ECLI:CZ:US:2018:3.US.2067.18.1
sp. zn. III. ÚS 2067/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé M. F., zastoupené Mgr. Romanem Pfeiferem, advokátem, sídlem Pecháčkova 1245/8, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. dubna 2018 č. j. 4 As 172/2017-32 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2017 č. j. 30 A 106/2015-63, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, sídlem Žerotínovo náměstí 449/3, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala, aby byly zrušeny rozsudky správních soudů označené v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka se narodila dne XXX a dne 30. 4. 2012 podala prostřednictvím svého zákonného zástupce žádost o přijetí do mateřské školy ode dne 3. 9. 2012 na školní rok 2012/2013. Do mateřské školy tedy hodlala nastoupit ve věku tří let. Její žádost ředitelka mateřské školy zamítla a odvolání proti rozhodnutí ředitelky zamítl vedlejší účastník, který napadené rozhodnutí potvrdil. Ředitelka předem stanovila kritéria pro přijetí dětí do mateřské školy pomocí bodového systému následujícím způsobem: 1) dosažení šesti let věku dítěte v období od 1. září do 31. srpna následujícího kalendářního roku (8 bodů); 2) trvalý pobyt dítěte ve městě, kde sídlí mateřská škola (7 bodů); 3) dítě, které nastoupí k 1. 9. 2012 s celodenní docházkou (6 bodů); 4) dítě, které nastoupí do 30. 9. 2012 s celodenní docházkou (5 bodů); 5) dítě, které nastoupí k 1. 9. 2012 s polodenní docházkou (4 body); 6) dítě, které nastoupí do 30. 9. 2012 s polodenní docházkou (3 body); 7) dítě, které nastoupí po 30. 9. 2012 (1 bod). Přihlásí-li se větší počet dětí, než je kapacita mateřské školy, měly být děti se stejným počtem bodů dle kritérií 1) až 6) seřazeny od nejstaršího po nejmladší. Bylo stanoveno i podpůrné kritérium při rovnosti bodů dle kritéria 7). Kapacita mateřské školy na rok 2012/2013 byla 30 míst a nepostačovala k přijetí všech uchazečů. Stěžovatelka společně s dalšími uchazeči dostala 13 bodů, po jejich seřazení dle věku od nejstaršího k nejmladšímu skončila na 35. místě, a proto nebyla přijata.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), v níž namítla, že byla diskriminována podle věku při přijetí do mateřské školy. Diskriminaci spatřovala uvnitř skupiny dětí, které povinnou školní docházku měly nastoupit ve stejný den jako ona (tj. dne 1. 9. 2015). Krajský soud její žalobu zamítl. S odkazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2016, dovodil, že zákonodárce zamýšlel, že k vyrovnání případných rozdílů mezi dětmi postačí jeden rok předškolního vzdělávání, a to rok předcházející nástupu do základní školy. U starších dětí je obecně dána větší predikce vyspělosti a tedy i předpoklad, že si z předškolního vzdělávání "více vezmou", čímž dojde k naplnění jednoho z účelů předškolního vzdělávání v podobě vytváření předpokladů pro další vzdělávání. Krajský soud poukázal na to, že vedlejší účastník tento závěr podpořil též úvahou o možnosti diagnostikovat a odstraňovat speciální vzdělávací potřeby u starších dětí, čímž lze dosáhnout snížení počtu odkladů povinné školní docházky a napomoci vyšší věkové homogenitě tříd základní školy. Krajský soud podpůrně též poukázal na sociální důvod spočívající v tom, že přijetím staršího dítěte je ulehčeno rodičům, kteří se o dítě starají delší dobu v porovnání s mladším dítětem.
4. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost, kterou stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu. Dle jeho závěrů netrpěl napadený rozsudek nepřezkoumatelností. Poukázal na své rozsudky ze dne 9. 4. 2015 č. j. 8 As 154/2014-49 a ze dne 2. 5. 2012 č. j. 1 As 35/2012-40, dle nichž věková diferenciace není nedovolenou diskriminací při přijímání k předškolnímu vzdělávání. Odkázal rovněž na hodnocení obsažené v napadeném rozsudku krajského soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost rozsudku Nejvyššího správního soudu, a tím i porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozvedla, proč se domnívá, že rozsudky, na které Nejvyšší správní soud odkázal, neposkytují odpověď na její argumentaci o rozdílných důsledcích uplatňování kritéria věku s prioritou starších dětí uvnitř a vně skupiny dětí, které nastoupí do základní školy ve shodný den.
6. Stěžovatelka namítla, že byla při posuzování přihlášky do mateřské školy diskriminována podle věku, což se snažila demonstrovat pomocí testu přímé diskriminace užitého v judikatuře Ústavního soudu. Dle jejího názoru byla ve srovnatelné situaci s dalšími dětmi žádajícími o přijetí, které měly nastoupit povinnou školní docházku v roce 2015 (1. krok testu). Se stěžovatelkou bylo zacházeno jinak, jelikož nebyla přijata (2. krok testu). Odlišné zacházení jí bylo k tíži (3. krok testu). Rozlišování podle věku při přijímání do mateřské školy v rámci skupiny dětí se stejným datem nástupu do základní školy (nikoli mezi skupinami dětí s rozdílným datem nástupu do základní školy) považuje za neospravedlnitelné (4. krok testu). Dle jejího závěru nelze přednost starších dětí vyvodit z §34 odst. 4 školského zákona, jak to učinily správní soudy. Upřednostnění starších dětí nemůže ani napomoci snížit počet odkladů povinné školní docházky. Nejčastějším důvodem pro její odklad je věk dítěte, jelikož děti narozené později v rámci období rozhodného pro nástup povinné školní docházky jsou svým věkem znevýhodněny. Přednost starších dětí při přijímání do mateřské školy ve skupině se stejným datem nástupu do základní školy takové znevýhodnění jen prohlubuje, a nikoli snižuje, což je jedním z cílů předškolního vzdělávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Jako nedůvodnou Ústavní soud vyhodnotil námitku nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a adekvátně se logickým způsobem vypořádat s argumentací uplatněnou účastníky řízení [nálezy ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02 (N 109/27 SbNU 213), ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691) a řada dalších; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz]. Zmíněnému pojmu "adekvátně" podle judikatury Ústavního soudu nutno rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápán jako nezbytnost podrobné odpovědi na každý argument [nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19); ze dne 22. 9. 2009 sp. zn III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565)].
10. Byť stěžovatelka podala poměrně rozsáhlou kasační stížnost (13 stran), v její zcela převažující části se obsáhle věnovala námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Konstrukce stěžovatelčiny kasační námitky nepřezkoumatelnosti směřující proti rozsudku krajského soudu typicky sestávala z rekapitulace toho, co uvedla v žalobě, jakým způsobem reagoval krajský soud a proč reakci krajského soudu považuje za nedostatečnou či rozpornou, případně že reakci zcela postrádá, nenachází pro ni oporu ve skutkových zjištěních apod. S námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu se Nejvyšší správní soud adekvátně vypořádal v části VIa svého rozsudku, a zejména v bodu [33]. V daném ohledu Ústavní soud porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv neshledal, jelikož rozsudek krajského soudu je podrobně a logicky odůvodněn.
11. Stěžovatelka sice do kasační stížnosti vtělila i věcnou polemiku s hodnocením krajského soudu. Namítla, že z §34 odst. 4 školského zákona nevyplývá přednostní přijímání starších dětí (tři odstavce argumentace na stranách 4 a 5 kasační stížnosti), dále se zabývala rozdíly mezi dětmi v jednom ročníku a tvrdila nesprávný výklad cílů předškolního vzdělávání (dva odstavce argumentace na stranách 2 až 3 a jeden na straně 11 kasační stížnosti). Šlo však toliko o dílčí polemiku s uceleným a vnitřně provázaným odůvodněním krajského soudu. Za dané situace Ústavní soud z hlediska ústavních požadavků na odůvodnění akceptoval, že Nejvyšší správní soud se s přezkoumávaným rozsudkem natolik ztotožnil, že na jeho odůvodnění v bodě [47] svého rozsudku odkázal. Povaha námitek předurčila charakter odůvodnění Nejvyššího správního soudu.
12. Se stěžovatelkou lze sice souhlasit v tom, že odkaz na své rozsudky sp. zn. 8 As 154/2014 a 1 As 35/2012, který do napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud inkorporoval, by byl sám o sobě nedostatečný. To však neznamená, že neobstál odkaz na rozsudek krajského soudu, a to s ohledem na charakter kasačních námitek. Rozsudek sp. zn. 1 As 35/2012 se věnoval otázce, zda soudnímu přezkumu podléhá rozhodnutí o nepřijetí dítěte do mateřské školy, tj. týkal se procesní otázky. Zmíněno zde sice bylo v bodě [26] jednou větou, že při přijímání dětí do mateřské školy lze uplatnit kritérium přednosti starších dětí. Samotný odkaz na tuto větu však skutečně neposkytoval odpověď na to, zda má jít o přednost mezi skupinou dětí vymezenou příslušností k jednomu (staršímu) školnímu ročníku proti skupině dětí z jiného (mladšího) ročníku, nebo i přednost dětí v rámci jednoho ročníku. I rozsudek sp. zn. 8 As 154/2014 se zabýval procesní otázkou (přezkoumatelností), k níž bylo opět jednou větou v jeho bodě [31] uvedeno, že rozdělení na přijaté a nepřijaté děti do mateřské školy dle data narození je objektivní. Stěžovatelka má pravdu v tom, že objektivnost (jednoznačná měřitelnost) kritéria ještě sama o sobě neznamená, že nejde o diskriminační kritérium. Jakkoli tedy samotný odkaz na rozsudky sp. zn. 8 As 154/2014 a 1 As 35/2012 nemohl představovat náležité odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, převzetí argumentace krajského soudu, které Nejvyšší správní soud učinil prostřednictvím odkazu na tento rozsudek, požadavky na odůvodnění rozhodnutí o kasační stížnosti naplnilo. Ústavní soud tedy neshledal, že by Nejvyšší správní soud porušil svou povinnost odůvodnit své rozhodnutí.
13. Lze proto přikročit k hodnocení námitky diskriminace stěžovatelky dle věku, tedy námitky porušení čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny. Předně Ústavní soud podotýká, že ředitelka mateřské školy zveřejnila kritéria hodnocení přihlášek předem (k těmto kritériím viz bod 2. shora). Jde o požadavek, který Nejvyšší správní soud dovodil v bodech [25] a [26] zmíněného rozsudku sp. zn. 1 As 35/2012. Dále pak přednost starších dětí představovala podpůrné kritérium v případě rovnosti bodů. Tomuto kritériu předcházelo bodové zvýhodnění dětí v posledním roce před zahájením povinné školní docházky (srov. §34 odst. 4 školského zákona), dále dětí s trvalým bydlištěm v daném místě a kritéria bonifikující děti, které hodlají nastoupit do mateřské školy k 1. září, resp. v průběhu září. Velký převis poptávky po místech v dané mateřské škole před nabídkou volných míst způsobil, že právě podpůrné kritérium věku rozhodovalo o přijetí, jelikož dle předešlých kritérií dostala celá řada dětí stejný počet bodů.
14. Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem není nalezení nějakého optimálního kritéria pro posuzování přihlášek do mateřské školy. Stanovení těchto kritérií a volba jejich podoby přísluší řediteli mateřské školy. Úkolem Ústavního soudu je pouze zhodnocení, zda v konkrétním případě stěžovatelky podpůrné kritérium věku nepředstavovalo porušení principu rovnosti. Shledal, že tomu tak nebylo.
15. Při tomto posouzení lze použít test přímé diskriminace, kterého se ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti drží. Tento test se skládá z následujících kroků, které lze vyjádřit formou otázek: 1) Jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny? 2) Je s nimi nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných ("podezřelých") důvodů? 3) Je odlišné zacházení stěžovateli k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)? 4) Je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné, tj. a) sleduje legitimní zájem a b) je přiměřené? [viz nález ze dne 28. 1. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 49/10 (N 10/72 SbNU 111; 44/2014 Sb.), bod 34.; nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683), bod 35.]. O přímou diskriminaci jde tehdy, jsou-li odpovědi na první tři otázky kladné a na čtvrtou záporná. Byť Ústavní soud test přímé diskriminace užívá zpravidla při posuzování, zda jsou zákony v rozporu s ústavním pořádkem, povaha tohoto testu umožňuje jeho využitelnost i v nyní posuzované věci při posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti.
16. První krok testu: Jde o srovnatelné jednotlivce nebo skupiny? Pro účely posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud vyjde z vymezení porovnávané skupiny tak, jak jej učinila stěžovatelka, tj. porovnávanou skupinu budou tvořit děti, které se hlásily do dané mateřské školy a které od předpokládaného zahájení povinné školní docházky dělil stejný počet let. Stěžovatelce byly v době, kdy chtěla nastoupit do mateřské školy, 3 roky a od předpokládaného zahájení povinné školní docházky ji dělily taktéž 3 roky (dle §36 odst. 3 školského zákona povinná školní docházka začíná počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dosáhne šestého roku věku, pokud mu není povolen odklad). Porovnávána bude tedy skupina dětí, které by nastoupily do základní školy za 3 roky. Jde o srovnatelnou skupinu, provedení testu zde tedy bude mít smysl. Stěžovatelčina vymezení porovnávané skupiny se Ústavní soud přidržel za účelem přiléhavějšího posouzení námitek v ústavní stížnosti, které se týkaly porovnání právě s touto skupinou.
17. Druhý krok testu: Je s jednotlivci z porovnávané skupiny nakládáno odlišně na základě některého ze zakázaných ("podezřelých") důvodů? Povšimnout si lze, že věk není výslovně zmíněn v čl. 3 odst. 1 Listiny, dle něhož se základní práva a svobody zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Výslovně není zmíněn ani v čl. 2 odst. 1 či čl. 24 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, nebo v čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, případně v čl. 2 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Mezi "podezřelými" rozlišovací důvody Ústavní soud zmínil věk v bodu 40. nálezu ze dne 12. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 1136/13 (N 143/78 SbNU 209), tento nález se pak ale zabýval rasovou diskriminací. Ústavní soud poznamenává, že rozlišovací kritérium věku má svá specifika, jelikož v úvodní fázi života se vzrůstajícím věkem se u člověka postupně rozvíjí intelektuální, ovládací, volní schopnosti, ale i fyzické vlastnosti a odolnost, s čímž právní řád na řadě míst počítá např. při vymezení svéprávnosti, způsobilosti zavázat se k výkonu závislé práce, trestní odpovědnosti, nutnosti osobního souhlasu s osvojením či zjišťováním stanoviska dítěte. V dané souvislosti vystupuje hledisko věku jako zobecněný indikátor rozvoje duševních a fyzických schopností člověka a projevuje se ve zcela jiném světle než např. v pracovních vztazích, kde věk hraje roli jen tehdy, je-li to motivováno potřebou ochrany zaměstnance či třetích osob [srov. nález ze dne 30. 4. 2009 sp. zn. II. ÚS 1609/08 (N 105/53 SbNU 313)]. Se vším vědomím specifik rozlišování dle věku Ústavní soud v posuzované věci bere věk jako "podezřelé" rozlišující kritérium, a to s přihlédnutím k ustanovením §1 odst. 1 písm. i) a §2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon), která za podmínek stanovených tímto zákonem zakazují méně příznivé zacházení v přístupu ke vzdělání na základě věku (srov. bod 40. výše zmíněného nálezu sp. zn. III. ÚS 1136/13)
18. Třetí krok testu: Je odlišné zacházení stěžovateli k tíži (uložením břemene nebo odepřením dobra)? Lze souhlasit se stěžovatelkou, že odlišné zacházení v podobě nepřijetí do mateřské školy jí šlo k tíži. Část dětí z porovnávané skupiny přijata byla.
19. Čtvrtý krok testu: Je toto odlišné zacházení ospravedlnitelné? Stěžovatelka legitimitu kritéria přednosti starších dětí uplatňovaného i mezi dětmi náležejícími do stejného školního ročníku porovnávala s jí vybranými cíli předškolního vzdělávání, jak jsou vymezeny v §33 školského zákona. Dle tohoto ustanovení: "Předškolní vzdělávání podporuje rozvoj osobnosti dítěte předškolního věku, podílí se na jeho zdravém citovém, rozumovém a tělesném rozvoji a na osvojení základních pravidel chování, základních životních hodnot a mezilidských vztahů. Předškolní vzdělávání vytváří základní předpoklady pro pokračování ve vzdělávání. Předškolní vzdělávání napomáhá vyrovnávat nerovnoměrnosti vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání a poskytuje speciálně pedagogickou péči dětem se speciálními vzdělávacími potřebami." Právě na vyrovnávání nerovnoměrností dětí před vstupem do základního vzdělávání a vytváření předpokladů pro pokračování ve vzdělávání se stěžovatelka ve své argumentaci soustředila. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud stěžovatelce vysvětlil, že k vyrovnání případných rozdílů mezi dětmi postačí jeden rok předškolního vzdělávání, a to rok předcházející nástupu do základní školy. Oporu pro své hodnocení nalezl v důvodové zprávě ke školskému zákonu, kde se uvádí, že nově založená povinnost ředitele přednostně přijmout dítě v posledním roce před zahájením povinné školní docházky byla stanovena na základě snahy státu o vyrovnání případných nerovností, resp. handicapů nebo rozdílů v úrovni sociokulturního vývoje dětí v předcházejícím období.
20. Ústavní soud konstatuje, že z ústavního hlediska není nejmenšího důvodu zasahovat do odůvodněné úvahy krajského soudu, že některé cíle předškolního vzdělávání stanovené v §33 školského zákona se uplatňují v rozdílné míře v závislosti na tom, kolik let dítě v mateřské škole dělí od nástupu do základní školy. Pro závěr, že vyrovnání rozdílů před nástupem do základní školy je v převážné míře koncentrováno právě do posledního roku vzdělávání v mateřské škole, lze nalézt řadu argumentů. Doba jednoho roku zpravidla umožňuje, aby si dítě zvyklo fungovat v relativně stabilním širším kolektivu svých vrstevníků, navyklo pravidelnému režimu navštěvování školky spojenému s několikahodinovým odloučením od rodičů, respektu k autoritě pedagogických pracovníků a částečně organizovanému vykonávání aktivit apod. Jde o dovednosti usnadňující začátky vzdělávání na základní škole. Jejich osvojení a procvičování má z hlediska navazujícího vzdělávání největší význam právě těsně před zahájením výuky na základní škole, tj. v posledním roce předškolního vzdělávání. V §33 školského zákona se ostatně pojednává o vyrovnávání nerovnoměrností před vstupem do základního vzdělávání. Stěžovatelku a porovnávanou skupinu v roce 2012 dělily 3 roky od předpokládaného počátku povinné školní docházky. Závěr, že vyrovnávání rozdílů před začátkem povinné školní docházky je v rámci cílů předškolního vzdělávání koncentrován do posledního roku předškolního vzdělávání, představuje výklad podústavního práva, k němuž byl krajský soud plně povolán. Tímto závěrem adekvátním způsobem objasnil, proč nebyly určující stěžovatelčiny úvahy o vyrovnávání nerovnoměrností vývoje dětí před vstupem do základního vzdělávání.
21. Zájem, který zvolené podpůrné kritérium přednosti starších dětí sledovalo, krajský soud spatřoval ve vyšší pravděpodobnosti, že starší děti splní vícero předpokladů, které na ně bude předškolní vzdělávání klást, a že si tedy z předškolního vzdělávání "více vezmou", neboť u starších dětí (byť v rámci jednoho školního ročníku) je obecně vyšší predikce vyspělosti a odolnosti. Ústavní soud konstatuje, že tato úvaha má značný dopad právě pro skupinu dětí, které od předpokládaného začátku povinné školní docházky dělí 3 roky, tj. zpravidla nejmladší děti v mateřské škole (dle §34 odst. 1 školského zákona se totiž předškolní vzdělávání organizuje pro děti ve věku zpravidla od tří do šesti let, nejdříve však pro děti od dvou let). Ve zmíněném hodnocením krajského soudu Ústavní soud nespatřuje ústavněprávní deficity.
22. Krajský soud dále podpůrně poukázal též na další funkci, kterou předškolní vzdělávání v mateřské škole fakticky plní, byť nejde o cíl tohoto vzdělávání zmíněný v §33 školského zákona. Je jím možnost rodičů věnovat se pracovním či profesním aktivitám spojená s tím, že o dítě bude v průběhu pracovního týdne postaráno. Podpůrné kritérium přednosti starších dětí upřednostňuje děti, jejichž rodiče měli tuto možnost omezenou po delší dobu. Ústavní soud konstatuje, že i popsaná funkce mateřských škol není zanedbatelná a běžně umístění dítěte do mateřské školy rodičům naznačeným způsobem ulehčuje. Nešlo o jediný legitimní zájem, k němuž kritérium přednosti starších dětí směřovalo, ale o zájem, který působí synergicky se zájmem popsaným výše v bodě 21.
23. Krajský soud k podpoře svého závěru o nediskriminační povaze podpůrného kritéria věku přednesl úvahu o vyšší možnosti diagnostikovat u starších dětí speciální vzdělávací potřeby a ještě v průběhu předškolního vzdělávání pracovat na tom, aby se nestaly důvodem odkladu školní docházky, což má přispívat k větší věkové homogenitě tříd na základní škole. Ústavní soud konstatuje, že popsaná úvaha krajského soudu se vztahovala ke skutečnosti, že v rámci jednoho školního ročníku může být rozdíl věku dětí téměř jeden rok (nedojde-li k odkladu školní docházky, děti narozené v září nastupují do základní školy jako téměř sedmileté, zatímco děti narozené v srpnu nastupují krátce po svých šestých narozeninách, k tomu srov. §36 odst. 3 školského zákona). Z hlediska věkové homogenity by bylo nežádoucí, aby u dětí, které by i jinak byly v rámci jednoho školního ročníku nejstarší, docházelo k odkladu školní docházky. Úvahy krajského soudu se tak týkaly předcházení odkladů u nejstarších dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, stěžovatelčina argumentace v ústavní stížnosti, kterou směřovala proti hodnocení krajského soudu, však směřovala k odkladům obecně a s úvahami krajského soudu se míjela. I právě popsané hodnocení krajského soudu týkající se odkladů u nejstarších dětí ve školním ročníku má dle hodnocení Ústavního soudu racionální jádro. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci šlo o děti, které dělily do začátku školní docházky 3 roky, tedy poměrně dlouhá doba, považuje naznačenou argumentaci krajského soudu Ústavní soud spíše za podpůrnou a v posuzované věci jako zásadní považuje úvahy popsané v bodech 21. a 22. shora.
24. Souhrnně řečeno, důvody popsané v bodech 21. a 22. přikládají zvolenému podpůrnému kritériu věku legitimní váhu i v porovnávané skupině dětí. Otázka přiměřenosti v rámci čtvrtého kroku testu ztrácí význam, jelikož v případě převisu poptávky nad nabídkou míst v mateřské škole vždy dojde k tomu, že část dětí přijata nebude. Možný výsledek je jen dvojí - dítě bude buď přijato, nebo ne. K tomu, že část dětí v takovém případě přijata nebude, neexistuje žádná mírnější alternativa. Úvahy v rámci čtvrtého kroku testu vedly k závěru, že i pro porovnávanou skupinu, u níž se Ústavní soud držel stěžovatelčina vymezení, je odlišné zacházení dle kritéria věku ospravedlnitelné. Provedení testu přímé diskriminace tedy nesvědčí o tom, že by stěžovatelka byla nepřípustně znevýhodněna. Ústavní soud tak souhlasí s krajským soudem a Nejvyšším správním soudem v tom, že podpůrné kritérium věku bylo obhajitelné a důsledky jeho aplikace nevedly k porušení stěžovatelčiných ústavně garantovaných práv.
25. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv a svobod, odmítl její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu