ECLI:CZ:US:2018:3.US.2336.18.1
sp. zn. III. ÚS 2336/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele R. L., t. č. Věznice Plzeň, P.O.BOX 335, Plzeň, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem sídlem Karlovo náměstí 28/559, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 2 To 27/2018, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2018, č. j. 5 T 4/2015 - 1345, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Krajský soud v Hradci Králové (dále také jen "krajský soud") usnesením ze dne 27. 2. 2018, č. j. 5 T 4/2015 - 1345, rozhodl, že podle §283 písm. d) trestního řádu za použití §278 odst. 1 trestního řádu se zamítá návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 5 T 4/2015, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 2 To 8/2017.Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 2 To 27/2018, rozhodl tak, že podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu zamítl.
2. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a to stran tzv. opomenutých důkazů. Namítá, že Krajský soud v Hradci Králové i Vrchní soud v Praze odmítly provést dva klíčové důkazy navržené stěžovatelem, konkrétně odmítly zkoumat věrohodnost svědka F. S. a nevyžádaly si zprávu z Vazební věznice v Pardubicích k otázce možného kontaktu poškozeného a tohoto svědka, čímž mělo dojít k opomenutí a deformaci důkazů v neprospěch stěžovatele. Tvrzení obecných soudů, že F. S. je nedůvěryhodný a falešný svědek, je dle stěžovatele nesprávné, spekulativní a směřuje k vyřazení důkazů, které by mohly svědčit v jeho prospěch, a tedy i k povolení obnovy řízení.
II.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
4. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Je přitom nutno vycházet z pravidla, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů na konkrétní případy jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu, kterému nepřísluší zasahovat do pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je totiž založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
III.
6. Dle ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu se povolí obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo by uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
7. Obnova řízení tak představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou bez dalšího nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, na základě nichž dospěly k původním skutkovým zjištěním. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu [shodně např. usnesení sp. zn. III. ÚS 62/04 ze dne 15. 4. 2004 (U 19/33 SbNU 409) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3022/11 ze dne 6. 3. 2012; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud v případech ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení §277 a násl. trestního řádu zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2606/11 ze dne 30. 11. 2011). Z dosavadní judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a přehodnocovat hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy. Pokud uvedený princip platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I pro případ řízení o povolení obnovy řízení proto platí, že je na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 254/12 ze dne 21. 2. 2012).
IV.
9. Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2016, sp. zn. 5 T 4/2015, uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, kterého se dopustil na spoluvězni ve výkonu trestu odnětí svobody, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 2 To 8/2017, zamítnuto. Dovolání stěžovatele bylo následně odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu v Brně ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 782/2017. Stejně tak navazující ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta coby zjevně neopodstatněná usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3188/17.
10. V návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel jako nový důkaz označil dopis odsouzeného F. S., jenž měl tento zaslat obhájci stěžovatele a uvést v něm, že mu poškozený sdělil, že si vše vymyslel (stručně řečeno). Z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 2. 2018, č. j. 5 T 4/2015 - 1345, kterým byl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítnut, vyplývá, že krajský soud při veřejném zasedání vyslechl stěžovatele i svědka F. S. (rozeného M. L.) a provedl dokazování čtením listinných důkazů (opis z evidence Rejstříku trestů, zpráva ředitele věznice, hodnocení odsouzených ředitelem věznice, aj.). Dalším návrhům na doplnění dokazování krajský soud nevyhověl, když některé z nich stěžovatel uplatňoval už v rámci druhého ve věci konaného hlavního líčení a tyto byly krajským soudem již tehdy jako nedůvodné zamítnuty. Návrh na doplnění dokazování vyžádáním zprávy věznice k tomu, zda se po dni 28. 4. 2015 mohli ve stejnou dobu v čekárně před ordinací vězeňského lékaře setkat poškozený a svědek F. S., i návrh na doplnění dokazování přibráním znalce z oboru zdravotnictví - odvětví klinické psychologie k posouzení obecné a specifické věrohodnosti tohoto svědka, jakož i další důkazní návrhy, považoval krajský soud v kontextu již proběhlého důkazního řízení realizovaného v předmětné trestní věci a s odkazem na obsah přezkumných rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, za nadbytečné, účelové a irelevantní.
11. Po vyhodnocení v původním řízení ve věci opatřených i v rámci veřejného zasedání o návrhu na povolení obnovy řízení nově realizovaných důkazů krajský soud uzavřel, že zákonné podmínky obnovy řízení splněny nebyly. Poukázal především na to, že svědek F. S. měl být po svědcích L. I. a M. V., ale i Z. K. dalším, který měl podle totožné "šablony" (dopisy popisující, jak se právě těmto osobám měl v minulosti poškozený svěřit s tím, že stěžovatele křivě obvinil, aby se mu pomstil) znevěrohodnit opakovaně vyslechnutého poškozeného. Krajský soud dospěl k závěru, že jde o svědectví nevěrohodné, s typickými znaky tzv. "svědectví na objednávku", když svědek byl se stěžovatelem v osobním kontaktu ve výkonu trestu odnětí svobody. Krajský soud za daného důkazního stavu navíc považoval za nepravděpodobné, že by se měl poškozený právě svědkovi svěřovat v přítomnosti několika dalších spoluodsouzených s tím, že stěžovatele křivě obvinil, když věděl, že svědek je přítelem stěžovatele a když šlo navíc i o osobu, která poškozeného ve výkonu trestu odnětí svobody šikanovala. Za nepřesvědčivý pak krajský soud označil i fakt, že svědek dopis adresovaný obhájci stěžovatele sepsal teprve po uplynutí více než dvou roků od okamžiku, kdy mu toto měl poškozený sdělit. Byť si byl krajský soud vědom toho, že stěžovatel se může hájit způsobem, který sám uzná za vhodný, poukázal také na zavádějící a nekorektní interpretaci závěrů znaleckých posudků k osobě poškozeného ze strany stěžovatele a jeho obhájce. Následně krajský soud uzavřel, že nové skutečnosti či důkazy, které by byly soudům dříve neznámé, najevo nevyšly, a nebyla tak jakkoli zpochybněna správnost skutkových a právních závěrů, které na podkladě provedeného dokazování učinily soudy obou stupňů ve svých meritorních rozhodnutích, kterými stěžovatele pravomocně odsoudily za sexuálně motivovanou trestnou činnost. Návrh na povolení obnovy řízení proto jako nedůvodný zamítl.
12. Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 2 To 27/2018, označil závěry krajského soudu za logicky podložené a přesvědčivé. S krajským soudem souhlasil v tom, že uplatněné návrhy na doplnění dokazování lze považovat za nadbytečné a obstrukční. Vrchní soud konstatoval, že krajský soud podrobně rozvedl, proč těmto návrhům nevyhověl, když se jednalo toliko o účelovou snahu opakovat argumenty z předchozího řízení a neprovedené důkazy tak za opomenuté označit nelze. S názorem krajského soudu se ztotožnil i v tom, že jím realizované nové důkazy (tj. podrobný výslech svědka F. S. a konstatování nově ve věci opatřených listinných důkazů) nikterak nezpochybnily a ani zpochybnit nemohly správnost a objektivitu v původním řízení opatřených a provedených přímých i nepřímých usvědčujících důkazů. Vrchní soud v Praze vyjádřil své přesvědčení o tom, že návrh na povolení obnovy řízení je pouze pokračováním uplatňované obhajoby, se kterou se však již řádným způsobem vypořádaly jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací a následně i Nejvyšší soud a Ústavní soud. Ve shodě s krajským soudem pak uzavřel, že podmínky §278 odst. 1 trestního řádu splněny nebyly, neboť nevyšly najevo skutečnosti soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, a stížnost stěžovatele proto zamítl.
13. Na základě výše naznačené stručné rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí (podrobně viz zejména s. 3-10 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a s. 2-4 usnesení Vrchního soudu v Praze) přitom Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že námitkám stěžovatele přisvědčit nelze. Obecné soudy se řádně věnovaly podmínkám umožňujícím povolení obnovy řízení a odpovídajícím způsobem se vypořádaly také s důkazními návrhy stěžovatele. Srozumitelně přitom zdůvodnily, proč provedené důkazy nebylo možné považovat za důkazy, které by ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu vedly k povolení obnovy řízení, stejně jako proč nevyhověly návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. V souvislosti s tzv. opomenutými důkazy Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní, jsou ale vždy povinny uvést, proč nepokládaly za nutné důkazy provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014 a mnohá další). Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je přitom patrné, že s námitkou stěžovatele stran opomenutých důkazů se ztotožnit nelze, jelikož důkazní návrhy stěžovatele nebyly obecnými soudy ignorovány, ale naopak byly s adekvátním zdůvodněním zamítnuty. Závěry obecných soudů v dané věci přitom Ústavní soud nepovažuje za nepřijatelné, svévolné nebo ústavně nekonformní.
14. Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatel v ústavní stížnosti kromě námitek vztahujících se k obnově řízení obsáhle opakuje také již dříve uplatněnou argumentaci týkající se rozhodování ve věci samé - podstatná část nynější ústavní stížnosti (s. 3, s. 6-11) se tak téměř doslova shoduje s ústavní stížností evidovanou pod sp. zn. I. ÚS 3188/17, která byla odmítnuta coby zjevně neopodstatněná usnesením ze dne 28. 11. 2017. Z tohoto důvodu se tou částí ústavní stížnosti Ústavní soud už nyní blíže nezabýval.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by ze strany obecných soudů došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu