ECLI:CZ:US:2018:3.US.2392.16.1
sp. zn. III. ÚS 2392/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem, sídlem 17. listopadu 230/19, Říčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 5 Tdo 351/2016-165, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2014 č. j. 12 To 62/2017-4577 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 15. října 2013 č. j. 18 T 13/2009-4195, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jejího doplnění ze dne 15. 9. 2016 a z napadených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c), §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. a z pomoci k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností, a to na dobu šesti let.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel společně s dalšími spoluobžalovanými odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který rozhodl tak, že ve vztahu ke stěžovateli zrušil výrok o vině ze spáchání pomoci k zvlášť závažnému zločinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. c), §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a uznal jej vinným ze spáchání pomoci ke stejnému zvlášť závažnému zločinu, přičemž pouze drobně upravil popis skutku.
4. Rozsudek vrchního soudu stěžovatel napadl dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti a práva vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, neboť veřejné zasedání před odvolacím soudem proběhlo bez jeho účasti.
6. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel dodává, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva nebýt stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, což spatřuje zejména v porušení principu ultima ratio. Podle jeho názoru obecné soudy nevzaly v žádném stupni řízení do úvahy, že trestněprávní represe musí mít povahu až posledního prostředku s tím, že nelze opomíjet civilněprávní aspekty jeho případu. Oprávněnost této námitky podle stěžovatele dále posiluje fakt, že veškerá škoda, která měla vzniknout z jednání, za nějž byl odsouzen, byla nahrazena. Stěžovatel údajně neměl z předmětných finančních operací žádný vlastní prospěch, což obecné soudy při hodnocení případu nezohlednily.
7. Stěžovatel dále považuje trest mu uložený za nespravedlivý, odporující principu proporcionality, potažmo principu humanity. Stěžovatel je přesvědčen, že soudy v jeho případě nesprávně vyhodnotily okolnosti případu z hlediska povahy a závažnosti trestného činu a z hlediska přístupu k náhradě vzniklé škody. Trest, který mu byl uložen, vnímá jako nespravedlivý a nepřiměřený v porovnání s tresty uloženými ostatním spoluobžalovaným, jejichž trestná činnost byla podle názoru stěžovatele nepoměrně závažnější. Uložený trest stěžovatel hodnotí jako mimořádně přísný mimo jiné i ve světle skutečnosti, že trpí vážnou nemocí, přičemž obecné soudy při ukládání trestu jeho zdravotní stav nevzaly vůbec do úvahy.
8. Stěžovatel rovněž poukazuje na skutečnost, že od okamžiku údajného spáchání trestné činnosti uplynulo více než deset let, po celou tuto dobu žil řádným životem bez jakýchkoliv konfliktů s trestním právem, což podle něj nepochybně snižuje společenskou nebezpečnost jeho jednání. Společenský zájem na jeho potrestání vnímá jako minimální a uložený trest jako spíše společenskou mstu.
9. Poslední námitka stěžovatele se týká údajných průtahů, kterými bylo stiženo jeho trestní řízení. Údajná trestná činnost stěžovatele je kladena do let 2005 a 2006, trestní stíhání se podle něj táhlo dlouhou dobu a vlastní soudní fáze proběhla až s mnohaletým odstupem, v důsledku čehož stěžovatel hodnotí i výpovědní hodnotu provedených svědeckých výslechů jako podstatně oslabenou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, jestliže by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]; o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
14. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je jen polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však jejich ústavní konformitu nemůže zpochybnit.
15. Námitkou související s nepřítomností stěžovatele u veřejného zasedání konaného odvolacím soudem se již zabýval Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí. Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměn, a to s dostatečným časovým předstihem. Nejvyšší soud odkázal na protokol o uvedeném veřejném zasedání, z něhož vyplývá, že obhájce stěžovatele pouze tlumočil obecnou omluvu stěžovatele s tím, že jeho klient měl vrchnímu soudu zaslat prostřednictvím e-mailu omluvu s žádostí o nekonání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Žádný takový e-mail však vrchnímu soudu doručen nebyl, a jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, nebyl ani dodatečně po konání veřejného zasedání stěžovatelem dodán. Stěžovatel své tvrzení o využití e-mailové korespondence nepodložil např. výpisem odeslané pošty ze své e-mailové adresy či záznamem z poštovního serveru. Jediná písemná omluva stěžovatele, která tvoří součást spisu, je dopis od stěžovatele podaný k poštovní přepravě v Italské republice v den konání veřejného zasedání, v němž stěžovatel odkazuje na svou předchozí (nedoručenou) e-mailovou omluvu z účasti na veřejném zasedání, vyslovuje nesouhlas s jeho konáním bez jeho přítomnosti a přikládá pravděpodobně lékařskou zprávu sepsanou v italském jazyce, která podle stěžovatele má potvrzovat nemožnost účasti při tomto veřejném zasedání. Vzhledem k tomuto zjištění Ústavní soud shodně s Nejvyšším soudem konstatuje, že k stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na projednání věci v jeho přítomnosti nedošlo, neboť byl o konání veřejného zasedání řádně a včas vyrozuměn, bez dostatečné omluvy se k tomuto zasedání nedostavil a ani platně nepožádal, aby toto veřejné zasedání nebylo konáno bez jeho přítomnosti, přičemž jeho účast na veřejném zasedání nebyla nutná.
16. K námitce týkající se opominutých civilněprávních aspektů případu a stěžovatelem tvrzenému porušení principu ultima ratio Ústavní soud předně připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že princip subsidiarity trestní represe nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, jestliže existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, správněprávní či pracovněprávní. Jinými slovy řečeno, není vyloučeno ani souběžné uplatnění trestní odpovědnosti spolu s jiným druhem odpovědnosti. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2550/12; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
17. Stěžovatel byl odsouzen za účastenství na zvlášť závažném zločinu podvodu, kterým byla způsobena škoda 6 854 400 Kč, tedy velmi závažný následek. Následné uhrazení způsobené škody může mít význam toliko pro rozhodování o trestu v rámci hodnocení chování pachatele po činu, nemůže však ovlivnit hodnocení míry škodlivosti spáchaného činu a vylučovat trestněprávní odpovědnost za spáchaný delikt. Uplatnění principu ultima ratio v podobných případech není myslitelné.
18. Směřuje-li jedna z námitek stěžovatele proti údajně nepřiměřenému a příliš přísnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, musí k tomu Ústavní soud předně poznamenat, že mu zásadně nepřísluší se vyjadřovat k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 31/21 SbNU 273) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09], protože rozhodování trestních soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné (viz čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě extrémního vybočení z kritérií, jež jsou pro tyto účely stanovena v §37 a násl. trestního zákoníku. K takové situaci však v daném případě nedošlo. Přestože krajský soud uložil stěžovateli úhrnný trest podle §43 odst. 1 trestního zákoníku, zohlednil výši způsobené škody i dobu, která od spáchání činu uplynula, a uložil stěžovateli trest při dolní hranici rozhodné trestní sazby, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku na str. 223 až 224. Vrchní soud pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí zdůraznil, že v případě stěžovatele bylo vzato do úvahy vše, co mu polehčovalo, zejména dosavadní řádný život. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dopustil dvou trestných činů ve vícečinném souběhu, nepřicházela v úvahu aplikace §58 trestního zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody, a proto byl v konečném důsledku uložen trest na samé dolní hranici příslušné trestní sazby.
19. Brojí-li stěžovatel proti průtahům v trestním řízení, Ústavní soud k tomu konstatuje, že celková doba, po kterou trvalo předmětné trestní řízení, nebyla natolik dlouhá, aby představovala zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. V potaz je třeba vzít zejména složitost projednávané věci, kdy bylo stíháno pět osob pro rozsáhlou majetkovou trestnou činnost. Dobu, která uplynula od spáchání stíhaného skutku, jakož i stěžovatelův dosavadní řádný život, pak obecné soudy (jak již bylo zmíněno) zohlednily ve prospěch stěžovatele při ukládání trestu.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. února 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu