ECLI:CZ:US:2018:3.US.2446.16.1
sp. zn. III. ÚS 2446/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Heleny Kotrányiové, zastoupené Mgr. Markem Nemethem, advokátem, sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2016 č. j. 30 Cdo 4850/2015-175, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. května 2015 č. j. 72 Co 109/2015-155 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. prosince 2014 č. j. 25 C 404/2013-122, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 7 210 000 Kč složené z náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 6 500 000 Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřeně dlouhém trestním stíhání stěžovatelky a dále z částky 710 000 Kč, která představuje zadostiučinění za nemajetkovou újmu za celkem 355 dnů strávených ve výkonu trestu odnětí svobody. Žalobu odůvodnila tvrzením, že byla v řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 35 T 15/2001 stíhána pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 a 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon"). Trestní stíhání stěžovatelky trvalo déle než 13 let a nikdy nebyla pravomocně odsouzena, její trestní stíhání bylo na základě amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 usnesením krajského soudu pravomocně zastaveno.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu stěžovatelky v celém rozsahu zamítl jednak s odkazem na §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) [dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"], jednak s odůvodněním, že zastavení trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky je dostačující kompenzací tvrzené imateriální újmy, která měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s délkou jejího trestního stíhání.
4. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") dalším napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí obvodního soudu potvrdil jako správné.
5. Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu dovoláním, které však Nejvyšší soud shledal nepřípustným a napadeným usnesením je podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka namítá, že v jejím případě měly soudy rozhodnout o další formě náhrady, neboť odškodnění, kterého se jí dostalo v podobě amnestie, se vzhledem k celkové délce trestního stíhání nejeví jako dostačující. Stěžovatelka vytýká zejména městskému soudu, že ve svém rozhodnutí nevysvětlil, proč její případ není svou povahou mimořádný či specifický a proč tedy není na místě další, zejména finanční satisfakce. Jeho rozhodnutí je proto podle stěžovatelky nepřezkoumatelné, což ve svém důsledku zakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces.
7. Další pochybení stěžovatelka spatřuje v posouzení otázky satisfakce obecně. Stěžovatelka odmítá tvrzení, že rozhodnutím prezidenta republiky o amnestii č. 1/2013 Sb. se jí dostalo dostatečné satisfakce, resp. tento názor považuje za vadný, neboť v usnesení krajského soudu, jímž bylo trestní stíhání stěžovatelky zastaveno, není konstatováno porušení jejího práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, tím méně pak omluva veřejné moci za porušení jejích práv garantovaných čl. 6 Úmluvy.
8. V neposlední řadě pak stěžovatelka vyslovuje nesouhlas s názorem obecných soudů ve věci posouzení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii coby dostatečné satisfakce obecně. Amnestijní rozhodnutí podle jejího názoru nemá a nemůže mít satisfakční povahu, neboť prezident coby suverén uplatnil své právo udělovat milosti a vyhlašovat amnestie, kteréžto oprávnění stojí zcela mimo státní soudní moc, není rozhodnutím v soudním (trestním) řízení, ale právním předpisem sui generis. Na této mimořádné a velmi výjimečně využívané "zákonodárné iniciativě" hlavy státu podle stěžovatelky neměla a nemůže mít justiční soustava žádnou zásluhu, stěží tak lze předpokládat, že by se stěžovatelce dostalo nějakého zadostiučinění za nesprávný úřední postup toho, kdo nemá s původcem amnestijního rozhodnutí ničeho společného. Stěžovatelka dále uvádí, že amnestijní rozhodnutí prezidenta je abolicí kolektivní povahy, nikoliv individuální, a proto jako takové již ze své povahy nemůže sloužit jako dostatečná satisfakce za pochybení či nesprávný úřední postup v konkrétním případě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud se plně ztotožňuje s právním názorem obecných soudů, které v předmětné věci rozhodovaly v souladu se zákonem o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, dle jehož §12 odst. 1 písm. b) právo na náhradu škody nemá ten, kdo byl zproštěn obžaloby, nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Stěžovatelkou uplatněné námitky byly v judikatuře Nejvyššího již vyřešeny (srov. jeho rozsudky ze dne 17. 2. 2016 sp. zn. 30 Cdo 785/2015 a ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2509/2014) a soudy nižších stupňů se při posuzování nároku stěžovatelky na náhradu tvrzené újmy od této judikatury neodchýlily. Dospěl-li Nejvyšší soud, ve shodě s rozsudky soudů prvního a druhého stupně, k závěru, že zastavení trestního stíhání stěžovatelky následkem amnestie bylo adekvátním a dostatečným odčiněním průtahů v trestní věci, nelze v tom spatřovat jakékoliv prvky svévole či libovůle, jež by odůvodnily zásah Ústavního soudu, jak ostatně již dříve judikoval sám Ústavní soud (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1840/17, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
13. Namítá-li stěžovatelka, že soudy dostatečně nevysvětlily, proč její případ nepovažují za mimořádný či specifický, a tedy hodný finanční satisfakce, Ústavní soud zde poukazuje na skutečnost, že stěžovatelka se se zastavením jejího trestního stíhání na základě amnestie prezidenta republiky spokojila a neprojevila vůli dosáhnout své plné rehabilitace prostřednictvím vydání zprošťujícího rozsudku. Na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu tak nebylo možno učinit jiný závěr, než že byla s takovou formou kompenzace, a to z hlediska délky trestního řízení, plně srozuměna (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 30 Cdo 2509/2014). Postup obecných soudů, které se s ohledem na stěžovatelkou akceptované zastavení jejího trestního stíhání nezabývaly specifičností či mimořádností aktuálně posuzovaného případu, se tak jeví jako zcela logický, nevybočující z mezí řádného a zákonného výkonu soudní pravomoci.
14. Se zbývajícími argumenty stěžovatelky se obecné soudy ve svých rozhodnutích již ústavně konformním způsobem vypořádaly. Ústavní soud nepokládá za nutné je opakovat a pro stručnost na ně odkazuje.
15. Ústavní soud si ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn; jejich argumentaci, tak jak je rozvedena v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny i Úmluvy, jejich rozhodnutí nejsou svévolná, ale jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2018
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu