. a zdůraznil, že jde o výjimečné opatření, jež prolamuje zásady, jimiž se řídí rozhodování o nákladech řízení, a dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nebylo rozhodnutí krajského soudu nepřiměřené. V závěru odůvodnění se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž k otázce účelnosti zastoupení soukromého subjektu disponujícího právním odborem.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé po stručné rekapitulaci průběhu řízení před okresním soudem, krajským soudem a Nejvyšším soudem v prvé řadě uvádějí, že přiznání náhrady nákladů řízení vedlejší účastnici 2) je neproporcionální a nespravedlivé.
6. Pochybení krajského soudu má spočívat v tom, že se nevyjádřil ke všem skutečnostem rozhodným pro přiznání nebo nepřiznání náhrady nákladů řízení. Z ústavní stížnosti vyplývá názor stěžovatelů, že náklady právního zastoupení pojišťovny v případě povinného pojištění, navíc v situaci, kdy není rozpor mezi stanoviskem žalovaného a vedlejšího účastníka, nelze považovat za účelně vynaložené. Nadto zdůrazňují, že jako laikové proti dvěma zastoupeným profesionálům byly v postavení slabší strany sporu. Stěžovatelé dále odkazují na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu, zejména nález ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 2456/13 (N 168/74 SbNU 451), z nějž vyplývá závěr o povinnosti obecného soudu vytvořit pro účastníky procesní prostor pro vyjádření k dané otázce a uplatnění námitek nebo jiných argumentů. Tvrdí, že krajský soud je nevyzval k podání svého vyjádření a ani jim nenaznačil, že má v úmyslu postupovat jinak, než okresní soud. Podle stěžovatelů tak krajský soud např. vůbec nezkoumal účelnost vynaložených nákladů ani jejich případné neoprávněné zvyšování. Stěžovatelé krajskému soudu dále vytýkají závěry o okolnostech vstupu vedlejší účastnice 2) do soudního řízení, kdy zdůrazňují, že neměli jinou možnost, než takový postup navrhnout. Dále opakují, že vedlejší účastnice 2) jako pojišťovna disponuje vlastním aparátem hájení právních zájmů. Jde-li o údajnou složitost předmětu řízení, pro nějž lze akceptovat, že i pojišťovna bude v soudním řízení zastoupena, stěžovatelé uvádějí, že v nyní posuzované věci zastoupení fakticky vykonával nikoliv advokát, ale koncipient. Rozhodnutí krajského soudu, zejména co do závěru o nenaplnění předpokladů aplikace §150 o. s. ř., označují za nesprávné a čistě formální. K tomu doplňují, že krajský soud měl v nyní posuzované věci zvážit také případný zásah do majetkových poměrů vedlejší účastnice 2).
7. Postupu Nejvyššího soudu stěžovatelé vytýkají pouze to, že jim nedoručil vyjádření vedlejší účastnice 2) k podanému dovolání.
8. Stěžovatelé v závěru ústavní stížnosti uvádějí, že vydáním usnesení krajského soudu došlo k velmi vážnému zhoršení psychického stavu stěžovatelky 1), která se nyní pravidelně ambulantně léčí. Tento stav ovlivňuje sociální poměry celé rodiny, tedy i stěžovatele 2). Z ústavní stížnosti rovněž vyplývá přesvědčení o odpovědnosti vedlejší účastnice 1) za smrt blízké osoby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelé nemají k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadenými rozhodnutími a vyžádaným spisem okresního soudu sp. zn. 36 C 542/2011 dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. To platí rovněž pro náklady řízení, které představují neoddělitelnou součást rozhodovacího procesu. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
12. Argumentace stěžovatelů se soustředila na nesouhlas se závěrem krajského soudu o přiznání nákladů řízení vedlejší účastnici 2). Podle §142 odst. 1 o. s. ř. platí, že účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle §150 o. s. ř. dále platí, že jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Přiznání nebo nepřiznání nákladů řízení účastníkovi, resp. vedlejšímu účastníkovi, je tak otázkou podústavního práva, jehož aplikace a interpretace je výlučně svěřena obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek jakkoliv ingerovat, neboť by šlo u nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládajících porušení práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by evidentně vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. V nyní posuzované věci však takový závěr nelze konstatovat a ústavní stížnost stěžovatelů představuje pouhou polemiku s hodnocením účelnosti vynaložených nákladů vedlejší účastnicí 2) a případným naplněním předpokladů pro použití §150 o. s. ř.
13. Z odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyplývá, že tento soud se řádně zabýval oběma otázkami. Závěr o možné účelnosti nákladů právního zastoupení soukromého subjektu, v nyní posuzované věci pojišťovny, která disponuje vlastním právní odborem, byl řádně zdůvodněn a opřen rovněž o závěry dříve vyslovené v rozhodovací praxi. Krajský soud zejména správně uvedl, že tyto otázky je nutné posuzovat vždy individuálně s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem případu. Zdůraznil, že vedlejší účastnice 2) nebyla zastoupena od samotného vstupu do řízení, nýbrž až po dvou a půl letech jeho vedení, a to v souvislosti s vypracováním dalšího znaleckého posudku. V této souvislosti nemůže zůstat bez pozornosti poznámka soudu, že vedlejší účastnice 2) se nechala právně zastoupit až poté, co stěžovatelé přes závěry znalců trvali na uplatněném nároku a navrhovali provádění dalších důkazů. Jde-li o případnou aplikaci §150 o. s. ř., ani ta nebyla krajským soudem opomenuta. V odůvodnění zdůraznil, že jde o zcela výjimečný postup, který umožňuje vybočení ze základních principů rozhodování o nákladech řízení. V nyní posuzované věci byla smrt blízké osoby, resp. náhrada škody v souvislosti s ní, přímo předmětem soudního řízení, proto nemohla být považována za okolnost umožňující aplikaci §150 o. s. ř. Tvrdí-li stěžovatelé, že nemohli předpokládat odlišný závěr krajského soudu o nenaplnění předpokladů aplikace §150 o. s. ř., uvádí Ústavní soud, že vedlejší účastnice 2) právě tímto nenaplněním předpokladů argumentovala v podaném odvolání (srov. č. l. 599 a násl. spisu okresního soudu) a toto odvolání bylo právní zástupkyni stěžovatelů doručeno dne 11. 1. 2016. Stěžovatelům tak nic nebránilo se k této argumentaci vyjádřit, a to bez ohledu na skutečnost, zda je krajský soud k takovému vyjádření vyzval, či nikoliv.
14. Postupu Nejvyššího soudu je stěžovateli vytýkáno pouze to, že jim nedoručil vyjádření vedlejší účastnice 2) k podanému dovolání. Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro nepřípustnost, nemá tato skutečnost žádný význam pro případný závěr o zásahu do základních práv stěžovatelů.
15. Dalšími tvrzeními stěžovatelů obsaženými v závěru ústavní stížnosti, zejména špatným psychickým stavem stěžovatelky 1) a odpovědností vedlejší účastnice 1) za smrt blízké osoby, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť tyto otázky nebyly předmětem řízení ani před krajským soudem ani před Nejvyšším soudem.
16. Na základě uvedeného Ústavní soud konstatuje, že postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto byla jejich ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu