ECLI:CZ:US:2018:3.US.2307.18.1
sp. zn. III. ÚS 2307/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Levým, advokátem, sídlem Štefánikova 249/28, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. dubna 2018 sp. zn. 8 To 36/2018 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2018 sp. zn. 56 T 2/2013, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 9. 10. 2013 č. j. 56 T 2/2013 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. 8 To 115/2013 uznán vinným ze spáchání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnuto o náhradě škody poškozeným. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1178/2014 odmítnuto.
3. Usnesením městského soudu ze dne 4. 12. 2015 sp. zn. 56 T 2/2013 ve spojení s usnesením vrchního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. 8 To 6/2016 byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Stěžovatel napadl obě soudní rozhodnutí ústavní stížností, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1106/16 odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
4. Napadeným usnesením městského soudu byl podle §283 písm. d) tr. řádu zamítnut i další návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Soud shledal, že tento druhý návrh je z podstatné části opakováním argumentace uplatněné již v návrhu předchozím, s níž se již vypořádal v rozhodnutí ze dne 4. 12. 2015, ostatní navrhované důkazy pak nejsou způsobilé jakkoli odsuzující rozsudek zpochybnit.
5. Stížnost stěžovatele vrchní soud dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl, neboť se ztotožnil s městským soudem v tom, že žádné důkazy podle §278 odst. 1 tr. řádu, které by mohly vést k jiným závěrům o vině či nepřiměřenosti uloženého trestu, stěžovatel nenavrhl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v prvé řadě namítá, že vrchní soud rozhodl o jeho stížnosti v neveřejném zasedání, ač tak měl učinit v zasedání veřejném. Tím porušil jeho právo zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, respektive čl. 6 odst. 1 Úmluvy a zásadu ústnosti a bezprostřednosti, neboť mu nebylo umožněno, aby se mohl osobně vyjádřit ke všem skutečnostem a navrhovaným důkazům. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17, ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1377/16 (N 175/82 SbNU 705) a ze dne 26. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 608/10 (N 173/58 SbNU 513).
7. Porušení svého ústavního práva na spravedlivé soudní řízení stěžovatel spatřuje i v tom, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho návrhy na provedení důkazů - výslechů svědků a soudního znalce, ačkoliv jejich výpovědi mohly významně ovlivnit rozhodnutí ve prospěch povolení obnovy řízení. Obdobné platí i pro neprovedení důkazu kamerovým záznamem. V podrobnostech odkazuje na argumentaci v návrhu na povolení obnovy řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud zvážil argumenty stěžovatele, přezkoumal obsah napadených rozhodnutí i listin připojených k ústavní stížnosti z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Obnova řízení podle §277 a násl. tr. řádu představuje mimořádný opravný prostředek sloužící k odstranění nedostatků ve skutkových zjištěních, na nichž je založeno pravomocné soudní rozhodnutí, vyšly-li tyto nedostatky najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Jejím účelem je odstranění případného justičního omylu. Představuje tedy vyjádření zásady, že veřejný zájem na správném, a proto i spravedlivém trestněprávním rozhodnutí stojí nad veřejným zájmem na právní jistotě, ztotožněné s pravomocným, a proto zásadně nenapadnutelným původním rozhodnutím [srov. nálezy ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 2445/08 (N 174/54 SbNU 193), ze dne 15. 9. 2015 sp. zn. III. ÚS 2288/15 (N 168/78 SbNU 513), usnesení ze dne 5. 11. 2015 sp. zn. III. ÚS 1735/15, dostupné jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
11. V řízení o povolení obnovy řízení není úkolem ústavního soudnictví hodnotit věcnou správnost původních rozhodnutí vydaných v trestním řízení, nýbrž pouze zodpovědět otázku, zda existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč odsouzeným předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Za nové důkazy přitom nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní. Proto bez dalšího nelze spatřovat důvod obnovy řízení v jakékoli nové skutečnosti nebo důkazu, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky podle §278 odst. 1 tr. řádu, tj. zda tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto především významné, zda soudy návrh řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí adekvátně odůvodnily a zda jejich právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu [srov. nález ze dne 14. 4. 2011 sp. zn. III. ÚS 2959/10 (N 70/61 SbNU 89), usnesení ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. III. ÚS 2850/12]. Napadená rozhodnutí však v konfrontaci s uvedenými hledisky obstojí.
12. Stěžovatel jednak namítá, že stížnostní soud závažným způsobem porušil jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny tím, že o jeho stížnosti rozhodl v neveřejném zasedání, ač měl rozhodnout v zasedání veřejném, a jednak tvrdí, že se oba soudy dostatečně nevypořádaly s jeho návrhy na provedení důkazů.
13. Ve své rozhodovací praxi se Ústavní soud již vyjádřil k otázce veřejnosti zasedání v řízení o povolení obnovy trestního řízení, a to zejména ve vztahu k jednání soudu stížnostního, přičemž v jeho judikatuře došlo v tomto směru k vývojovému posunu. Původně akceptoval jako ústavně konformní neveřejnou formu zasedání stížnostního soudu podle §240 tr. řádu, podle něhož v neveřejném zasedání soud rozhoduje ve všech případech, kdy není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání anebo ve vazebním zasedání. Jde tedy o případy, kde zákon neveřejné zasedání výslovně stanoví nebo připouští, anebo kde není výslovně uvedena žádná forma jednání soudu, s tím, že podle §141 a násl. tr. řádu soud rozhoduje v neveřejném zasedání vždy o stížnosti (srov. usnesení ze dne 18. 5. 2004 sp. zn. I. ÚS 117/04, ze dne 3. 5. 2007 sp. zn. II. ÚS 880/07, ze dne 14. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 129/08).
14. Později Ústavní soud svůj náhled na danou problematiku poněkud změnil. V nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10 konstatoval, že si je vědom specifik řízení o návrhu na povolení obnovy v trestní věci, kdy meritem tohoto řízení není otázka viny trestným činem ani otázka dočasného zbavení osobní svobody, ale toliko posouzení charakteru důkazů a skutečností předkládaných navrhovatelem z hledisek uvedených v §278 odst. 1 větě první tr. řádu, a zároveň zdůraznil, že již s ohledem na článek 4 Ústavy nelze ani v řízení o mimořádných opravných prostředcích, včetně řízení o povolení obnovy, rezignovat na institucionální záruky spravedlivého procesu, jehož jsou práva uvedená v článku 38 odst. 2 Listiny, případně v článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, součástí. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil i v řadě svých pozdějších rozhodnutí [viz nálezy ze dne 18. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1455/11 (N 125/70 SbNU 141), ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. III. ÚS 566/13 (N 189/71 SbNU 259) a ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 2826/13 (N 29/76 SbNU 383)]. Je však třeba poznamenat, že ve všech případech řešených zmíněnými nálezy, včetně původního nálezu sp. zn. III. ÚS 608/10, Ústavní soud řešil procesní situaci, kdy soud prvního stupně svým usnesením obnovu řízení povolil, kdežto stížnostní soud jeho rozhodnutí ke stížnosti státního zástupce zrušil a sám ve věci rozhodl dle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu.
15. Pro posouzení dané věci je relevantní, že Ústavní soud ve své nálezové judikatuře, včetně té, na niž poukazuje stěžovatel, obecně nevyloučil možnost stížnostního soudu rozhodovat o stížnosti proti rozhodnutí o nepovolení obnovy trestního řízení v neveřejném zasedání. V nálezu sp. zn. I. ÚS 1377/16 konstatoval, že je třeba vycházet z konkrétních okolností každého jednotlivého případu. Ústavní soud se proto zabýval otázkou, zda právní závěry vyslovené v citovaných nálezech dopadají na procesní situaci nyní posuzované věci. Dospěl přitom k závěru, že tomu tak není.
16. Na rozdíl od případů řešenými kasačními nálezy je třeba vyjít ze skutečnosti, že jde o druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení. Městský soud proto v prvé řadě řešil, zda není pouhým opakováním prvního návrhu. Porovnáním obou návrhů shledal, že druhý návrh zčásti argumentuje týmiž důkazy a skutečnostmi, jaké byly uplatněny již v návrhu předchozím. Protože však zčásti byl založen na skutečnostech a důkazech, které v předchozím návrhu uplatněny nebyly, soud tento druhý návrh projednal ve veřejném zasedání, při němž stěžovatele podrobně vyslechl. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení, městský soud zvážil všechny důkazní návrhy stěžovatele a shledal, že jde o důkazy, které nejsou schopny jakkoliv zpochybnit rozhodnutí o vině, trestu a náhradě škody. Zabýval se přitom jednotlivými argumenty a návrhy stěžovatele a přiléhavě se s nimi vypořádal buď odkazem na příslušnou pasáž odsuzujícího rozsudku či na důkazy již provedené, které jednotlivá tvrzení stěžovatele vyvracejí. Nadto šlo většinou o námitky procesního charakteru namířené do přípravného či nalézacího řízení, k jejichž napravování řízení o povolení obnovy neslouží (viz §278 odst. 1 tr. řádu). Stěžovatel jimi dohání to, co měl uplatnit v nalézacím, odvolacím či dovolacím řízení, resp. to, co v původním řízení již uplatnil, ale není schopen přijmout soudy přijaté řešení.
17. Vrchní soud, který se s rozhodnutím městského soudu i s jeho reakcí na jednotlivé argumenty stěžovatele naprosto ztotožnil, neměl důvod provádět další dokazování ve věci. Stěžovatel ostatně v podané stížnosti žádné nové návrhy na doplnění dokazování, které by nenavrhoval v řízení před městským soudem, neuváděl. V tom se jeho věc liší od případu řešeného Ústavním soudem v nálezu sp. zn. I. ÚS 1135/17, v němž byly některé důkazy navrhovány až ve stížnosti a stížnostní soud je neprovedl ani o nich formálně nerozhodl a ve svém rozhodnutí se s nimi nevypořádal, byť mohly být pro posouzení otázky viny významné.
18. Vycházeje z konkrétních okolností daného případu, nelze dospět k závěru, že by potvrzující rozhodnutí vrchního soudu bylo pro stěžovatele překvapivé či že by byly ve stížnostním řízení porušeny zásady důkazního řízení. Stěžovatel se mohl ke všem skutečnostem a důkazům vyjádřit ve veřejném zasedání před městským soudem, přičemž vrchní soud žádné dokazování neprováděl ani důkazy provedené městským soudem nehodnotil odlišně. Nadto šlo o druhý návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, v němž byly zčásti uplatněny stejné argumenty, jako v prvním návrhu, přičemž žádné nové ani dříve neznámé důkazy či skutečnosti, které by mohly vést k jiným závěrům o vině, stěžovatel nenabízel.
19. Lze uzavřít, že zásah do ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Z odůvodnění napadených usnesení vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily, když rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Žádného excesu se přitom nedopustily.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu