ECLI:CZ:US:2018:3.US.2430.18.1
sp. zn. III. ÚS 2430/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní korporace UNIPRO SERVIS, spol. s r. o., sídlem Na Vyhlídce 364, Třebotov, zastoupené JUDr. Pavlem Čapčuchem, advokátem, sídlem Orlí 492/18, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2018 č. j. 22 Cdo 741/2018-210 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2017 č. j. 19 Co 69/2017-168, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Ing. Lukáše Hanáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí tvrdíc, že jimi došlo k porušení práva na ochranu jejího vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se žalobou u Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") domáhal nahrazení stěžovatelčina projevu vůle k uzavření kupní smlouvy z důvodu porušení jeho předkupního práva plynoucího ze spoluvlastnického vztahu k nebytové jednotce - garáži č. X1, situované v bytovém domě č. p. X2 na pozemku parc. č. X3 v katastrálním území Bohunice. Stěžovatelka na základě kupní smlouvy ze dne 2. 3. 2012 nabyla s právními účinky ke dni 5. 3. 2012 spoluvlastnický podíl k předmětné jednotce ve výši ideální 1/29 (s akcesorickými podíly na společných částech domu a na pozemku parc. č. X3). Vedlejší účastník stěžovatelku vyzval, aby mu nabytý podíl na jednotce prodala s tím, že prodávající společnost porušila jeho zákonné předkupní právo. Městský soud rozsudkem ze dne 27. 7. 2016 č. j. 46 C 54/2015-68 (v následných rozhodnutích obecných soudů označeném jako č. j. 46 C 54/2015-133), žalobu zamítl s odůvodněním, že předkupní právo náležející vedlejšímu účastníkovi jako spoluvlastníkovi podle §140 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ 1964"), bylo porušeno a podle §603 odst. 3 OZ 1964 mu tak vzniklo právo, aby mu žalovaná nabídla spoluvlastnické podíly ke koupi, avšak s ohledem na to, že zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ 2012"), který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 2014, v §3062 stanoví, že předkupní právo spoluvlastníků podle §140 OZ 1964 zanikne (s výjimkou spoluvlastnictví k zemědělskému nebo rodinnému závodu) uplynutím jednoho roku ode dne nabytí účinnosti zákona, to znamená k 1. 1. 2015, tudíž předkupní právo vedlejšího účastníka zaniklo dne 1. 1. 2015.
3. Proti rozsudku městského soudu podal vedlejší účastník (nikoliv "žalobkyně", jak uvedl Nejvyšší soud v narativní části napadeného rozsudku) odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") shledal důvodným, a proto rozsudkem ze dne 11. 10. 2017 č. j. 19 Co 69/2017-168 rozsudek městského soudu změnil tak, že žalobě vyhověl, neboť se zásadně neztotožnil s jeho závěry. Podle krajského soudu §3062 OZ 2012 neříká nic jiného než to, že předkupní právo (s tam uvedenou výjimkou) již od 1. 1. 2015 nemůže vzniknout; to však nemá vliv na trvání nároku spoluvlastníka z porušení předkupního práva, upraveného v §140 a §602 a násl. OZ 1964. Nárok z porušení předkupního práva vedlejšího účastníka v době jeho uplatnění trval a krajský soud neshledal, že byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy podle §2 odst. 3 OZ 2012. Podle krajského soudu vedlejší účastník neučinil před zahájením řízení ani v jeho průběhu žádné nemorální kroky, zdůraznil, že měl zájem pořídit si další parkovací místo pro svou přítelkyni a nelze mu vytýkat, že se dříve nezajímal, zda je takové místo k prodeji; připomenul, že bylo povinností developera, který měl znát svou zákonnou povinnost nabídnout spoluvlastnický podíl ke koupi spoluvlastníkům, tuto povinnost ovšem nesplnil. V konečném důsledku nese následky postupu developera stěžovatelka; z povahy předkupního práva sice vyplývá, že ona vzniklý stav nezavinila, ovšem mohla okolnosti týkající se předkupního práva zjišťovat a případně smlouvu neuzavírat.
4. Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které považovala za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. ("o. s. ř."), a to k vyřešení otázky dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu neřešené, zda po zániku předkupního práva podle §3062 OZ 2012 k 1. 1. 2015 trvá právo spoluvlastníka, jehož předkupní právo bylo v době účinnosti OZ 1964 porušeno. Stěžovatelka dovozovala, že nárok z porušení předkupního práva (§140 a §603 odst. 3 OZ 1964) byl akcesorický a nemohl samostatně existovat po zániku předkupního práva. To znamená, že předkupní právo vedlejšího účastníka vůči ní zaniklo dne 1. 1. 2015 a současně zanikl i nárok z porušení tohoto práva; proto nebylo možno žalobě vyhovět. Stěžovatelka dále tvrdila, že při řešení otázky, zda uplatnění nároku z porušení předkupního práva vedlejším účastníkem nebylo v rozporu s dobrými mravy, se krajský soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2007 sp. zn. 22 Cdo 64/2007). Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., napadené rozhodnutí přezkoumal a uzavřel, že dovolání není důvodné, proto ho rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 22 Cdo 741/2018-210 zamítl. V odůvodnění se podrobně věnoval problematice uplatnění nároků z porušení předkupního práva po 1. 1. 2015, došlo-li k jeho porušení ještě za účinnosti OZ 1964, a k tvrzenému rozporu rozsudku krajského soudu s konkretizovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Po rozboru příslušné právní úpravy uzavřel, že dnem 1. 1. 2015, kdy zanikl institut zákonného předkupního práva spoluvlastníků, nezanikly nároky z porušení předkupního práva, ke kterému došlo před 1. 1. 2014, a to ani, když ještě nebyly uplatněny; tyto nároky se řídí režimem OZ 1964. K druhé otázce konstatoval, že v dané věci nevyšlo najevo ani nebylo prokázáno (a důkazní břemeno bylo na stěžovatelce), že by jednání vedlejšího účastníka bylo šikanózní, protože naopak uvedl legitimní cíl; nedostatkem skutkových zjištění o šikanózním úmyslu spoluvlastníka se tato věc liší od rozhodnutí, na které stěžovatelka odkazuje, ve kterých závěr o šikanózní povaze uplatnění předkupního práva vycházel ze skutkových zjištění o tom, že nešlo o realizaci hospodářských zájmů, ale jen o jakousi odplatu v souvislosti s jinými spory; nejde tedy o obdobné případy a napadený rozsudek krajského soudu není s uvedenými judikáty v rozporu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Po rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy stěžovatelka vyjadřuje názor, že pro posouzení věci je rozhodující otázka, zda převažuje právní zájem na ochraně vlastnického práva k podílu u stěžovatelky nebo zájem na nabytí tohoto vlastnického práva vedlejším účastníkem, a to s přihlédnutím k tomu, který z nich jednal v dobré víře a v souladu s dobrými mravy. Stěžovatelka činí nesporným, že původní vlastnice v zákonem stanovené lhůtě spoluvlastnický podíl písemně nenabídla vedlejšímu účastníkovi, má však za to, že nárok vedlejšího účastníka je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, resp. jde o zjevné zneužití práva, kterému nelze přiznat právní ochranu. K tomu konkretizuje, že předmětem podnikání původní vlastnice bytového domu je developerská činnost, a že realizace předkupního práva by pro ni znamenala neúměrnou administrativní a právní zátěž, přičemž tyto (příp. další) okolnosti je třeba zohlednit při posouzení, zda vedlejší účastník nárok z porušení předkupního práva uplatnil v souladu s dobrými mravy. Zastává názor, že účelem zákonného předkupního práva spoluvlastníka je ochrana jeho zájmu na ovlivnění toho, která osoba bude dalším spoluvlastníkem společné věci a též sjednocení vlastnictví. Má za to, že v případě nebytové jednotky - garáže, tento zájem není dán, neboť spoluvlastníci garáže nemají žádný rozumný a vážný zájem na tom, jaká osoba zde bude parkovat a nemají ani zájem na sjednocení vlastnictví, tj. vlastnění všech parkovacích stání. Připomíná, že vedlejší účastník měl řadu možností koupit od původní vlastnice více podílů na garáži, tuto možnost však nevyužil; za motiv uplatnění předkupního práva považuje budoucí spekulaci se spoluvlastnickým podílem, a dodává, že případné porušení předkupního práva nijak nezavinila (v této souvislosti poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2018 sp. zn. II. ÚS 3653/17; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
6. Posléze stěžovatelka formuluje argumenty k údajnému porušení jejího práva na soudní ochranu, k němuž mělo dojít postupem obecných soudů při provádění důkazů o tom, zda nárok vedlejšího účastníka byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy. V průběhu řízení před městským soudem sice nebylo zapotřebí takové dokazování provádět (vzhledem k zamítnutí žaloby), takže městský soud zamítl návrh na provedení důkazu výslechem svědka (zaměstnance původní vlastnice), avšak městský soud nepoučil strany podle §118 odst. 1 o. s. ř., čímž stěžovatelce nebyla poskytnuta možnost obrany proti nároku vedlejšího účastníka, protože nemohla učinit veškerá tvrzení ohledně porušení dobrých mravů ani k nim navrhnout provedení veškerých důkazů. Současně platí, že krajský soud ani Nejvyšší soud tuto vadu řízení ve svých rozhodnutích nezohlednily. Podle názoru stěžovatelky měl být krajským soudem zrušen rozsudek městského soudu a věc mu měla být vrácena k dalšímu řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
9. Dále Ústavní soud dodává, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li bez zákonného důvodu nečinný, či nevytvoří-li prostor žalovanému účastníkovi bránit se vůči podané žalobě.
10. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal žádné z takových pochybení a dospěl k závěru, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska plně obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.
11. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh je patrné, že základ sporu mezi účastníky tvoří problematika existence a uplatnění zákonného předkupního práva mezi podílovými spoluvlastníky. Je přitom všeobecně známou skutečností, že pluralita osob v ideálním podílovém spoluvlastnictví modifikuje obsah tohoto spoluvlastnického vztahu tak, že - v závislosti na aktuální právní úpravě - přináší specifická práva a povinnosti, jež jsou tradičně klasifikována do tří skupin týkajících se vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky, vztahu všech spoluvlastníků ke třetím osobám ohledně společné věci a vztahu jednoho spoluvlastníka k ostatním spoluvlastníkům ohledně jeho spoluvlastnického podílu, přičemž ve stěžovatelčině věci jde o záležitost patřící do třetí skupiny. Právě vztah mezi jedním spoluvlastníkem a ostatními ohledně spoluvlastnického podílu se nejvýrazněji projevuje při dispozicích s tímto podílem. Právní úprava obvykle osciluje mezi volností při dispozicích a různými instituty dispozice omezujícími. V posuzované věci - s ohledem na dobu nabytí spoluvlastnického podílu stěžovatelkou - je relevantní právní úpravou regulace obsažená v §140 OZ 1964 (po novelizaci provedené zákonem č. 509/1991 Sb.) a případné dopady přechodných ustanovení OZ 2012. Přitom §140 OZ 1964 po zmíněné novelizaci zakotvil zákonné předkupní právo spoluvlastníků při převodu [a to bez rozlišení druhu převodu, byť podle Nejvyššího soudu pouze při převodu úplatném (rozsudek ze dne 20. 10. 2008 sp. zn. 22 Cdo 2407/2008)] podílu na osobu nepatřící do množiny osob blízkých převodci. Protože OZ 2012 se přiklonil ke konstrukci neomezené volnosti (limitované principem loajality - srov. §1123, s výjimkami pro specifické situace - srov. §1124 a 1125), nabyla významu přechodná ustanovení, dle nichž bylo (je) třeba posuzovat právní účinky předkupního práva vzniklého podle OZ 1964. Nejprve však budiž připomenuto, že u každého předkupně právního vztahu (bez ohledu na právní důvod jeho vzniku) je žádoucí rozlišovat dvě fáze jeho vývoje: fázi latentní a fázi realizační. Zatímco v první fázi existuje podmíněná povinnost vlastníka nabídnout předkupníkovi předmět předkupu, v realizační fázi (v případě zájmu předkupníka na získání předmětu předkupu) se mohou vyskytovat dvě varianty, a to v závislosti na splnění (nesplnění) nabídkové povinnosti vlastníkem: buď ve vztahu předkupník a povinný vlastník, či ve vztahu předkupník a koupěchtivý. Při nezájmu předkupníka na nabytí předmětu předkupu nastupují rozdílné právní následky dle charakteru předkupněprávního vztahu (s obligačními účinky, či s věcněprávními účinky).
12. Námitky formulované v první části ústavní stížnosti dokládají, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěl krajský soud a poté i Nejvyšší soud v hodnocení, zda vedlejšímu účastníkovi svědčil nárok vzniklý z porušení zákonného předkupního práva mezi spoluvlastníky. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které krajský soud rozhodl ve věci samé rozsudkem (následně je Nejvyšší soud potvrdil), s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na oba rozsudky odkazuje. Pro úplnost (na základě důsledného použití závěrů uvedených sub 11.) Ústavní soud toliko upřesňuje, že institut zákonného předkupního práva omezujícího spoluvlastníka při dispozicích se spoluvlastnickým podílem (se stanovenými výjimkami) zanikl uplynutím dne 31. 12. 2013 (nikoliv dnem 1. 1. 2015 jak uvedl Nejvyšší soud na str. 5 svého rozsudku). Zákonné předkupní právo (v latentní podobě), jež vzniklo podle §140 OZ 1964, zaniklo uplynutím dne 31. 12. 2014 (viz §3062 OZ 2012), avšak nároky z něj vzniklé před 1. 1. 2014 (jakož i nároky vzniklé od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014) se posuzují podle OZ 1964 (srov. §3028 odst. 2 OZ 2012).
13. Z těchto závěrů tak plyne, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení stěžovatelčina vlastnického práva, neboť při jeho nabytí měla respektovat existenci zákonného předkupního práva ostatních spoluvlastníků jednotky. Není proto relevantní její tvrzení, že porušení předkupního práva nezavinila (sub III. 5. ústavní stížnosti), neboť se sice nemohla podílet na nesplnění nabídkové povinnosti původní vlastnicí, ale uzavřením kupní smlouvy a nabytím spoluvlastnického podílu se "účastnila" na porušení předkupního práva vedlejšího účastníka (srov. odůvodnění rozsudku krajského soudu na str. 9 i. f.).
14. Krajský soud i Nejvyšší soud se též podrobně věnovaly stěžovatelčině tvrzení o údajném výkonu předkupního práva v rozporu s dobrými mravy (str. 9 rozsudku krajského soudu, str. 5 rozsudku Nejvyššího soudu). Ústavní soud shledal, že oba soudy ústavně konformním způsobem dospěly k závěru, že uplatnění nároku vedlejšího účastníka nebylo šikanózní, ani jinak rozporné s dobrými mravy. Odkazuje-li stěžovatelka na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3653/17, pak je zřejmé, že nerespektuje odlišnosti obou situací. Ve věci, v níž Ústavní soud vydal zmiňované usnesení, dospěly obecné soudy k závěru, že předkupník nemohl mít žádný hospodářský zájem na využití 1/1326 garáže, přičemž měl z titulu svého spoluvlastnického podílu právo užívat dvě jiná parkovací stání, byť nebyl vlastníkem bytové jednotky v budově; Nejvyšší soud nadto připomenul účel a způsob úpravy rozdělení jednotek a jejich navázání na spoluvlastnictví nebytových prostorů, sloužících k parkování v budově s bytovými jednotkami.
15. Ústavní soud neshledal ani porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu, neboť v řízení před obecnými soudy měla dostatek prostoru uplatnit instrumenty k ochraně svých majetkových práv, a to zejména po vyhovujícím rozsudku městského soudu v reakci na podané odvolání vedlejším účastníkem. Stěžovatelka této možnosti využila, jednak přímou reakcí na odvolání vedlejšího účastníka, jednak argumentací v průběhu jednání před krajským soudem. Porušení práva na soudní ochranu nepředstavuje situace, kdy jsou námitky shledány nedůvodnými (což je i případ stěžovatelky, která, navíc není a nebyla vlastnicí bytové jednotky v předmětném domě).
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu