ECLI:CZ:US:2018:3.US.2444.17.1
sp. zn. III. ÚS 2444/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. F., zastoupeného Mgr. Janem Novákem, advokátem, sídlem Havlíčkovo nám. 512/16, Kutná Hora, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře ze dne 22. června 2017 sp. zn. ZT 65/2017 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, Územního odboru Kutná Hora, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 6. června 2017 č. j. KRPS-402720-293/TČ-2016-010581-MS, za účasti Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře a Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, Územního odboru Kutná Hora, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 7, čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Středočeského kraje, Územního odboru Kutná Hora, Oddělení služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "policie") ze dne 6. 6. 2017 č. j. KRPS-402720-293/TČ-2016-010581-MS bylo proti stěžovateli podle §160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), za použití §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), zahájeno trestní stíhání pro dvě provinění podvodu dle §209 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Protiprávní činnost, pro kterou byl obviněn, měla spočívat, stručně shrnuto, ve vylákání finančních prostředků podvodnými internetovými inzeráty na prodej různého zboží, které nikdy neměl v úmyslu dodat.
3. Usnesením Okresního státního zastupitelství v Kutné Hoře (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 22. 6. 2017 sp. zn. ZT 65/2017 byla stěžovatelova stížnost proti usnesení policie zamítnuta jako nedůvodná.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel uvádí, že jeho trestní stíhání je podloženo zejména zprávami zaslanými k žádostem policie od společnosti Seznam.cz a provozovatelů webů mopet.cz, bazos.cz a dalších, ve kterých je uvedena informace o IP adrese XXX, která má být statickou IP adresou přidělenou jeho otci. Další zprávy o užití dané IP adresy poskytli orgánům činným v trestním řízení poškození. Ti byli k poskytnutí e-mailové komunikace mezi nimi a stěžovatelem, ze které je daná IP adresa patrná, policejním orgánem nabádáni. IP adresa je přitom osobním údajem (viz judikáty Soudního dvora Evropské Unie C-582/14 a C-70/10). Zároveň je IP adresa lokalizačním údajem podle §91 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), a takové údaje mohou uchovávat pouze zákonem vymezené osoby, konkrétně tedy pouze právnická nebo fyzická osoba zajišťující veřejnou telekomunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. Uživatel IP adresy č. XXX, která je poskytnuta otci stěžovatele, však poškozeným nedal jakýkoliv souhlas s archivací ani jiným nakládáním s tímto jeho osobním údajem. Stejně tak jej nedal výše uvedeným společnostem. Dané společnosti by předmětnými údaji ani neměly disponovat. Je-li samotná existence důkazu v rozporu se zákonem, je tím způsobena nezákonnost důkazu samotného. Dle stěžovatele může být IP adresa orgány činnými v trestním řízení získána jen na základě příkazu soudu dle §88a trestního řádu, a zároveň jen tehdy, pokud byla shromážděna v souladu s právní úpravou. Ani jedno však v jeho věci nebylo dodrženo. Stěžovatel upozorňuje, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 1. 2001 sp. zn. II. ÚS 502/2000 (N 11/21 SbNU 83) uznal, že čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem i označení základových stanic zajišťujících hovor; obdobné by se dle stěžovatele tedy mělo vztahovat i na IP adresu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. K posouzení argumentů stěžovatele konstatuje Ústavní soud především, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu opakovaně vyjádřil ve své judikatuře (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 535/02, II. ÚS 741/02, IV. ÚS 47/03, II. ÚS 192/03, IV. ÚS 213/03, II. ÚS 364/03, IV. ÚS 568/03, I. ÚS 598/14, I. ÚS 1887/14). Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jenž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, respektive teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.
7. Ústavní soud připomíná, že se necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možno podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv a svobod, který by nebylo možno odčinit jinak (zejména se vzetím do vazby), pak by po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje, mohla přicházet v úvahu ústavní stížnost (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, kdy je vůči usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 7 trestního řádu připuštěna stížnost.
8. Tento postup byl poněkud korigován až nálezem ze dne 3. 7. 2003 sp. zn. III. ÚS 511/02 (N 105/30 SbNU 471), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkajícího se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou však lze uplatnit pouze tehdy, když usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž svědčil o denegationis iustitiae a o libovůli v rozhodování a z toho plynoucím porušení práva na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
9. Takovouto mimořádnou situaci však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nenabyl přesvědčení, že by zahájení trestního stíhání proti stěžovateli trpělo neseznatelností rozhodovacích důvodů, přičemž nutno zdůraznit, že zahájení trestního stíhání je prvotní či úvodní fází trestního řízení, v němž skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nelze mít postaveny najisto. Tomu musejí nutně korespondovat požadavky kladené na preciznost a přesnost odůvodnění usnesení o zahájení trestního stíhání a usnesení státního zástupce o stížnosti obviněného proti němu.
10. K jednotlivým argumentům stěžovatele lze uvést, že stěžovatel směšuje získávání informací o telekomunikačním provozu od subjektů zajišťujících tento provoz (tzn. problematiku odposlechů), které je vskutku podmíněno užitím institutů podle §88 nebo 88a trestního řádu, se získáváním informací od adresátů již komunikovaných zpráv, k čemuž slouží podle okolností instituty odlišné, jako je institut dožádání dle §8 trestního řádu, domovní prohlídky, apod. Pouhá skutečnost, že určitá informace byla někdy v minulosti předmětem nějakého komunikačního provozu, zjevně neznamená, že kdykoliv do budoucna a od jakéhokoliv subjektu ji lze nadále žádat právě a jen postupem dle §88 nebo 88a trestního řádu. Jestliže tak orgány činné v trestním řízení kupříkladu zajistí při domovní prohlídce počítač s uloženými e-maily, bylo by nesmyslné, a také v rozporu s ustálenou praxí, aby kromě příkazu k domovní prohlídce byl vyžadován paralelně i příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
11. Souhlasit bezpochyby nelze ani s tím, že by počítačovou IP adresu mohly uchovávat pouze právnické nebo fyzické osoby zajišťující veřejnou telekomunikační síť nebo poskytující veřejně dostupnou službu elektronických komunikací. I kdyby předmětná IP adresa byla osobním či lokalizačním údajem (k čemuž Ústavní soud nepovažuje za potřebné se v současné situaci vyslovovat), takováto skutečnost by sama o sobě nijak neznamenala, že by s ní, byť v rámci různých mezí daných právními předpisy, nemohly různé subjekty nakládat. Stěžovatelův požadavek na neuchovávání počítačové IP adresy je ostatně i technicky obtížně představitelný, když v praxi je tato adresa uchovávána běžně užívanými počítačovými programy a systémy zcela automaticky, a to včetně například e-mailových klientů koncových uživatelů, tedy jsou reálně uchovány adresy valné části populace.
12. Nepřiléhavost stěžovatelových argumentů je zvláště zjevná z jeho názoru, že poškození oznamující trestnou činnost nejsou oprávněni sdělit policii obsah své elektronické komunikace s podezřelým, který je měl podvést. Úvaha, že by si poškození nemohli vést adresu osoby, se kterou si dopisují, popřípadě že by nemohli takovéto údaje policejnímu orgánu při podávání trestního oznámení sdělit bez souhlasu soudu postupem podle §88a trestního řádu, představuje tezi zjevně zcela neudržitelnou. Není ani jasné, proč stěžovatel zdůrazňuje, že policejní orgán doporučil osobám podávajícím trestní oznámení uvést svoji komunikaci s podezřelým včetně IP adresy; podávání trestního oznámení by přirozeně měl být poněkud interaktivní proces mezi oznamovatelem a orgánem veřejné moci.
13. Nesprávná je i úvaha stěžovatele, že je-li samotná existence nějakého materiálu v rozporu se zákonem, je tím nezbytně způsobena i nezákonnost jeho provedení jakožto důkazu. Je naopak zásadní rozdíl mezi otázkou, zda orgány činné v trestním řízení postupovaly při získávání důkazu v souladu se zákonem, kdy opačný stav by mohl představovat porušení práva obviněného na spravedlivý proces, a otázkou, zda získávaný důkazní materiál původně vznikl a bylo s ním někým nakládáno v souladu s právem, což naopak zásadně vliv na procesní použitelnost důkazu nemá. Je i běžné, že důkazní prameny v trestním řízení vzhledem k jeho charakteru byly někým vytvořeny protiprávně, či s nimi bylo nějak protiprávně konáno.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. května 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu