ECLI:CZ:US:2018:3.US.234.17.1
sp. zn. III. ÚS 234/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. K., zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, sídlem Horní náměstí 365/7, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. prosince 2016 č. j. 58 Co 199/2016-400, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. prosince 2016 č. j. 58 Co 199/2016-413 a proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. dubna 2016 č. j. P 55/2015-219, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a 1) L. K. a 2) nezletilého J. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3, čl. 18 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí (v ústavní stížnosti bylo uvedeno nesprávné označení krajského soudu a rovněž byla nesprávně číselně označena obě napadená rozhodnutí) se podává, že rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") ze dne 11. 4. 2016 č. j. P 55/2015-219 byla zvýšena vyživovací povinnost vedlejšího účastníka 1), otce nezletilého (dále též "otec") k nezletilému vedlejšímu účastníkovi 2) [dále též "nezletilý syn"] naposledy stanovená rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 10. 2014 č. j. 30 Nc 521/2002-48 částkou 3 000 Kč měsíčně na částku 5 500 Kč měsíčně od 1. 9. 2015 a od 1. 4. 2016 na částku 6 000 Kč měsíčně (výrok I.); dlužné zvýšené výživné za dobu od 1. 9. 2015 do 31. 3. 2016 nebylo stanoveno (výrok II.). Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Okresní soud dospěl k závěru, že majetkové poměry rodičů nezletilého se od poslední úpravy výše výživného podstatně nezměnily. U stěžovatelky jako matky nezletilého (dále též "matka") došlo ke změně poměrů v tom, že bydlí sama se synem v pronajatém bytě a u nezletilého došlo od 1. 9. 2015 ke změně v tom, že započal studium na střední škole. Zvýšením výživného od 1. 9. 2015 soud přihlédl ke zvýšení potřeb nezletilého od doby jeho nástupu na střední školu. Při stanovení výše výživného okresní soud zohlednil skutečnost, že otec je vlastníkem nemovitých věcí, avšak ty slouží k jeho bydlení, jakož i k existenci a provozování jeho společnosti; dovodil, že dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se výživné stanovuje mimo jiné s přihlédnutím k majetku povinného, což není možno vykládat jednostranně tak, že podle hodnoty jeho nemovitých věcí mu bude stanoveno výživné. Vlastnictví nemovitých věcí s sebou nese také povinnosti, tedy zejména investice do jejich oprav a údržby, nadto otec své nemovité věci z většiny nemůže prodat, protože mu poskytují bydlení a zázemí pro provoz firmy, která mu poskytuje zaměstnání a příjem z něj. Stejně tak nelze do úvah o stanovení odpovídající výše výživného mechanicky promítnout hodnotu firmy. Po zhodnocení důkazů dospěl k závěru, že od doby nástupu nezletilého na střední školu je odpovídající zvýšení na 6 000 Kč měsíčně.
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") ze dne 13. 12. 2016 č. j. 58 Co 199/2016-400, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 13. 12. 2016 č. j. 58 Co 199/2016-413, byl rozsudek okresního soudu ve výrocích I. a II. změněn tak, že výživné, stanovené otci na nezletilého naposledy rozsudkem okresního soudu ze dne 20. 10. 2014 č. j. 30 Nc 521/2002-48 se počínaje dnem 1. 9. 2015 zvyšuje na částku 6 000 Kč měsíčně splatnou vždy do 25. dne v měsíci předem k rukám matky; dlužné zvýšené výživné na nezletilého syna za dobu od 1. 9. 2015 do 30. 11. 2016 ve výši 7 670 Kč je otec povinen zaplatit nezletilému do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku k rukám matky nezletilého (výrok I.). Ve výroku II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po provedeném dokazování dospěl krajský soud k závěru, že s ohledem na nástup nezletilého na jazykovou střední školu a na změnu poměrů na straně otce je dán důvod ke změně výše výživného. Potřeby nezletilého se nástupem na střední školu zvýšily, a to obecně v souvislosti s věkem, v souvislosti s jeho dojížděním do školy i potřebou zajistit si učební pomůcky a dodatečnou mimoškolní výuku; krajský soud zohlednil i zdravotní problémy nezletilého. Dále krajský soud vyšel z příjmů obou rodičů. Z vlastnictví společností otcem zohlednil soud toliko skutečnost, že obchodní společnost K-L Interiér, s. r. o., má v současné době dobré výsledky, zároveň ji však tíží dluhy z let minulých, které musí splácet. Krajský soud se ztotožnil stanoviskem okresního soudu, že hodnotu společností a hodnotu nemovitých věcí nelze mechanicky promítnout do úvahy vedoucí k závěru, že čím vyšší je jejich hodnota, tím vyšší bude stanovené výživné; je totiž nutno přihlédnout i k tomu, že vlastnictví majetku s sebou nese povinnosti v souvislosti s jeho udržením a opravami. Návrh matky, aby soud při stanovení výdělkových poměrů otce vycházel z §916 občanského zákoníku, považoval krajský soud za nedůvodný, neboť otec doložil veškerý požadované doklady o svém majetku a příjmech; skutečnost, že bylo prokázáno něco jiného, než požadovala matka, důvodem pro aplikaci uvedeného ustanovení podle soudu není. Jako přiměřenou výši výživného pak krajský soud považoval částku 6 000 Kč měsíčně, tedy částku, k níž dospěl i okresní soud. Podle názoru krajského soudu je zřejmé, že ve svých úvahách o výši výživného zohlednil okresní soud majetkové poměry a výdělkové možnosti otce komplexně, neboť kdyby vycházel toliko z jeho čistého příjmu cca 17 000 Kč, bylo by nutno výživné stanovit v částce nižší. Správně také zohlednil potřeby nezletilého. Krajský soud však neshledal důvod pro rozdílnou úpravu výše výživného s ohledem na skutečnost, že nezletilý dosáhl věku 17 let. Proto krajský soud v tomto rozsahu rozhodnutí okresního soudu změnil. Přihlédl rovněž k tomu, že vyživovací povinnost k nezletilému má i matka, která má dlouhodobě příjem vyšší než otec. S ohledem na věk nezletilého, který je na prahu zletilosti, již svou osobní péčí o nezletilého svou vyživovací povinnost neplní. Kdyby tedy každý z rodičů přispíval na výživu nezletilého s ohledem na své výdělkové a majetkové poměry přibližně stejnou částkou, obdržel by nezletilý na výživném měsíčně částku minimálně 12 000 Kč, která jeho potřeby, které byly v řízení prokázány, bez problémů pokryje.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soudy obou stupňů projednaly její návrh na zvýšení výživného nedostatečně, neprovedly všechny stěžovatelkou navržené důkazy (zaměřené zejména na prokázání nadstandardní životní úrovně otce) a řádně se nevypořádaly ani s těmi s tvrzeními a důkazy stěžovatelky, které byly v řízení provedeny. Soudy prý vadně zhodnotily odůvodněné potřeby nezletilého, rezignovaly na zjištění skutečné životní úrovně otce nezletilého a jeho majetkových poměrů, když vyšly v podstatě jen z jeho příjmu, který dokladoval otec jako výdělek u své obchodní společnosti K-L Interiér s. r. o. a příjmu určeného "volnou úvahou odvolacího soudu" za činnost odpovědného zástupce u partnerské obchodní společnosti. Dle názoru stěžovatelky soudy řádně neaplikovaly platnou právní úpravu týkající se vyživovací povinnosti (zejména §913, 915 a 916 občanského zákoníku) ani relevantní judikaturu, včetně právních názorů Ústavního soudu vyslovených v obdobných případech.
5. Návrh na zvýšení výživného na nezletilého syna z částky 3 000 Kč měsíčně na částku 18 000 Kč měsíčně počínaje červnem 2015 stěžovatelka odůvodnila tím, že nezletilý přešel v září 2015 ze základní školy na střední školu (gymnázium s rozšířenou výukou jazyků), což znamená zvýšené náklady s tím spojené, tyto zvýšené náklady se objevily již v posledním ročníku základní školy a dále se zvýšily poté, kdy byl v létě 2015 nezletilý syn přijat na střední školu. Stěžovatelka tvrdila a podrobně doložila tyto zvýšené náklady a uvedla, že otec se přes její opakovanou žádost na těchto zvýšených nákladech podílí jen v malém rozsahu, výživné určené dohodou rodičů platí nepravidelně (často opožděně). Stěžovatelka rovněž poukázala na to, že výživné 3 000 Kč bylo určeno dohodou rodičů jako tzv. minimální, kdy otec mimo toto výživné uvedené v rozsudku okresního soudu slíbil pravidelně přispívat větší částkou nad rámec takto určeného výživného. Dle názoru stěžovatelky majetkové poměry otce nezletilého a jeho skutečná životní úroveň umožňují otci hradit zvýšené výživné v částce, jak uvedla ve svém návrhu.
6. Stěžovatelka poukázala rovněž na to, že v rámci řízení o rozvodu manželství jí otec nezletilého poskytl v rámci dohody o vypořádání společného jmění manželů pro dobu po rozvodu zčásti nepravdivé a zčásti neúplné informace o hodnotě a rozsahu majetku ve společném jmění manželů. Stěžovatelka dále tvrdila a dokládala, že otec nezletilého žije v dlouhodobém vztahu se svou družkou, s níž také několik let společně podniká, od listopadu 2014 ji zaměstnal ve své společnosti s příjmem cca 16 000 Kč čistého měsíčně, jezdí spolu na společné dovolené (i s jejím zletilým synem), otec dále bez nároku na odměnu poskytuje obchodní společnosti své družky služby tzv. odpovědného zástupce pro určité druhy živností apod. Stěžovatelka doložila rovněž doklady, z nichž vyplývalo, že družka otce má vyšší než běžné příjmy a majetek, a je tedy třeba při zjištění skutečné životní úrovně otce přihlédnout též k příjmům a majetku jeho družky.
7. Stěžovatelka navrhovala, aby okresní soud pro řádné zjištění majetkových poměrů otce provedl další důkazy - zejména navrhovala znalecké posouzení nemovitostí otce, navrhla rovněž znalecky ocenit podíly ve společnosti, důkazy ze spisu okresního soudu sp. zn. 41 Cm 89/2015 či doklady o majetku družky otce, poukazovala rovněž na to, že otec nezletilého využívá k uspokojování svých potřeb a své družky (či jejího zletilého syna) firemního majetku obchodní společnosti K-L Interiér s. r. o., kterou otec zcela ovládá a sám si tak rozhoduje o tom, jaké peněžité či nepeněžité plnění si z této společnosti bude vyplácet a jaký oficiální příjem bude vykazovat. Přes návrhy stěžovatelky okresní soud většinu jí požadovaných důkazů neprovedl, žádné znalecké zkoumání k hodnotě vybraného majetku otce nenařídil.
8. Stěžovatelka má za to, že okresní soud se nevypořádal s jejími důkazními návrhy vznesenými za účelem řádného zjištění skutečných majetkových poměrů otce. Krajský soud pak sice dokazování doplnil (byť např. znalecké zkoumání hodnoty majetku otce také pominul), avšak převzal vadný závěr okresního soudu o hodnocení majetku otce, navíc z důkazů a tvrzení prezentovaných v odvolacím řízení sám vyvodil zcela vadné závěry, které nevyplývaly ani z přednesených tvrzení, ani z důkazů.
9. Stěžovatelka namítá, že namísto řádného zhodnocení stěžovatelčiných tvrzení a důkazů však krajský soud pouze konstatoval, že "neviděl důvod zohledňovat majetkové poměry přítelkyně otce" (okresní soud se pak jakémukoli hodnocení v tomto směru raději zcela vyhnul). Poukazovala-li stěžovatelka dále na to, že otec neposkytl v řízení řádně všechny informace o svých příjmech, kdy upozornila na to, že otec např. zamlčel skutečnost, že působí jako odpovědný zástupce u společností, v nichž je činná jeho družka (navíc jak se prokázalo bezplatně), krajský soud se s tím dostatečně nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti vadné hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu obecným soudem, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy ani hodnocení, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, neboť rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (§153 o. s. ř.) spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud může v tomto směru zasáhnout do rozhodnutí soudů teprve tehdy, shledá-li ve věci extrémní nesoulad, jenž zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v posuzované věci nejde.
15. Vytýká-li stěžovatelka obecným soudům, že nevyhověly jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Nevyhoví-li však obecné soudy těmto návrhům, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51).
16. V posuzované věci krajský soud uvedeným požadavkům dostál. Nevyhovění návrhu stěžovatelky, aby soud při stanovení výdělkových poměrů otce vycházel z §916 občanského zákoníku, krajský soud dostatečným způsobem odůvodnil. Krajský soud shledal uvedený návrh stěžovatelky nedůvodným, když uvedl, že otec doložil veškeré požadované doklady o svém majetku a příjmech; skutečnost, že bylo prokázáno něco jiného, než požadovala matka, důvodem pro aplikaci uvedeného ustanovení není.
17. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že po doplnění dokazování dospěl k závěru, že s ohledem na nástup nezletilého na jazykovou střední školu a na změnu poměrů na straně otce je dán důvod ke změně výše výživného. Potřeby nezletilého se nástupem na střední školu zvýšily, a to obecně v souvislosti s věkem, v souvislosti s jeho dojížděním do školy i potřebou zajistit si učební pomůcky a dodatečnou mimoškolní výuku. Krajský soud zohlednil i zdravotní problémy nezletilého a dále přihlédl k příjmům obou rodičů, přičemž majetkové a výdělkové poměry otce hodnotil komplexně. Shodně s okresním soudem zohlednil skutečnost, že otec je vlastníkem nemovitých věcí a ztotožnil se i se stanoviskem okresního soudu, že hodnotu společností a hodnotu nemovitých věcí nelze mechanicky promítnout do úvahy vedoucí k závěru, že čím vyšší je jejich hodnota, tím vyšší bude stanovené výživné; je totiž nutno přihlédnout i k tomu, že vlastnictví majetku s sebou nese povinnosti v souvislosti s jeho udržením a opravami. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že základními hledisky pro určení výše výživného nesporně jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky. Nelze ztrácet ze zřetele fakt, že je právem i povinností rodičů naučit dítě hodnotě peněz a řádnému hospodaření s nimi. Stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení přípravy na povolání umožní dlouhodobý a snad i trvalý bezpracný život, může být nejen v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte, ale může také porušovat právo rodiče vychovávat své dítě, jež je mu garantováno v čl. 32 odst. 4 Listiny.
19. Ústavní soud konstatuje, že v posuzované věci bylo rozhodnutí krajského soudu odůvodněno způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Krajský soud přihlédl především k zájmům nezletilého, a to při zohlednění jeho zjištěných poměrů. Ústavní soud připomíná, že do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.
20. Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí obecných soudů odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s Listinou, Úmluvou i Úmluvou o právech dítěte a jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu