ECLI:CZ:US:2018:3.US.2275.17.1
sp. zn. III. ÚS 2275/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Chalupy, zastoupeného JUDr. Tomášem Kaplanem, advokátem, sídlem Havlíčkova 404/2, Hradec Králové, proti výrokům I, III, IV a V rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. dubna 2017 č. j. 27 Co 470/2016-351, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti ČEZ Distribuce, a. s., sídlem Teplická 874/8, Děčín IV - Podmokly, zastoupené doc. JUDr. Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí v označených výrocích, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo zaručené v čl. 11 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozhodl o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovateli o zaplacení částky 209 010 Kč s příslušenstvím rozsudkem ze dne 16. 6. 2016 č. j. 218 C 122/2014-152 tak, že žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
3. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejší účastnice napadeným rozsudkem rozhodl tak, že se rozsudek okresního soudu mění tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici 29 293 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 29 293 Kč od 11. 1. 2013 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), jinak se rozsudek okresního soudu ve zbylém rozsahu výroku I potvrzuje (výrok II). Dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III, IV a V).
4. Krajský soud v napadeném rozsudku shledal, že v dané věci jsou splněny předpoklady aplikace ustanovení upravujícího neoprávněný odběr elektřiny z elektrizační soustavy, který je ve smyslu §51 odst. 2 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "energetický zákon"), zakázán. Došlo totiž k porušení zajištění proti neoprávněné manipulaci a byl prokázán zásah do měřícího zařízení tím způsobem, že příslušný elektroměr vykázal chybu spotřeby ve prospěch zákazníka - stěžovatele (stočení údaje o naměřené spotřebě); byly v něm provedeny zásahy, které údaje o skutečné spotřebě změnily. Okolnost, že poté i nadále předmětný elektroměr zaznamenával spotřebu správně, závěr o neexistenci takového neoprávněného zásahu neodůvodňuje. Neoprávněným zásahem je totiž skutečnost, že došlo - po porušení zajištění předmětného elektroměru úředními značkami - plombami - ke stočení kotouče číselníku takovým způsobem, že naměřený údaj o spotřebě elektrické energie byl uměle ponížen, a to ve prospěch zákazníka (stěžovatele). To vše v době, kdy předmětný elektroměr byl součástí předmětného odběrného místa. Tím je dle krajského soudu dána objektivní odpovědnost stěžovatele za škodu dle §51 odst. 3 energetického zákona. Krajský soud při zohlednění funkce náhrady škody kompenzační, nikoliv sankční, považuje za odpovídající výši škody, co do samotné škody způsobené neoprávněným odběrem, částku 15 000 Kč; škodou jsou pak ve smyslu §51 odst. 3 energetického zákona i prokazatelné nezbytně nutné náklady na zjišťování neoprávněného odběru elektřiny ve výši 14 293 Kč vynaložené vedlejší účastnicí. Oproti okresnímu soudu proto krajský soud uzavřel, že vedlejší účastnici je namístě přiznat vůči stěžovateli nárok na náhradu škody ve výši 29 293 Kč se zákonným úrokem z prodlení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení jeho ústavně zaručeného práva na ochranu majetku a rovnost vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny a rovněž namítá porušení jeho práva na spravedlivý proces, konkrétně pak nedodržení zásady rovnosti účastníků ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
6. V prvé řadě má stěžovatel za to, že zde není místo pro uplatnění jeho objektivní odpovědnosti za stav elektroměru, neboť v celém průběhu řízení nebylo prokázáno, že by dotčený elektroměr byl úředně ověřen, a to jediným možným zákonným způsobem, tedy předložením osvědčení o přezkoušení stanoveného měřidla, resp. ověřovacího listu elektroměru. Pokud vedlejší účastnice takovým osvědčením, resp. ověřovacím listem nedisponuje, a nebylo v rámci řízení předloženo, nelze považovat předmětný elektroměr za stanovené měřidlo. Krajský soud tedy nesprávně vyšel ze skutečnosti, že dotčený elektroměr byl řádně kalibrován a ověřen, neboť tento závěr nemohl bez příslušné listiny učinit, a proto ani nemohl dospět k závěru, že bylo zasaženo do stanoveného měřícího zařízení, neboť vedlejší účastnice takovou skutečnost pouze tvrdila.
7. Vedlejší účastnice v průběhu řízení ani neprokázala, že by do odběrného místa stěžovatele nainstalovala bezvadný elektroměr (zejména vzhledem k jeho historii) spolu s řádnými úředními značkami, že by jej následně řádně zaplombovala. Stěžovatel má za to, že skutečnost zjištění poškozeného elektroměru v místě stěžovatelova odběrného místa nemůže zbavit vedlejší účastnici důkazního břemene, že v minulosti nainstalovala stěžovateli bezvadný elektroměr, zvláště pak za situace, kdy takové montáže se zpravidla uskutečňují bez přítomnosti zákazníka, nadto v posuzovaném případě se zřetelem k problematické historii elektroměru.
8. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti uvádí příklady tvrzené nerovnováhy přístupu krajského soudu k účastníkům řízení mj. v rámci uložení povinnosti doplnění tvrzení a označení důkazů, jakož i následného zhodnocení přístupu účastníků k takové výzvě krajského soudu. Stěžovatel nesouhlasí, jakým způsobem soud dospěl k částce 15 000 Kč jako náhrady za údajně neoprávněně spotřebovanou elektřinu, a také se ohrazuje proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž jej krajský soud označuje tak, že "není v oblasti elektrotechniky laikem" s odkazem na jeho kvalifikaci a postavení prokuristy ve společnosti ASSA ABLOY Entrance Systems, což však nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Vzdělání ani zaměstnání stěžovatele totiž nemá ničeho společného s instalacemi rozvodných sítí, montáží elektroměrů či mechanoskopií.
9. Stěžovatel uzavírá, že má za to, že v řešeném případě nebyl dán prostor pro uplatnění objektivní odpovědnosti, kdy napadeným rozhodnutím byla založena nerovnováha mezi účastníky řízení, když na stěžovatelovu obranu byly stran odvolacího soudu kladeny nepřiměřené nároky, zatímco ze strany vedlejší účastnice ve své podstatě postačovalo samo zjištění "poškozeného elektroměru". Bez ohledu na další okolnosti vyvolávající pochybnosti o postupech vedlejší účastnice, a tedy uložením povinnosti zaplatit, byť nižší než požadovanou škodu, bylo zasaženo právo na ochranu majetku stěžovatele.
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
10. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
11. Okresní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na argumentaci uvedenou ve svém rozhodnutí.
12. Krajský soud ve svém vyjádření jednak uvedl, že skutkový závěr, že předmětný elektroměr byl v odběrném místě stěžovatele nainstalován v neporušeném stavu s řádným úředním označením, nebyl učiněn pouze "z obvyklého běhu věcí", ale (rovněž) na základě důkazů - zpráv elektromechaniků vedlejší účastnice o prováděných servisních zásazích na elektroměru v průběhu doby, kdy byl součástí odběrného místa stěžovatele, objektivního chování stěžovatele a seznatelnosti způsobu poškození elektroměru (viz str. 9 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku). Dále uvedl, že předmětný elektroměr měl na sobě značku úředního ověření (nálepku s číslem roku, dokdy úřední ověření bylo platné - "18" = 2018), byl proto úředně ověřen (krajský soud zde převzal skutkové zjištění okresního soudu, rovněž viz fotodokumentace). Krajský soud konstatuje, že současně elektroměr měřil - a to i po provedeném zásahu - průběžnou spotřebu elektrické energie správně (viz závěry znaleckého posudku znalce Ing. Kamila Maryšky) - zásah byl představován "pouze" stočením kotouče číselníku elektroměru, nikoli "narušením jeho měřící funkce". Za této situace není významná případná "pohnutá historie" předmětného elektroměru před jeho instalací do odběrného místa stěžovatele. Stěžovatel dle krajského soudu pomíjí, že v průběhu doby, kdy byl elektroměr součástí jeho odběrného místa, byla - na jeho popud - jím určeným oprávněným subjektem - sejmuta zákrytová deska, odstraněny provozní/montážní plomby a přepojen přívodní kabel elektrické energie, spolu s výměnou jističe - tedy lze uzavřít, že k tomuto okamžiku byl elektroměr bezvadný a řádně "zaplombovaný", stěžovatel měl přístup k samému elektroměru a možnost jeho plné kontroly. Jestliže, jak tvrdí, následně jen oznámil požadavek na opětovné "zaplombování" a dále se po delší dobu (až do zjištění neoprávněného odběru) o věc nezajímal, jde mu to k tíži. Krajský soud dále uvádí, že odbornost stěžovatele se podává z provedených důkazů uvedených na str. 9 odůvodnění napadeného rozsudku. Odpovědnost stěžovatele je objektivní, jak aproboval ve své judikatuře i Ústavní soud; její předpoklady byly v dané věci naplněny, úvaha krajského soudu o stanovení výše škody je co do vytyčených hledisek seznatelná a krajský soud ji považuje za přiměřenou zjištěným okolnostem. Krajský soud své skutkové a právní závěry dle svého názoru srozumitelně odůvodnil ve svém rozsudku, pročež nedošlo napadeným rozsudkem k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.
13. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k meritu věci uvedla, že ústavní stížnost stěžovatele je založena na domněnkách, až smyšlenkách, a na silném překrucování závěrů krajského soudu, přičemž zásadně opomíjí vzájemné souvislosti celého řízení, které naopak odvolací krajský soud zvážil, podrobně rozebral a uvedl důvody svého rozhodnutí ve více než dostačujícím rozsahu. Nakonec stěžovatel zapomíná (jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti), že Ústavní soud je ochráncem ústavnosti, nikoliv další instancí, a tedy jeho ústavní stížnost nesplňuje podmínky pro její posouzení. Úplným závěrem pak vedlejší účastnice uvádí, že není v rámci stížnosti sdělena žádná relevantní skutečnost, která by mohla nějak změnit závěry odvolacího soudu jinak než k tíži stěžovatele.
14. Vyjádření účastníka a vedlejší účastnice byla stěžovateli zaslána na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice uvedl, že ve vyjádřeních účastníka a vedlejší účastnice je přehlížen právní názor vyjádřený Ústavním soudem v nálezu ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), který se zabýval přiměřeností ochrany jednotlivých subjektů vlastnického práva právě v souvislosti s posuzováním objektivní odpovědnosti odběratele za neoprávněný odběr elektřiny. V tomto směru musí stěžovatel znovu akcentovat, že absence doložení úředního ověření řešeného elektroměru v kombinaci s prokázanou (pochybnou) historií elektroměru před jeho instalací do odběrného místa stěžovatele, jakož i dalšími okolnostmi týkajícími se řešeného odběrného místa a osoby stěžovatele, jak jsou rozvedeny v podané ústavní stížnosti, odůvodňují skutkový závěr o tom, že k poškození elektroměru nedošlo ve sféře stěžovatele. Z provedeného dokazování musí jednoznačně vyplynout vyloučení možnosti poškození měřidla ve sféře distributora elektřiny, což se v dané věci nestalo.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), jelikož podání dovolání v této věci není přípustné s odkazem na ustanovení §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), když napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a současně spor o náhradu škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny není vztahem ze spotřebitelské smlouvy (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 sp. zn. 25 Cdo 2376/2014).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu, jak je výše dovozeno, povolán korigovat pouze excesy v rozhodování obecných soudů [nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.
18. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu nadto domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.
19. Nicméně s ohledem na stěžovatelem namítané porušení judikatury Ústavního soudu, Ústavní soud posoudil případ z hledisek dané mu ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu, s přihlédnutím ke své nálezové judikatuře, ve které se zabýval otázkou neoprávněného odběru elektřiny. V těchto věcech Ústavní soud shledal porušení práva stěžovatelů na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny nebo práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v rámci řízení před obecnými soudy nebylo domnělým škůdcům umožněno dostatečně účinně namítnout, že o neoprávněný odběr nešlo [nálezy ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 133/08 (N 119/50 SbNU 15), ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 726/10 (N 190/58 SbNU 689)].
20. Z těchto nálezů vyplývá, že mají-li mít zaručen stejný obsah a stejnou ochranu právo vedlejší účastnice (dodavatelky elektrické energie) nebýt majetkově poškozena (v důsledku nezaplacení za spotřebovanou energii) a na straně druhé právo stěžovatele být chráněn proti úbytku majetku (tj. být škodně odpovědným subjektem jen tam, kde to zákon předvídá), nesmí ochrana poskytovaná jednomu subjektu vlastnického práva být v nepoměru k možnostem ochrany, jež má subjekt druhý [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), bod 16]. Za tímto účelem rozhodnutí o neoprávněném odběru musí být řádně odůvodněno. Soudy musí postupovat opatrně, pokud se na vznik škody usuzuje z poškození měřidla. Soudy se musí vypořádat s případnými rozpory v dokazování neoprávněného odběru a dostatečně podpořit svůj závěr, včetně například provedení důkazů výpisy o spotřebě elektřiny, a tak případně zjistit, zda ve sledovaném období spotřeba nevykazovala výkyvy [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 202/06 (N 168/42 SbNU 433), bod 21-23; shodně nález ze dne 1. 7. 2008 sp. zn. IV. ÚS 133/08 (N 119/50 SbNU 15)]. Soudy se také musí dostatečně vypořádat s argumenty domnělého škůdce, že k neoprávněnému odběru nedošlo [nález ze dne 8. 9. 2010 sp. zn. I. ÚS 726/10 (N 190/58 SbNU 689)].
21. Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud v napadeném rozhodnutí těmto požadavkům dostál. Jeho závěr o tom, že u stěžovatele docházelo k neoprávněnému odběru, se zakládá na celé řadě důkazů a je pečlivě odůvodněn. Toto vyplývá jednak z důsledně odůvodněného napadeného rozsudku (srov. zejména str. 8 až 11 napadeného rozsudku), tak také z vyžádaného soudního spisu. O tom, že se krajský soud danou věcí zabýval skutečně pečlivě, a zvážil všechny relevantní aspekty dané věci, vyplývá také ze skutečností uvedených sub 12 tohoto usnesení. Rovněž stěžovatel mohl v řízení navrhovat důkazy a předkládat vlastní argumentaci k věci, se kterou se krajský soud ústavně konformně vypořádal, jak vyplývá z napadeného rozsudku a vyžádaného soudního spisu. Nelze přitom tvrdit, že by krajský soud provedené důkazy hodnotil jednostranně pouze ve prospěch vedlejší účastnice, nýbrž po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k odůvodněným skutkovým a právním závěrům, přičemž v jeho postupu nelze spatřovat ani projev libovůle. Navíc se takto krajský soud vypořádal též se všemi argumenty, které stěžovatel znovu přednáší v ústavní stížnosti, a proto na ně Ústavní soud nemá důvod nikterak reagovat, nýbrž v plné míře odkazuje na napadené rozhodnutí.
22. Stanovením výše náhrady škody za neoprávněný odběr elektřiny se Ústavní soud podrobně zabýval v usnesení ze dne 1. 4. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 29/13 a zejména v nálezu ze dne 11. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 668/15 (N 141/78 SbNU 183). Z těchto rozhodnutí vyplývá, že k určení výše škody na základě fiktivního výpočtu podle prováděcího předpisu k energetickému zákonu lze přistoupit teprve tehdy, pokud skutečně vzniklou škodu určit nelze. Je-li tato podmínka splněna, je nutno poté ověřit, zda vypočtená výše škody podle prováděcího předpisu nepředstavuje pro škůdce nepřiměřené a nadměrné břemeno. To nastane například v situaci, ve které je škůdce nucen bez dostatečného odůvodnění jako náhradu škody zaplatit částku mnohonásobně vyšší, než jakou platil za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem. Pokud by taková situace nastala, nemůže obecný soud prováděcí předpis aplikovat v té části, ve které by způsobil neoprávněný zásah do majetkových práv škůdce tím, že by vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V takovém případě musí o výši škody soud rozhodnout podle spravedlivého uvážení jednotlivých okolností, což krajský soud, respektujíc uvedený názor Ústavního soudu, učinil a stanovil náhradu škody (srov. str. 12 a 13 napadeného rozsudku) na základě faktu, že číselník elektroměru měl být dle znaleckého posudku stočen v řádech tisíců a stovek kWh, a při zohlednění funkce náhrady škody kompenzační, nikoliv sankční, považoval za odpovídající výši škody, co do samotné škody způsobené neoprávněným odběrem, částku 15 000 Kč, což řádně odůvodnil. Na tomto postupu Ústavní soud neshledal nic, co by bylo v rozporu s výkladovými pravidly s ústavní relevancí.
23. Ústavní soud tedy zjistil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajícího soudu nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
24. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu