ECLI:CZ:US:2018:3.US.2455.18.1
sp. zn. III. ÚS 2455/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. S., zastoupeného JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou, sídlem Čs. legií 1364/20, Ostrava, proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2018 č. j. 56 Co 188/2017-1633 a výrokům I., II., V. a VI. rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově ze dne 2. března 2016 č. j. 40 Nc 63/2013-1180, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, jako účastníků řízení, a A. A. S. K., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ve výrocích I. a II. a rozsudku Okresního soudu v Karviné (dále jen "okresní soud") ve výrocích I., II., V. a VI. Tvrdí, že soudy obou stupňů porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a v čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud ve věci úpravy rodičovské odpovědnosti, výživy a styku s nezletilými dcerami stěžovatele a vedlejší účastnice pro dobu před rozvodem a po rozvodu jejich manželství napadeným rozsudkem svěřil obě nezletilé do péče vedlejší účastnice (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost platit na jejich výživu od 1. 1. 2015 částky 600 polských zlotých (PLN) měsíčně pro nezletilou M. K. a 500 PLN měsíčně pro nezletilou D. K. a vyčíslil dluh na výživném (výrok II.), výrokem III. upravil styk stěžovatele s nezletilými, výrokem IV. zrušil předběžné opatření nařízené usnesením okresního soudu ze dne 11. 8. 2014 č. j. 40 Nc 63/2013-252, kterým byl upraven styk stěžovatele s nezletilými, výrokem V. stanovil předběžnou vykonatelnost rozsudku ve výrocích I., III. a IV., stejnou úpravu poměrů k nezletilým dětem stanovil také pro dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok VI.) a dalšími výroky rozhodl o nákladech řízení.
3. Krajský soud k odvolání stěžovatele a vedlejší účastnice dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. a dále ve výrocích V. a VI. v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o péči rodičů o nezletilé, potvrdil (výrok I.) a ve výroku II. a VI. v tom rozsahu, v jakém bylo rozhodnuto o výživě, je změnil tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezletilé M. K. od 1. 1. 2015 částku 600 PLN měsíčně a od 1. 9. 2017 do budoucna částku 700 PLN měsíčně, a na výživu nezletilé D. K. od 1. 1. 2015 do budoucna částku 500 PLN měsíčně, přičemž vyčíslil dluh na výživném (výrok II.). Ve zbývajícím rozsahu pak rozhodnutí okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok III.).
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel má za to, že soudy zcela pominuly skutečnost, že to byla vedlejší účastnice, která manželský konflikt řešila prostřednictvím nezletilých dětí, nařkla ho z pohlavního zneužívání starší dcery, bez jeho souhlasu děti přemístila na území jiného státu a bránila mu ve styku s nimi, byť o jejich péči prokazoval opravdový zájem. Připomíná, že nezletilé mají právo na péči obou rodičů a úvaha soudu o tom, že za dané skutkové situace, kdy jsou děti citově vázány na vedlejší účastnici, která jim vytváří stabilní rodinné prostředí, není třeba znaleckého zkoumání, je v rozporu se zákonnou úpravou a s principem určujícím rovné postavení matky a otce při výkonu péče o nezletilé děti. Stěžovatel vyslovuje názor, že úkolem soudu v těchto případech je zjistit, jaké jsou výchovné kompetence rodičů a zda někdo z nich netrpí duševní či jinou poruchou, která by jej z péče mohla vyloučit. Jednání vedlejší účastnice přitom bylo vedeno buď snahou stěžovateli ublížit a zcela jej vyčlenit ze života dětí nebo jejím osobnostním založením, které nemohlo přispět k zdárnému vývoji dětí. Okresním soudem citovaná judikatura Evropského soudu pro lidská práva sice odpovídajícím způsobem zdůvodňuje nemožnost předání dítěte do péče druhého rodiče, který byl nezaviněným jednáním izolován a vyčleněn z péče o dítě, silná citová vazba dítěte k matce však nemusí být vždy ku prospěchu zdravého vývoje dítěte. V posuzovaném případě je vychovatelem a hlavní osobou pro děti vedlejší účastnice, která je bytostně negativně nastavena vůči stěžovateli, což konstatuje i znalkyně z trestního řízení, přesto soudy dospěly k závěru, že nejpevnější citová vazba dětí na ni je ta nejlepší a není důvodu na tomto modelu péče cokoli měnit. Soudy ponechaly bez povšimnutí, že nezletilá M. K. měla již v roce 2014 díky postojům a chování vedlejší účastnice ke stěžovateli ambivalentní vztah. Vedlejší účastnice přitom není schopna citlivě a postupně děti navykat na styk se stěžovatelem. Za účelové označuje i její tvrzení, že o děti v letech 2013 a 2014 neprojevil zájem, neboť to byla ona, kdo aktivním jednáním a obviňováním ze sexuálně motivovaných činů bránila jeho stykům s nimi. Mladší dcera tak stěžovatele v podstatě nezná. Jako naprosto alibistické se mu jeví stanovisko krajského soudu, že v důsledku ukončení soužití rodičů ve věku necelých tří let nezletilé M. K. a pěti měsíců nezletilé D. K., a vzhledem k délce doby, po kterou se stěžovatel, ať už z jakýchkoli důvodů s dětmi nestýkal, je pro děti z obou rodičů méně známou osobou, a proto zájem dětí vylučuje, aby byly ze současného výchovného prostředí vytrženy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry, které učinily soudy v řízení o péči o jeho nezletilé děti.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech proti soudním rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem nenáleží hodnotit důkazy, provedené soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či jakým způsobem má být rozhodnuto o styku rodiče s nezletilým dítětem. Stěžovatel však Ústavní soud staví právě do takové pozice, neboť jeho námitky jsou v podstatě nesouhlasem s konkrétními důvody, o něž soudy po řádně provedeném a zhodnoceném dokazování opřely svá rozhodnutí o svěření obou nezletilých do péče vedlejší účastnice.
8. Úkolem Ústavního soudu při přezkumu soudních rozhodnutí o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem je především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele např. tím, že excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva. Nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení totiž znamená přesah do ústavní roviny, neboť příslušnou podústavní úpravou jsou právě ústavní zásady realizovány a konkretizovány [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363), nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny potřebné důkazy a zda byla rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
9. V posuzované věci okresní soud rozhodoval o návrhu stěžovatele na úpravu péče o nezletilé, kdy stěžovatel nejdříve navrhoval střídavou péči, později navrhl, aby byly nezletilé svěřeny do jeho výlučné péče, což odůvodňoval zejména okolnostmi, že se vedlejší účastnice s dětmi bez jeho souhlasu odstěhovala do Polské republiky, dopustila se vůči němu zákeřného jednání tím, že ho křivě obvinila ze sexuálního zneužívání starší dcery a neumožňovala mu styk s dětmi ani poté, co bylo jeho trestní stíhání, zahájené jejím trestním oznámením, odloženo. Okresní soud si po provedeném a řádně zhodnoceném dokazování vytvořil představu o tom, k jakým událostem od ukončení společného soužití stěžovatele a vedlejší účastnice došlo a v jaké důsledky tyto události vyústily. Musel tak přisvědčit stěžovateli, že k rozvoji stavu, který vedl k tomu, že je pro děti méně známou osobou než vedlejší účastnice (k ukončení soužití rodičů došlo v době, kdy starší dceři byly 3 roky a mladší dceři šest měsíců), zásadním způsobem přispěla vedlejší účastnice, která s nimi vycestovala k rodičům do Polské republiky a dlouhodobě odmítala jakýkoli kontakt stěžovatele. I dle názoru Ústavního soudu je nerozhodné, zda svou roli sehrály určité rysy její osobnosti, nebo tak učinila pod tíhou přesvědčení, že se stěžovatel vůči starší z dcer dopustil jednání se sexuálním podtextem, které se však nakonec nepotvrdilo. Dospěl-li okresní soud za daného stavu k závěru, že zájem nezletilých, které stěžovatele prakticky neznají, vylučuje, aby byly ze současného výchovného prostředí u vedlejší účastnice vytrženy a byl u nich nastolen jiný režim péče (střídavá či dokonce výlučná péče zajišťovaná stěžovatelem), jeho stanovisko je ústavně akceptovatelné, neboť z dokazování vyplynulo, že obě děti jsou v péči vedlejší účastnice spokojeny, mají k ní silné pozitivní citové vazby a v Polské republice navštěvují předškolní a školní zařízení.
10. Na straně druhé nastolení důvěry nezletilých ke stěžovateli a vytvoření vzájemných citových vazeb, které byly délkou jejich odloučení zpřetrhány, musí předcházet režim jejich postupného sbližování vhodnou úpravou styku, neboť doposud nebyla zjištěna žádná objektivní překážka, pro kterou by se stěžovatel neměl se svými dětmi stýkat. Na zájem nezletilých a jejich harmonický tělesný, duševní i citový vývoj do budoucna naplněním požadavku definovaného v §907 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), upozornil ve svém rozhodnutí i krajský soud, který vedlejší účastnici vyzval k tomu, aby dbala na udržování pravidelného osobního kontaktu nezletilých se stěžovatelem, byť výrok okresního soudu o úpravě styku zrušil jako nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Z jeho rozhodnutí se současně podává, že poměr stěžovatele a vedlejší účastnice k nezletilým a nezletilých k rodičům se nepodaří objasnit pouze účastnickými a svědeckými výpověďmi, ale ke zjištění skutečností významných pro rozhodnutí o úpravě styku se nelze obejít bez znaleckého zkoumání, zvláště za situace, kdy se vedlejší účastnice domáhá zákazu styku. Jedině tak lze dojít k závěru, zda je u stěžovatele jeho rodičovská způsobilost narušena, jak tvrdí vedlejší účastnice, či zda vedlejší účastnice nezletilé vůči stěžovateli manipuluje, jak namítá stěžovatel.
11. Tvrzení stěžovatele, že nezletilá M. K. měla již v roce 2014 kvůli postojům a chování vedlejší účastnice ke stěžovateli ambivalentní vztah, nelze zcela přisvědčit, neboť z dokazování (znaleckého posudku opatřeného v trestním řízení) se podává, že nezletilá má jednoznačně pozitivní hlubokou citovou vazbu k vedlejší účastnici, sestře a dalším rodinným příslušníkům ze strany matky; má-li vůči stěžovateli vztah ambivalentní, je to dáno tím, že byla opakovaně vystavována konfliktním situacím v přítomnosti otce, kdy byla volána i policie. Od února 2015 je v péči specializované rodinné poradny v Katowicích, kde během setkání dne 22. 7. 2015 údajně spontánně projevila obavy ze stěžovatele, neboť si vzpomněla, že na ni křičel, v noci ji budil poléváním studenou vodou a silně ji plácal, až ji to bolelo. Z toho je zřejmé, že k narušení citové vazby nezletilé vůči stěžovateli došlo i za jeho významného přispění.
12. Povinností soudů je sledovat a chránit především zájem nezletilého dítěte zaručený v čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Nejlepší zájem dítěte přitom musí být v rámci individuálních rozhodnutí hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte [viz nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13, body 22-24 odůvodnění (N 110/73 SbNU 739)].
13. V dané věci se soudy zájmem nezletilých důsledně řídily, přičemž dospěly k závěru, že zájem stěžovatele vyjádřený v pozměněném návrhu, jímž usiloval o výlučnou péči o ně, se v důsledku dlouhodobé absence vzájemných kontaktů nepřekrývá s nejlepším zájmem nezletilých, v jejichž životě hraje na úkor otcovského pouta dominantní roli vedlejší účastnice. Stěžovatel sice s takovým závěrem nesouhlasí a poukazuje na nepřípustné chování vedlejší účastnice, která, vedena nepodloženými obavami, dlouhodobě zamezovala jeho osobnímu kontaktu s dětmi, jenom z tohoto důvodu však nelze přistoupit k odnětí dětí z její péče, neboť by tím sice byla za svoje chování "potrestána", ale takový "trest" by se v konečném důsledku citelně dotkl nezletilých.
14. Podstatné však je, že v době rozhodování okresního soudu došlo k obnově styku stěžovatele s nezletilými v rámci mediačních schůzek rodičů. Jedině touto cestou, a nikoliv soudem upravenou výlučnou péči stěžovatele o nezletilé, může dojít k postupnému obnovení jejich vztahu ke stěžovateli. K tomu však musí přispět změnou svého vnitřního negativního postoje ke stěžovateli i vedlejší účastnice, která má na nezletilé silný vliv.
15. Ústavní soud v napadených rozsudcích neshledal libovůli soudů ani závažná procesní pochybení, dosahující úrovně protiústavnosti. Pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí opatrovnických soudů, dojde-li ke změně zjištěných poměrů (§909 občanského zákoníku).
16. Za uvedených okolností Ústavní soud neshledal porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu