ECLI:CZ:US:2018:3.US.2103.17.1
sp. zn. III. ÚS 2103/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Vicherka, zastoupeného Mgr. Helenou Křivanovou, advokátkou, sídlem Sokolská třída 966/22, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. dubna 2017 č. j. 10 As 200/2016-87, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2016 č. j. 5 Na 21/2016-14 a nečinnosti Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dále stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyslovil, že Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen "krajský úřad") se zakazuje pokračovat v porušování práv stěžovatele zakotvených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a přikazuje se mu, aby neprodleně rozhodl o odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Magistrátu města Frýdku - Místku (dále jen "magistrát") ze dne 25. 3. 2015 č. j. MMFM 38104/2015.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou ke Krajskému soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") dne 20. 6. 2016 se stěžovatel jako žalobce domáhal ochrany proti nečinnosti krajského úřadu jako žalovaného. Konkrétně se stěžovatel domáhal uložení povinnosti krajskému úřadu vydat rozhodnutí o odvoláních, která dne 22. 4. 2015 podal proti rozhodnutí magistrátu ze dne 25. 3. 2015 č. j. MMFM 38104/2015. Obě tato podání (odvolání) měla stejný obsah, jedno z nich bylo adresováno magistrátu a druhé krajskému úřadu. Krajský soud se před samotným věcným projednáním žaloby zabýval její včasností a přípustností, přičemž dospěl k závěru, že žaloba je opožděná. Krajský soud proto žalobu dle §46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), usnesením ze dne 4. 8. 2016 č. j. 5 Na 21/2016-14 odmítl. Krajský soud konstatoval, že ode dne, kdy stěžovatel podal odvolání (22. 4. 2015), plyne správnímu orgánu dle §71 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, třicetidenní lhůta pro vydání rozhodnutí. Žaloba podaná dne 20. 6. 2016 tedy byla podána zjevně po uplynutí lhůty jednoho roku, kterou §80 odst. 1 s. ř. s. stanoví pro podání žaloby proti nečinnosti správního orgánu. Nadto krajský soud poznamenal, že žaloba neobsahuje konkrétní tvrzení o vyčerpání opravných prostředků proti nečinnosti před správním orgánem podle §79 odst. 1 s. ř. s.; s ohledem na opožděnost žaloby však stěžovatele k odstranění této vady již nevyzýval. V uvedeném usnesení krajský soud rovněž zamítl žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť je-li návrh nutno odmítnout pro zjevnou opožděnost, je tím "automaticky" dána jeho zjevná bezúspěšnost. Proto byla žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků zamítnuta (§36 odst. 3 s. ř. s.).
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 13. 4. 2017 č. j. 10 As 200/2016-87 jako nedůvodnou zamítl. Nejvyšší správní soud dovodil, že správní orgán je povinen rozhodnout bezodkladně, nejpozději do třiceti dnů. Prodloužení lhůty pro rozhodnutí až na 60 dnů je tedy zákonem konstruováno jako výjimka z pravidla, pro kterou musí mít správní orgán konkrétní důvod. V daném případě nic nenasvědčovalo tomu, že by měl krajský úřad důvod překročit základní třicetidenní lhůtu pro rozhodnutí až o dalších 30 dnů. Krajský soud tedy dospěl ke správnému závěru, že v projednávané věci byla dostačující lhůta pro vydání rozhodnutí 30 dnů. Lhůta pro rozhodnutí o odvolání stěžovatele tedy uplynula dne 28. 5. 2015; poslední den pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti tak připadl na 28. 5. 2016. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že krajský soud dílem pochybil, jestliže ve své úvaze o včasnosti žaloby nezohlednil, že lhůta pro vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu počíná běžet dnem předání správních spisů správním orgánem prvního stupně. Učinil nicméně správný závěr, že stěžovatel podal žalobu opožděně, neboť ji podal dne 20. 6. 2016. Za situace, kdy byla žaloba podána opožděně, nebyl krajský soud dále povinen zabývat se otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky na ochranu proti nečinnosti, tedy jednu z dalších podmínek řízení. Nejvyšší správní soud nad rámec uvedeného na základě sdělení krajského úřadu ve správním spise ověřil, že o odvolání stěžovatele již bylo skutečně rozhodnuto dne 18. 6. 2015, a to tak, že je krajský úřad jako opožděné zamítl. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí bránil i před správními soudy. Nejvyšší správní soud v této souvislosti nepřehlédl, že krajský úřad chybně označil rozhodnutí magistrátu jiným číslem jednacím (č. j. MMFM 28104/2015 namísto č. j. MMFM 38104/2015). Dle jeho obsahu však jde o rozhodnutí o odvolání, jehož vydání se stěžovatel nečinnostní žalobou domáhá. Uvedené závěry jsou však již otázkou posouzení důvodnosti žaloby, krajský soud nicméně správně nejprve posuzoval, zda jsou splněny podmínky řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2010 č. j. 7 Ans 5/2008-164).
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský úřad jako nadřízený orgán magistrátu se měl zabývat odvoláním stěžovatele a měl o něm rozhodnout. Tento orgán sice vydal rozhodnutí dne 18. 6. 2015 č. j. MSK 55714/2015, v tomto rozhodnutí je však uvedeno, že se týká odvolání stěžovatele proti rozhodnutí magistrátu č. j. 28104/2015. Stěžovatel uvádí, že takové rozhodnutí nikdy neobdržel, a nepodal proti němu odvolání. Na stěžovatelovy opakované urgence magistrát nereagoval. Postupem krajského úřadu se tedy stěžovatel dostal do situace, kdy o jím podaném odvolání nebylo rozhodnuto, čímž bylo znemožněno, aby se mohl domáhat ochrany svých práv. Stěžovatel se proto domáhal ochrany svých práv žalobou na ochranu proti nečinnosti. Krajský soud žalobu stěžovatele odmítl, aniž by mu umožnil ji doplnit a opravit tak, aby nebyly dány důvody pro její odmítnutí či pochybnosti o podmínkách řízení (neboť tento soud současně zamítl žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků), čímž znemožnil stěžovateli napravit případné vady žaloby.
6. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že nesprávně posoudil plynutí (způsob počítání) lhůty pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, pouze potvrdil rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud podle stěžovatele dále nesprávnou aplikací ustanovení o běhu lhůt nesprávně směšoval zkoumání podmínek řízení a důvodnosti podání žaloby. Stěžovatel dále Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že při rozhodování o tom, zda stěžovatel podal žalobu včas, zkoumal obsah správního spisu krajského úřadu a přebíral jeho jednostranná tvrzení o tom, jak bylo o odvolání stěžovatele rozhodnuto. Stěžovatel uzavírá, že krajský úřad doposud nerozhodl o jeho odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ve vztahu k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017 č. j. 10 As 200/2016-87 a usnesení krajského soudu ze dne 4. 8. 2016 č. j. 5 Na 21/2016-14 dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Pokud jde o napadenou nečinnost krajského úřadu, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je v této části z níže uvedeného důvodu nepřípustná (viz bod 15).
IV.
Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
12. V předmětné věci krajský soud žalobu stěžovatele na ochranu proti nečinnosti krajského úřadu dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. odmítl, neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána zjevně po uplynutí lhůty jednoho roku, kterou §80 odst. 1 s. ř. s. stanoví pro podání žaloby na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Nejvyšší správní soud se s uvedeným závěrem krajského soudu ztotožnil. Z odůvodnění napadených rozhodnutí přitom jednoznačně vyplývá, jaké úvahy soudy k uvedenému závěru vedly. Ústavní soud v popsaném postupu správních soudů nehledal vybočení z mezí ústavnosti.
13. Na základě výše uvedeného krajský soud dále dovodil, že je-li návrh nutno odmítnout pro opožděnost, je tím "automaticky" dána jeho zjevná bezúspěšnost. Krajský soud proto postupoval správně, když žádost stěžovatele o přiznání osvobození od soudních poplatků zamítl (§36 odst. 3 s. ř. s.), neboť přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno; dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. V předmětné věci krajský soud žalobu stěžovatele na ochranu proti nečinnosti krajského úřadu dle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. jako opožděnou odmítl. Z uvedeného vyplývá, že podal-li stěžovatel žalobu po lhůtě zákonem stanovené k jejímu podání, vlastním pochybením zavinil, že krajský soud se jeho žalobou na ochranu proti nečinnosti krajského úřadu nemohl zabývat. Stěžovatel tak nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva a jeho ústavní stížnost v části směřující proti nečinnosti krajského úřadu je nepřípustná. Uvedený závěr Ústavní soud učinil, aniž se dále zabýval otázkou, zda stěžovatel vyčerpal všechny prostředky na ochranu proti nečinnosti.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 4. 2017 č. j. 10 As 200/2016-87 a proti usnesení krajského soudu ze dne 4. 8. 2016 č. j. 5 Na 21/2016-14 podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti nečinnosti krajského úřadu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu