ECLI:CZ:US:2018:3.US.2050.18.1
sp. zn. III. ÚS 2050/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Trávníčkem, advokátem, sídlem Svitavská 1018/1, Blansko, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. března 2018 č. j. 70 Co 56/2018-59, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a J. J., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí s tvrzením, že bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 13. 3. 2018 č. j. 70 Co 56/2018-59 potvrdil v řízení o zrušení výživného jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 30. 11. 2017 č. j. 11 C 322/2017-39, jímž bylo v napadeném výroku o nákladech řízení rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud ve shodě s okresním soudem vyšel z toho, že stěžovatel (žalobce) byl sice v řízení úspěšný [vyživovací povinnost vůči vedlejší účastnici řízení (žalované dceři stěžovatele) byla zrušena výše uvedeným rozsudkem okresního soudu s účinností od 16. 6. 2016, tj. ke dni následujícímu po ukončení přípravy na budoucí povolání], avšak ohledně práva na náhradu nákladů shledal, že je na místě aplikovat §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž byl jinak úspěšnému stěžovateli odepřen nárok na náhradu nákladů řízení, spatřoval krajský soud v předprocesním jednání a situaci účastníků řízení. Přisvědčil přitom argumentaci vedlejší účastnice řízení, že to byl primárně stěžovatel, který svým chováním, kdy neakceptoval zákonná ustanovení a soudní rozhodnutí o trvání a výši vyživovací povinnosti, zavinil vznik soudního rozhodování. Rovněž poukázal na to, že prioritní snahou stěžovatele při jednání o mimosoudních dohodách s vedlejší účastnicí řízení bylo dosažení prominutí dluhu na výživném ve výši 70 000 Kč, což krajský soud hodnotil jako rozporné s dobrými mravy a s obsahem základního rodinného vztahu. Krajský soud zvažoval rovněž celkové osobní, majetkové a příjmové poměry účastníků řízení. V této souvislosti u stěžovatele konstatoval, že mu nejsou známy žádné výjimečné okolnosti, které by mu neumožnily hradit své vlastní náklady řízení včetně nákladů svého právního zastoupení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení svého shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje obsah napadeného rozhodnutí a podrobně popisuje průběh mimosoudních jednání vedených s vedlejší účastnicí řízení poté, co ukončila přípravu na budoucí povolání. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací §150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Odůvodnění rozhodnutí jak okresního soudu, tak i krajského soudu, považuje za nedostatečné, nepřesvědčivé a spatřuje v něm prvky svévole. Stěžovatel dále polemizuje s odůvodněním rozhodnutí krajského soudu a vysvětluje důvody, pro které mu vznikl dluh na výživném. Ohrazuje se proti tvrzení krajského soudu, že zavinil vznik soudního rozhodování a že mohl již v září 2016 navrhnout zastavení exekuce a eliminovat tak vznik nákladů řízení. Naopak poukazuje na to, že to byla vedlejší účastnice řízení, která ho neinformovala, že ukončila studium, nastoupila do zaměstnání a nabyla tak schopnost sama se živit. Také se vyslovuje k argumentaci krajského soudu ohledně jím připraveného návrhu mimosoudní dohody. Výklad těchto mimosoudních jednání provedený krajským soudem stejně jako interpretaci §150 o. s. ř. považuje stěžovatel za zcela excesivní. Konečně nesouhlasí se zhodnocením majetkových a příjmových poměrů obou účastníků krajským soudem. Poukazuje přitom na to, že důsledky nepřiznání nákladů řízení jsou pro něj, třebaže byl v řízení úspěšný, daleko nepříznivější (s ohledem na skutečnost, že mu ze mzdy zůstávala pouze nezabavitelná částka), než pro vedlejší účastnici řízení. Co se týče aplikace §150 o. s. ř. odkazuje stěžovatel na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1002/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/) či nález ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1671/08 (N 191/51 SbNU 321).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu pravomoc vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel ústavní stížností brojí proti rozhodnutí krajského soudu o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na soudní ochranu, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 nebo ze dne 13. 10. 2005 sp. zn. III. ÚS 255/05).
8. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Náhrada nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku výkladu a použití příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou však výjimečné. Všech výše uvedených zásad, které se uplatňují při posuzování rozhodnutí o nákladech řízení, si je ostatně stěžovatel dobře vědom, neboť je v ústavní stížnosti opakovaně zmiňuje.
9. Výše uvedené závěry Ústavního soudu o omezeném přezkumu rozhodování o nákladech řízení potom platí o to více pro rozhodování podle §150 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. tedy obsahuje zvláštní zmírňovací právo soudů, jímž je umožněno rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Toto právo však přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu. Je zásadně věcí soudu, ten který případ projednávajícího, uvážit, zda dané ustanovení použije, či nikoliv [srov. např. usnesení ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 37/02 (U 4/25 SbNU 357)]. Lze samozřejmě v obecné rovině souhlasit se závěry vyplývajícími ze stěžovatelem citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1671/08, podle něhož §150 o. s. ř. nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou úvahu soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení přiznat či nepřiznat náhradu nákladů. Nicméně přesto platí, že výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, kdy o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, resp. vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně - srov. usnesení ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. III. ÚS 48/06). K tomu Ústavní soud dále podotýká, že v řízeních vycházejících z rodinně právních vztahů, a zejména pak v otázkách týkajících se výživného, bývá poměrně obtížné jednoznačně stanovit náhradu nákladů pouze na základě obecných principů (úspěch ve věci). Více než jinde zde vystupují do popředí i další okolnosti, které soudy musí při rozhodování o nákladech řízení zohledňovat. Proto pravidlo jinak spíše výjimečné aplikace §150 o. s. ř. může být prolomeno častěji.
10. V nyní posuzované věci Ústavní soud nedospěl k závěru, že by došlo k pochybením opodstatňujícím potřebu zrušit napadené rozhodnutí. Vytýkanou vadou nedostatečného odůvodnění napadené rozhodnutí rovněž netrpí, neboť je logické, srozumitelné, jasné, rozumné a vyčerpávající. Důvody rozhodnutí krajského soudu jsou zřejmé a přezkoumatelné. Jsou tak naplněny požadavky podle čl. 36 odst. 1 Listiny na kvalitu rozhodnutí (viz nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11). Pro úplnost lze jen doplnit, že argumentace stěžovatele má v převážné míře podobu nesouhlasné polemiky s odůvodněním napadeného rozhodnutí. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu