ECLI:CZ:US:2018:3.US.2417.17.1
sp. zn. III. ÚS 2417/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Wienera, zastoupeného Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, sídlem Moravské nám. 690/15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2017 č. j. 33 Cdo 5250/2016-189, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2016 č. j. 21 Co 31/2015-144 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. října 2014 č. j. 7 C 194/2013-109, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě jako účastníků řízení, a Miluše Hrbové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Znojmě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 24. 10. 2014 č. j. 7 C 194/2013-109 zamítl stěžovatelovu žalobu o nahrazení projevu vůle vedlejší účastnice, k učinění nabídky stěžovateli (v žalobě blíže specifikovaného znění) ke koupi ideálních podílů nemovitostí, jež předtím odkoupila od osob, které původně spoluvlastnily tyto nemovitosti spolu se stěžovatelem. Dále pak rozhodl o nákladech řízení.
3. Krajský soud v Brně (dále jen "rozsudek") rozsudkem ze dne 31. 5. 2016 č. j. 21 Co 31/2015-14 rozsudek okresního soudu potvrdil co do věci samé a rozhodl o nákladech řízení.
4. Podané žalobě obecné soudy nepřisvědčily s tím, že dle zjištěného skutkového stavu věci sice bylo porušeno předkupní právo stěžovatele ostatními podílovými spoluvlastníky při prodeji jejich podílů vedlejší účastnici (§140, §603 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), avšak jsou zde důvody pro odepření výkonu předkupního práva žalobce pro rozpor s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku.
5. Usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti rozsudku krajského soudu, a to dle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., když dovolací soud dospěl k závěru, že k dovolacímu přezkumu otevřená otázka není otázkou neřešenou a odvolací soud ji posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v prvé řadě vysvětluje, že původně se domluvil se svými sourozenci, někdejšími spoluvlastníky daných nemovitostí, na jejich společném prodeji za celkovou částku 1 200 000 Kč. Zájem projevila vedlejší účastnice, avšak za nižší částku 1 000 000 Kč. Se snížením ceny stěžovatel nesouhlasil, avšak ostatní spoluvlastníci se bez jeho vědomí (a v rozporu s předchozím společným ujednáním, že za méně se nemovitost prodávat nebude) s vedlejší účastnicí dohodli a své podíly na ni převedli. Vůči vedlejší účastnici, nabyvatelce nemovitosti, mu tak vzniklo právo domáhat se, aby mu věc nabídla ke koupi podle §603 odst. 3 občanského zákoníku (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4846/2009).
7. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jeho požadavek byl v rozporu s dobrými mravy. Upozorňuje, že tento institut by měl být využíván pouze výjimečně. Poukaz soudů na to, že žalobu podal, až když se blížil konec tříleté obecné promlčecí lhůty, považuje za nepřijatelný. Jestliže zákon stanoví určitou lhůtu, pak podání žaloby před jejím uplynutím, je podáním včasným. Pokud by soud měl bez dalšího možnost v jakémkoliv případě určovat, že "po delší době" uplatněný nárok je v rozporu s dobrými mravy, v podstatě by popřel smysl lhůt stanovených zákonem. Je zásadně narušována úroveň právní jistoty, neboť v takovém případě účastník občanskoprávního sporu neví, do kdy má svůj nárok uplatnit. Stěžovatel tvrdí, že s podáním žaloby váhal, protože preferoval mimosoudní řešení sporu, což mu stěží lze klást k tíži.
8. Dále se stěžovatel vyjadřuje k poukazu soudů na to, že nejprve podal žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a až následně žalobu o nahrazení projevu vůle, přičemž první řízení bylo přerušeno. Dle stěžovatele nutno vyjít ze svobody subjektů soukromého práva, jenž mohou svobodně disponovat předmětem řízení a různými prostředky soudní ochrany (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1493/2006). Soud nadto nemůže shledávat rozpor s dobrými mravy v tom, že nejprve podal žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví a až poté žalobu o nahrazení projevu vůle, když obě žaloby, ačkoliv procesně odlišné, směřovaly k naprosto shodnému cíli - stát se výlučným vlastníkem nemovitostí.
9. Nejvyšší soud se vyslovil v tom směru, že i stěžovatel chtěl svůj podíl prodat a jeho snahou je jen získat za něj vyšší cenu než sourozenci. Stěžovatel však argumentuje, že za vyšší cenu chtěl nemovitosti prodávat konzistentně od počátku a v případě jejího nedosažení měl zájem o odkup podílů spoluvlastníků.
10. Stěžovatel podotýká, že vedlejší účastnice mu neumožňuje užívat nemovitosti v míře odpovídající jeho pětinovému podílu, byť v domě sama nebydlí, nechává jej chátrat, a využívá nemovitosti pouze tak, že na pozemku chová v králíkárně cca 50 králíků. Stěžovatel tvrdí, že on by naproti tomu v domě měl zájem sám bydlet.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
13. Stěžovatelova argumentace spočívá v rozdílném hodnocení toho, zda jeho požadavek uplatňovaný podanou žalobou se příčí dobrým mravům či nikoliv. Úlohou Ústavního soudu však není přehodnocování skutkových ani právních závěrů provedených orgány k tomu oprávněnými. Pouhá skutečnost, že stěžovatel zastává jiný názor, není z pohledu ústavního přezkumu nijak podstatná. To pak zejména platí, pokud obecné soudy stěžovatelovy námitky nepominuly, nýbrž se s nimi vypořádaly a svá rozhodnutí a svůj právní názor řádně odůvodnily, jako tomu je právě i v nynější věci. Z pohledu přezkumu před Ústavním soudem je podstatné, že obecné soudy předložily konkrétní argumentaci, na základě které své závěry založily. To se bezpochyby stalo.
14. Soudy prvého a druhého stupně poukázaly na skutečnost, že stěžovatel podal předmětnou žalobu na nahrazení projevu vůle až po více než 2,5 letech po uzavření kupních smluv k nemovitostem a více než rok poté, kdy žalobce podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Přitom i on hodlal svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech prodat a věděl o prodeji podílů svých sourozenců prakticky od provedení převodů. Na porušení předkupního práva upozornil žalovanou až dopisy z června 2012, kdy ji vyzval, aby na něj nemovitosti převedla za stejných podmínek, za kterých je nabyla. Namísto žaloby z porušení předkupního práva však u okresního soudu podal žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví; řízení bylo zahájeno dne 1. 3. 2013 a v jeho průběhu byl v červnu 2013 zpracován znalecký posudek, který nemovitosti jako celek ocenil na 750 000 Kč. Až dne 23. 12. 2013 byla žalobcem podána tato žaloba, děje se tak krátce před uplynutím tříleté promlčecí lhůty. Důvodem zakotvení předkupního práva spoluvlastníka v §140 občanského zákoníku byla ochrana výkonu a práv spoluvlastníka pro případ převodu ostatních spoluvlastnických podílů a preference stavu, kdy vlastnictví k věci nebude rozdělováno na více podílů. Skutkový děj však těmto důvodům ne zcela odpovídá. Nelze přehlédnout, že ještě téměř rok a půl po převodu spoluvlastnických podílů ostatními spoluvlastníky žalobce neprojevil výhrady k tomu, že byl jako spoluvlastník pominut, naopak sám nabízel svůj spoluvlastnický podíl žalované ke koupi, a to za výrazně vyšší cenu než jeho sourozenci. Původním záměrem všech sourozenců bylo předmětné nemovitosti prodat, nikoli je ponechat v rodině, čímž je nyní odůvodňována žaloba. I po upozornění na porušení předkupního práva žalobce nastalou situaci řešil jinak, než podáním této žaloby, podal žalobu o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. A až poté, co v uvedeném řízení zjistil, že obvyklá cena nemovitostí poklesla a případná hodnota jeho spoluvlastnického podílu, který by mu byl vyplacen, by činila pouze 150 000 Kč, kdy současně lze mít za to, že jeho pozice pro získání výlučného spoluvlastnictví nemovitostí je horší, neboť mu patří pouze minoritní 20% podíl, a velikost spoluvlastnických podílů je jedním ze zákonem zmíněných hledisek, ke kterým se při zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví přihlíží, podal tuto žalobu. Odvolací soud zdůraznil, že jednotlivé uváděné skutečnosti se samy dobrým mravům nepříčí, avšak ve svém souhrnu, jak skutkový děj utvářejí, opodstatňují závěr o jednání příčícím se dobrým mravům. Odepření práva v takovémto případě odpovídá i judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 364/2007).
15. Nejvyšší soud nejprve obecněji konstatoval, že judikatura dovolacího soudu se z hlediska právní otázky nemravného výkonu práva ustálila v závěru, že smyslem §3 odst. 1 občanského zákoníku je zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, které v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997 sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. I uplatnění zákonného předkupního práva může být považováno za rozporné s dobrými mravy (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2003 sp. zn. 33 Odo 178/2003, a ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 364/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 567/2015). Konkrétně v rozsudku ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 364/2007, na něhož odvolací soud odkázal, Nejvyšší soud shledal výkon předkupního práva v rozporu s dobrými mravy za situace, kdy spoluvlastník až rok a půl poté, co se dozvěděl o porušení předkupního práva, vyzval nabyvatele převedeného spoluvlastnického podílu, aby mu prodal získaný podíl, a to v reakci na spory vzniklé ohledně správy společné věci. Na toto rozhodnutí pak navázal Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 567/2015 (jímž argumentoval stěžovatel), v němž vyjádřil právní názor, podle něhož ze samotného časového odstupu mezi okamžikem, kdy se žalobce dozvěděl o porušení předkupního práva, a podáním žaloby, nelze dovozovat rozpor výkonu práva s dobrými mravy. Výkon předkupního práva však může být shledán jako rozporný s dobrými mravy, je-li učiněn jako reakce na spory, čímž se snaží obejít zákon při řešení neshod spoluvlastníků při správě společného majetku. Úvaha soudu, zda se výkon žalobou uplatněného práva příčí dobrým mravům, se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (nelze ji objektivizovat).
16. V posuzované věci Nejvyšší soud považoval za podstatné, že stěžovatelem zpochybňovaný závěr byl založen na posouzení více (nikoliv pouze jediné) najevo vyšlých skutečností. Vzat byl zřetel nejen na uplatnění práva stěžovatele z porušeného předkupního práva až krátce před uplynutím promlčecí lhůty, ale bylo přihlédnuto i k okolnostem týkajícím se účasti stěžovatele na organizování prodeje nemovitostí a jeho snahy prodat svůj podíl žalované za vyšší cenu než ostatní spoluvlastníci, a dále časové návaznosti žaloby z porušeného předkupního práva na žalobu o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem pro tvrzené rozpory ohledně jejich užívání a na obecnou cenu nemovitostí zjištěnou v tomto řízení. Odkazoval-li dovolatel na rozhodnutí ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. 30 Cdo 567/2015, pomíjel, že v něm byla řešena odlišná situace, kdy rozpor výkonu předkupního práva s dobrými mravy byl soudem shledán jen v tom, že žaloba byla podána s delším časovým odstupem od porušení předkupního práva.
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu