ECLI:CZ:US:2018:3.US.2494.17.1
sp. zn. III. ÚS 2494/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti FAU s. r. o., "v konkursu", sídlem Pekařská 1639/79a, Opava - Kateřinky, insolvenční správce KONREO, v. o. s., sídlem Dobrovského 1310/64, Brno, zastoupené JUDr. Alfrédem Šrámkem, advokátem, sídlem Českobratrská 2, Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2017 č. j. 1 VSOL 1484/2016-A-58 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. října 2016 č. j. KSOS 39 INS 23265/2016-A-15, obě ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. května 2016 (správně "25. května 2017") č. j. 1 VSOL 1484/2016-A-61, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a 2) Specializovaného finančního úřadu, sídlem nábř. Kpt. Jaroše 1000/7, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byl porušen čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") bylo ve stěžovatelčině insolvenční věci k návrhu vedlejšího účastníka 2) nařízeno předběžné opatření, kterým se omezuje účinek spojený se zahájením insolvenčního řízení uvedený v §109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), tak, že se Specializovanému finančnímu úřadu umožňuje provést již nařízenou exekuci exekučními příkazy, jež byly v tomto rozhodnutí blíže specifikovány (výrok I), a dále jím byl ustanoven předběžný insolvenční správce KONREO, v. o. s. (výrok II), a tomuto bylo uloženo provedení opatření ke zjištění a zajištění stěžovatelčina majetku, přezkoumání účetnictví nebo evidence vedené podle zvláštního právního předpisu (výrok III).
3. Uvedené usnesení krajského soudu stěžovatelka napadla ve výroku I odvoláním, avšak Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil shora označeným usnesením.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí, protože se obecné soudy nevypořádaly s jejími námitkami, jednak kvůli absenci odůvodnění "pro nařízení předběžného opatření". K tomu uvedla, že krajský soud nezmínil žádnou z podmínek obvykle vyžadovaných pro takové nařízení (v této souvislosti poukázala konkrétně na usnesení ze dne 17. 8. 2016 č. j. KSOS 40 INS 16562/2016-A-13), kterými jsou rozsah majetkové podstaty a skutečnost, že jde o zcela mimořádný odůvodněný případ dlužníka vykonávajícího speciální činnost a že neposkytuje součinnost nebo řádně neplní své povinnosti, co se týká dokumentů povinně ukládaných ve Sbírce listin. Podle stěžovatelky tak zde nebyly žádné důvody pro nařízení předmětného předběžného opatření.
5. Dále stěžovatelka namítla nedůvodnost nařízení předběžného opatření z hlediska ohrožení možnosti provést exekuci majetkových hodnot. Obecné soudy uvedly jako důvod, že prodejem pohonných hmot bude eliminována výše skladových nákladů, u motorových vozidel dojde k zamezení poklesu jejich prodejní ceny, přikázáním jiných peněžitých pohledávek nebude zkrácena majetková podstata, protože nedojde k časové prodlevě v plnění dlužníků a přikázáním pohledávek z účtů u poskytovatele platebních služeb nebude zkrácena majetková podstata. V této souvislosti stěžovatelka upozornila, že vedlejšího účastníka 2) opakovaně žádala, aby pohonné hmoty kvůli vzniku zbytečných nákladů nepřevážel, a dále uvedla, že navíc k jejich zpeněžování v exekučním řízení zpravidla dochází hluboko pod reálnou cenu. Nedůvodná měla být obava z poklesu hodnoty motorových vozidel, neboť k jejich zpeněžení může dojít v průběhu několika měsíců a zpravidla za výhodnější cenu než v rámci daňové exekuce. V případě exekuce jiných peněžitých pohledávek nejsou předestřeny žádné relevantní argumenty či konkrétní obavy, není ani specifikováno, čím by mělo dojít k časové prodlevě v plnění jejích dlužníků, nedůvodná je argumentace i v posledním bodě, neboť finanční orgány postihly peněžní prostředky na jejích bankovních účtech, jakož i ty, které byly na ně připsány, a s těmito nelze žádným způsobem nakládat.
6. V této souvislosti stěžovatelka argumentuje, že §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona zakládá pouze nemožnost provést exekuci, neruší však zákaz dlužníka nakládat s postiženým majetkem, nadále trvají povinnosti například poskytovatele platebních služeb nevyplácet postižené finanční prostředky dlužníkovi. Přitom u žádné z majetkových hodnot nehrozilo jejich znehodnocení tak, že by vyloučilo možnost uspokojení vymáhané pohledávky nebo ohrozilo zjištění pro účely majetkové podstaty. Dle stěžovatelky se bez ohledu na předběžné opatření uplatní §111 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona, a jestliže nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by nasvědčovaly tomu, že se snažila umenšovat (budoucí) majetkovou podstatu nakládáním s majetkem, který by do ní mohl náležet, pak zde nebyla žádná důvodná obava, že by vyčkávání na rozhodnutí o insolvenčním návrhu mělo ohrozit vymožení pohledávek finančních orgánů. Kromě toho byl zajištěn její majetek činností předběžného správce.
7. Stěžovatelka také zdůraznila, že zajišťovací příkazy Specializovaného finančního úřadu, které byly ve spojení s dalšími úkony základním důvodem k vydání napadených rozhodnutí, byly správním soudem zrušeny s tím, že jeho postup byl od počátku nezákonný, přičemž to byl vedlejší účastník 2), kdo způsobil její úpadkový stav, když byla připravena o finanční prostředky a bylo jí znemožněno provozování podniku. Současně stěžovatelka odmítla, že by její insolvenční návrh byl účelový. Dle stěžovatelky napadená rozhodnutí postrádala odůvodnění aplikace zákonných ustanovení na zjištěný skutkový stav, bezdůvodně považovala její insolvenční návrh za účelový, soudy se nijak nevypořádaly s důvodností vedení exekuce a nepřezkoumaly její zákonnost; v této souvislosti stěžovatelka poukázala na "zrušující" rozhodnutí správních soudů.
8. S ohledem na výše uvedené má stěžovatelka za to, že vydáním předběžného opatření krajským soudem a jeho potvrzením napadeným rozhodnutím vrchního soudu bylo zasaženo do jejího práva na ochranu jejího majetku a vlastnictví, kdy předběžné opatření je svou povahou opatřením výjimečným, přičemž žádné skutečnosti odůvodňující jeho nařízení nebyly zjištěny a pojaty do rozhodnutí, vyjma nepodloženého tvrzení o účelovosti jejího insolvenčního návrhu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a to po přihlédnutí ke zvláštnostem jejího postavení v insolvenčním řízení. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
10. Nutno však dodat, že směřuje-li ústavní stížnost proti výroku II a III usnesení Krajského soudu v Ostravě, tato rozhodnutí nebyla napadena odvoláním, a tudíž je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
12. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Úvodem nutno zdůraznit, že poukazuje-li stěžovatelka na to, že Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 6. 2017 č. j. 22 Af 9/2017-84 zrušil zajišťovací příkazy Specializovaného finančního úřadu (vedlejší účastník v nynějším řízení) a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 20. 10. 2016 č. j. 46427/16/5100-41453-711400, v návaznosti na něž byly vydány Specializovaným finančním úřadem předmětné exekuční příkazy, tuto skutečnost nelze považovat za relevantní, neboť se tak stalo až po vydání ústavní stížností napadeného usnesení vrchního soudu a soudy v insolvenčním řízení nejsou oprávněny zákonnost rozhodnutí finančních orgánů přezkoumávat.
14. Stěžovatelka namítá, že pro nařízení předběžného opatření v posuzovaném případě nebyly splněny zákonem stanovené podmínky, konkrétně že zde nebyl uveden, resp. neexistoval žádný "důvod hodný zvláštního zřetele" [§82 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona]. Zde třeba připomenout, že určování obsahu uvedeného relativně neurčitého pojmu je věcí obecných soudů, a nikoliv Ústavního soudu; to platí tím spíše, když je interpretován a aplikován v souvislosti s nařízením předběžného opatření. Jak již Ústavní soud opakovaně konstatoval [viz např. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171), ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 2486/13 (N 184/75 SbNU 39), ze dne 3. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 719/18, popř. usnesení ze dne 27. 3. 2014 sp. zn. III. ÚS 909/14, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], muselo by jít o natolik extenzivní zásah vyžadující jeho bezprostřední ingerenci [srov. např. nález ze dne 13. 7. 2011 sp. zn. III. ÚS 3363/10 (N 131/62 SbNU 59)]. Nevyloučil tak, že v případě přezkumu rozhodnutí obecných soudů o návrhu na nařízení předběžného opatření takováto rozhodnutí mohou v některých případech být způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců. Současně však zdůraznil, že jejich povaha (spolu s postavením Ústavního soudu, jak bylo popsáno výše) určuje meze daného přezkumu, kdy tento soud je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole či libovůle (ve smyslu čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny).
15. V této souvislosti nutno poukázat na důvody, na nichž je postaveno napadené usnesení krajského soudu a s nimiž se ztotožnil vrchní soud, tedy v podstatě že zde hrozí určité nebezpečí prodlení, v důsledku něhož by mohlo dojít ke zmenšení majetkové podstaty stěžovatelky. Na doplnění možno uvést, že v daném ohledu mělo význam i to, že s ohledem na povahu a výši exekvovaných pohledávek nebylo možné vyloučit, že se stěžovatelka dopustila závažných daňových úniků, což dále odůvodňuje obavu, zda by řádně plnila své povinnosti plynoucí z insolvenčního zákona.
16. Dlužno také zmínit, že usnesením krajského soudu ze dne 14. 12. 2016 č. j. KSOS 39 INS 23265/2016-A-53 byl zjištěn stěžovatelčin úpadek a na její majetek byl prohlášen konkurs. Vzhledem k této skutečnosti není Ústavnímu soudu zřejmé, jak mohla být nařízením předmětného předběžného opatření, v důsledku kterého měl/mohl být její majetek namísto v insolvenčním řízení zpeněžován v rámci daňové exekuce, fakticky dotčena. Namítla-li v ústavní stížnosti, že daný postup nebyl ve společném zájmu věřitelů, Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti posuzuje porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele, a tak je tato námitka, již stěžovatelka vznáší z pozice insolvenční dlužnice, bezpředmětná. Nutno ale dodat, že touto námitkou se již zabýval vrchní soud, a dospěl k závěru, že není důvodná, neboť jednak nedojde ke vzniku nákladů v insolvenčním řízení, jednak výtěžek dané exekuce bude v insolvenčním řízení k dispozici, přičemž stěžovatelčino tvrzení, že zpeněžení majetku v rámci daňové exekuce je obecně méně výhodné než v rámci insolvenčního řízení, označil za pouhou spekulaci. Ani v tomto bodě Ústavní soud nemá, co by uvedenému soudu mohl (co se týče posuzované věci) z hlediska ústavnosti vytknout.
17. S ohledem na obsah insolvenčního návrhu vrchní soud nepominul možnost, že se stěžovatelka podáním insolvenčního návrhu snaží zabránit provedení daňové exekuce, načež dospěl - a to s poukazem na důvodovou zprávu k zákonu č. 334/2012 Sb., jenž novelizoval mj. ustanovení §82 insolvenčního zákona - v podstatě k závěru, že tato skutečnost může být sama o sobě "důvodem hodným zvláštního zřetele", proč v daňové exekuci na základě předběžného opatření dále pokračovat. Jde-li obecně o výklad insolvenčního zákona vrchním soudem, ten zřetelně reflektuje smysl a účel tohoto zákona, jak lze vyvodit nejen ze zmíněné důvodové zprávy, ale i jeho ustanovení §5. Otázkou tak je, zda jeho uplatnění bylo v posuzované věci namístě. Z insolvenčního návrhu, v němž se se stěžovatelka obsáhle vyjádřila k postupu finančních orgánů, vyplynulo, že daný postup považuje za nezákonný a současně za jedinou příčinu vzniku své úpadkové situace, a tudíž by bylo možné vyvodit, že se stěžovatelka touto cestou snaží zabránit provedení daňové exekuce. Současně je třeba vzít v úvahu, že tento návrh byl ještě před vydáním napadeného usnesení krajského soudu vzat zpět. Tuto otázku však nebylo třeba řešit, neboť pouze na tomto rozhodovacím důvodu napadené usnesení vrchního soudu postaveno není.
18. Protože nic nesvědčí tomu, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak bylo stěžovatelkou tvrzeno, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a protože je ústavní stížnost zčásti nepřípustná (viz sub 10), odmítl ji v této části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu