ECLI:CZ:US:2018:3.US.2370.17.1
sp. zn. III. ÚS 2370/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace RAVEN CZ a. s., sídlem Za Škodovkou 838, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Marianem Pavlovem, advokátem, sídlem Malé náměstí 125, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2017 č. j. 21 Cdo 1420/2017-221, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. listopadu 2016 č. j. 26 Co 404/2016-205 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. dubna 2016 č. j. 18 C 224/2013-177, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a 1. Ing. Marty Šabachové a 2. Václava Nápravníka jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené podle čl. 2 odst. 3, čl. 11 a 36 a dále čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 89 odst. 2 a čl. 96 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud"), a to z důvodu absence pasivní legitimace, zamítl stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala určení, že darovací smlouva a smlouva o zřízení věcného břemene ze dne 26. 7. 2011, na jejímž základě došlo k převodu vlastnického práva konkrétních nemovitostí v katastrálním území Kamýk u Velkých přílep do podílového vlastnictví vedlejších účastníků (jako žalovaných), je vůči ní právně neúčinná, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení v částce 39 268 Kč.
3. Nutno dodat, že v průběhu řízení došlo k převodu předmětných nemovitostí na třetí osoby, a proto stěžovatelka navrhla změnu žaloby tak, že kromě dříve požadovaného určení neúčinnosti smluv mělo být jejím předmětem i finanční plnění vedlejších účastníků. Usnesením ze dne 28. 1. 2016 však okresní soud změnu žaloby nepřipustil, neboť dospěl k závěru, že výsledky dosavadního řízení nemohou být podkladem pro řízení o změněném návrhu, což odůvodnil tím, že by bylo třeba provést řadu nových důkazů k jiným okolnostem, a to by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 3 388 Kč. Neztotožnil se sice s názorem okresního soudu, že je třeba žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní věcné legitimace, dospěl však k závěru, že žaloba důvodná není, protože vyhovující rozhodnutí by nemohlo být podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) a nemohlo by splnit účel odpůrčí žaloby. Odmítl se přitom zabývat správností usnesení okresního soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, a to z důvodu, že jde o rozhodnutí procesní povahy, proti němuž není opravný prostředek přípustný a které nabylo právní moci.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které ale Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl s tím, že není podle §237 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") přípustné, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Názor krajského soudu, že není oprávněn přezkoumávat usnesení, kterým okresní soud nepřipustil změnu žaloby, považoval za souladný se svou ustálenou rozhodovací praxí.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka označila usnesení okresního soudu, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, za projev libovůle, neboť jím provedený výklad ustanovení §95 o. s. ř. koliduje se zásadou hospodárnosti řízení, resp. názorem vyjádřeným v komentářové literatuře i judikaturou Nejvyššího soudu, a ve svém důsledku vede i k porušení jejího práva na zákonného soudce.
7. Ve vztahu k napadenému rozsudku krajského soudu stěžovatelka uvedla, že tento soud posoudil její námitky proti usnesení okresního soudu o nepřipuštění změny žaloby nesprávně a protiústavně, a to z toho důvodu, že odvolací soud se musí námitkami odvolatele stran postupu v řízení zabývat vždy, kdy je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dále nenapravil pochybení okresního soudu spočívající v tom, že svůj procesní postup dostatečně, resp. přezkoumatelně neodůvodnil. Dále pak stěžovatelka, s odvoláním na právní názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2001 sp. zn. 22 Cdo 2852/99 namítla, že krajský soud nevzal v úvahu, že v daném případě nešlo o změnu žaloby, ale o uplatnění dalšího nároku (tzv. objektivní kumulace nároků), a tudíž rozhodnutí podle §95 o. s. ř. nepřicházelo v úvahu, a okresní soud měl postupovat podle §112 odst. 2 o. s. ř.
8. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka uvedla, že výše uvedené argumenty zahrnula do svého dovolání, tento soud však pochybení soudů nižších stupňů nenapravil, přičemž jeho rozhodnutí je ještě méně přesvědčivé a přezkoumatelné. Žádný ze soudů se nezabýval její námitkou, že ve skutečnosti nešlo o změnu žaloby, námitkám ohledně nepřezkoumatelnosti rozsudků soudů nižších stupňů se Nejvyšší soud zcela vyhnul. Stěžovatelka, dle svých slov, od počátku brojila proti postupu okresního soudu, přičemž má za to, že mělo být postaveno najisto, zda žalobní návrh byl změněn, zda o této změně bylo procesně řádně rozhodnuto nebo zda její postup pouze reflektoval na zákonné ustanovení hmotného práva (a nešlo tedy o změnu žaloby) nebo byl uplatněn nárok nový a zda bylo třeba jej projednat v daném řízení nebo byl namístě postup podle §112 odst. 2 o. s. ř.
9. K výzvě Ústavního soudu stěžovatelka sdělila, že podala novou žalobu, která je vedena u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 C 152/2017, a že o ní dosud nebylo rozhodnuto. Současně upozornila, že musela zaplatit náklady řízení a znovu uhradit soudní poplatek, takže "zbytečně utratila" celkem 162 528 Kč, že se nyní uvedený soud bude muset zabývat stejnými skutečnostmi, jako v předchozím řízení, přičemž věc zatím ani k rozhodnutí nesměřuje, a že není jisté, zda s takovým časovým odstupem bude možné případný vyhovující rozsudek vykonat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení [§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není.
11. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
12. Ústavní soud ve svém "plenárním" stanovisku ze dne 15. 11. 2016 sp. zn.
Pl. ÚS-st. 43/16 (č. 394/2016 Sb.) konstatoval, že ústavní stížnost směřující proti usnesení, jímž se nepřipouští změna návrhu podle §95 odst. 2 o. s. ř., je podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Vyšel z toho, že takové usnesení je sice způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod, přinejmenším do práva na soudní ochranu (viz bod 14), současně však shledal (viz bod 18), že účastník řízení podle okolností konkrétního případu se proti němu může bránit jednak tím, že podá nový návrh (žalobu), byť nejde stricto sensu o procesní prostředek ochrany práva (srov. bod 15), jednak je může napadnout v odvolání podaném ve věci samé, současně Ústavní soud nevyloučil ani podání změny návrhu přímo odvolacímu soudu (srov. bod 17).
13. V nyní posuzované věci je zřejmé, že závěry krajského i Nejvyššího soudu, že odvolací soud není oprávněn přezkoumávat pravomocné usnesení soudu prvního stupně, jímž nebyla připuštěna změna návrhu, nekorespondují s právním názorem Ústavního soudu, dle něhož naopak je povinností odvolacího soudu takové rozhodnutí - v případě uplatnění relevantní námitky ve smyslu §205 odst. 2 písm. c), g) o. s. ř. v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé - přezkoumat. Současně však nutno vzít v úvahu, že stěžovatelka se rozhodla využít i první možnosti, jak čelit jí nepříznivému usnesení o změně návrhu, tedy podat novou žalobu.
14. Dle Ústavního soudu tento dvojí způsob ochrany práv proti usnesení okresního soudu o nepřipuštění změny návrhu, tj. podáním jak nové žaloby, tak odvolání (a posléze dovolání), je možný (viz sub 12), vyvolává však otázku přípustnosti ústavní stížnosti jako ultima ratio, a to s ohledem na skutečnost, že soudní řízení o novém (dalším) nároku probíhá, přičemž eventuální zásah Ústavního soudu by - v konečném důsledku - vedl k otevření již pravomocně skončeného řízení jen proto, aby jeho předmět "rozšířil" o věc, ohledně které soudní řízení beztak probíhá, nebo dokonce již bylo pravomocně ukončeno. S ohledem na překážku litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.), či věci rozhodnuté (§159a odst. 4 o. s. ř.), by touto cestou došlo k vytvoření nežádoucí procesní situace, kterou by bylo nutné řešit zastavením příslušného řízení podle ustanovení §104 odst. 1 věty první o. s. ř. Z tohoto důvodu se Ústavnímu soudu zvažovaný postup nejeví jako souladný s principem právní jistoty, a také ani se zásadou hospodárnosti řízení.
15. Argumentuje-li stěžovatelka v ústavní stížnosti jí uhrazenými náklady řízení, nutno připomenout, že se, jak ostatně v ústavní stížnosti sama zdůraznila, svou žalobou domáhala rovněž projednání původního nároku. V tomto ohledu však nebyla úspěšná a ústavnost (a ani správnost) samotného rozhodnutí o něm nárok v ústavní stížnosti nijak nezpochybnila. Z ústavní stížnosti pak neplyne, že by stěžovatelka na skutečnosti, jež v průběhu řízení nastaly, tj. poté, co došlo k převodu předmětných nemovitostí (a kdy okresní soud nepřipustil změnu žaloby), nějak procesně reagovala, tedy např. že by navrhla zastavení řízení, ač to mohlo být podstatné právě z hlediska náhrady jejich nákladů [srov. §146 odst. 1 písm. b) a odst. 2 o. s. ř.].
16. Stěžovatelka také upozornila na to, že okresní soud nesprávně kvalifikoval předmětný návrh jako návrh na změnu žaloby, a nikoliv jako další návrh (tedy že šlo tzv. objektivní kumulaci nároků). Z pohledu ústavně zaručeného základního práva na přístup k soudu Ústavní soud nepovažuje za podstatné, zda možné pochybení okresního soudu spočívalo v nesprávné kvalifikaci nebo v posouzení podmínky pro připuštění změny návrhu stanovené v §95 odst. 2 o. s. ř., protože stěžovatelka v podstatě názor okresního soudu akceptovala, když podala novou žalobu, v opačném případě by se pak mohla bránit pomocí institutu doplnění rozsudku zakotveného v §166 o. s. ř. s tím, že nedošlo k (řádnému) vyloučení věci k samostatnému řízení podle §112 odst. 2 o. s. ř. a (potažmo) že o ní nebylo v daném řízení soudem prvního stupně rozhodnuto.
17. S ohledem na výše uvedené závěry Ústavnímu soudu nezbylo, než konstatovat, že v současné době probíhá řízení ve věci stěžovatelčina nároku na finanční náhradu, v jehož rámci má stěžovatelka k dispozici procesní prostředky, kterými (v případě jí nepříznivého rozhodnutí) může chránit svá práva; podanou ústavní stížnost je proto třeba považovat za "předčasnou", resp. nepřípustnou podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. srpna 2018
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj