ECLI:CZ:US:2018:3.US.217.18.1
sp. zn. III. ÚS 217/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Haška, zastoupeného JUDr. Lukášem Hajžinem, advokátem, sídlem Vachkova 3083, Česká Lípa, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2017 č. j. 4 Cmo 169/2017-42, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní korporace MONSANTO ČR s. r. o., sídlem Londýnské náměstí 856/2, Brno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť je přesvědčen, že jím bylo, resp. řízením mu předcházejícím, porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu, konkrétně došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 1. 8. 2017 č. j. 37 Cm 103/2002-37 odmítl odvolání žalovaného proti rozsudku tohoto soudu ze dne 3. 10. 2002 sp. zn. 37 Cm 103/2002 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odmítnutí odvolání zdůvodnil zjištěním, že stěžovatelovo odvolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému se stěžovatel práva odvolání vzdal, navíc tak učinil s časovým odstupem bezmála 14 let po jeho vyhlášení.
3. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením napadeným ústavní stížností potvrdil usnesení krajského soudu a stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že ve věci bylo nařízeno ústní jednání na den 3. 10. 2002, věc byla projednána za účasti obou účastníků řízení a ti se práva odvolání proti rozsudku výslovně vzdali. V takovém případě nastává právní moc rozhodnutí jeho doručením, k čemuž došlo dne 29. 10. 2002. Stěžovatelovo odvolání proti tomuto rozsudku proto nemělo žádné právní účinky; i kdyby se stěžovatel svého práva odvolat se nevzdal, bylo by jeho odvolání podáno opožděně. Vrchní soud proto uzavřel, že krajský soud nijak nepochybil, když stěžovatelovo odvolání odmítl jako opožděné, proto napadené usnesení potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel, v doplněné ústavní stížnosti jeho právním zástupcem, připomíná, že odvolací soud musí explicitně reagovat na nové a pro rozhodnutí věci zásadní důkazy či argumenty, že nemůže ignorovat argument účastníka, kterým odkazuje na předchozí pravomocné soudní rozhodnutí ohledně shodné právní otázky, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, že námitka o porušení ústavně zaručených základních práv je uplatnitelná i jako dovolací důvod a že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je do doby řízení v zásadě třeba započítávat i dobu, po níž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení.
5. V další části se věnuje třem skupinám případů, které Ústavní soud vymezil v řízení o ústavních stížnostech, v nichž má nesprávná aplikace právních norem obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.
6. V závěru stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru v dané věci v roce 2002 rozhodoval místně nepříslušný soud, protože v té době měl bydliště na adrese S., D.; následně se domáhal nápravy, která mu byla touto ústavní stížností napadeným rozhodnutím pravomocně odmítnuta. Podle něj byla i následná exekuce nařízena místně nepříslušným soudem a soudní exekutor nerespektoval skutečnost, že v jím vydražené nemovitosti má a měl věci ke své obživě velikých hodnot jeho otec, a prodejem nemovitosti mu vznikly nedozírné existenční problémy. Zdůraznil, že on i jeho otec byli již jednou úředně "vyhnáni" z domova na adrese S., D., s úředním "rozkradením" věci a v současné době je podána žaloba na Ministerstvo spravedlnosti, která byla předána z Nejvyššího soudu na Obvodní soud pro Prahu 2.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
10. Stěžovatel téměř v celé ústavní stížnosti předkládá velmi obecné teze (viz body 4. a 5.), bez jakékoliv vazby na napadené usnesení. Jediná konkrétní námitka se týká místní příslušnosti soudů, avšak je zcela zjevně nedůvodná (s ohledem na polohu obce D. v L. kraji) a hlavně opožděná (srov. §105 občanského soudního řádu). Přitom vůči výroku a odůvodnění napadeného usnesení stěžovatel nijak nebrojí.
11. Ústavní soud v postupu obou soudů (vrchního soudu a krajského soudu) neshledal porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny (pozn. toto ustanovení neupravuje právo na spravedlivý proces, jak stěžovatel uvádí v části II. ústavní stížnosti). Právo na soudní ochranu je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, či se bránit uplatněnému nároku, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Obecné soudy do tohoto práva stěžovatele nezasáhly, protože "pouze" mohly hodnotit včasnost stěžovatelova odvolání podaného v roce 2016 proti rozsudku vydanému v roce 2002. Jejich závěry jsou plně souladné s normami podústavního práva.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu