ECLI:CZ:US:2018:3.US.2499.18.1
sp. zn. III. ÚS 2499/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Martina Litvana, LL.M., Ph.D., insolvenčního správce, sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2 - Nové Město, zastoupeného Mgr. Ing. Vladimírem Mrázem, advokátem, sídlem Konviktská 297/12, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. května 2018 č. j. 4 VSPH 723/2018-B-82 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. května 2018 č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-74, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal, aby byla zrušena usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") označená v záhlaví, neboť je názoru, že jimi byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud usnesením ze dne 18. 5. 2018 č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-74 uložil stěžovateli jako insolvenčnímu správci pořádkovou pokutu ve výši 20 000 Kč (výrok I.) a povinnost vydat částku 342 681,94 Kč zajištěnému věřiteli, zapsat do upraveného seznamu přihlášených pohledávek, jaká částka byla vyplacena zajištěnému věřiteli nebo jaká zbývající částka se vypořádá při rozvrhu, a splnit svoji (případnou) povinnost dle §167 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (výrok II.). Pořádková pokuta byla uložena, protože stěžovatel přes výzvu soudu nepodal po dobu 2,5 let zprávu o tom, zda částka 342 681,94 Kč byla vydána zajištěnému věřiteli. Krajský soud neakceptoval důvod, který dle stěžovatele bránil vyplacení uvedené částky a jímž měla být skutečnost, že zajištěný věřitel nesdělil číslo účtu. Soud totiž vyhodnotil, že číslo účtu zajištěný věřitel stěžovateli sdělil prostřednictvím e-mailů ze dne 26. 1. 2015 a ze dne 14. 2. 2017.
3. Proti I. výroku usnesení krajského soudu podal stěžovatel odvolání. Vrchní soud je však v napadeném výroku I. potvrdil, a to usnesením ze dne 30. 5. 2018 č. j. 4 VSPH 723/2018-B-82. Vyšel ze skutkových zjištění krajského soudu, která měla dle jeho názoru oporu v obsahu insolvenčního spisu. Uvedl, že usnesení krajského soudu ze dne 5. 2. 2015, kterým byla stěžovateli uložena povinnost vydat zajištěnému věřiteli částku 342 681,94 Kč, nabylo právní moci dne 24. 11. 2015. Do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení měl stěžovatel svou povinnost splnit, ale neučinil tak, a to ani po výzvě krajského soudu v usnesení ze dne 30. 4. 2018. Ze shodných důvodů jako krajský soud se vrchní soud neztotožnil s námitkami, jimiž stěžovatel objasňoval, proč svou povinnost nesplnil.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítl, že krajský soud a vrchní soud porušily §210 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dle něhož po podání odvolání předseda senátu předloží věc odvolacímu soudu, jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání a jakmile jsou provedena šetření, zda jsou splněny podmínky řízení. Stěžovateli bylo usnesení krajského soudu, jímž mu byla uložena pořádková pokuta, doručeno dne 18. 5. 2018. Lhůta k podání odvolání tedy skončila v pondělí 4. 6. 2018. Stěžovatel podal své odvolání dne 21. 5. 2018 s tím, že je doplní, což také učinil dne 31. 5. 2018, tj. v průběhu lhůty k podání odvolání. V mezidobí však krajský soud v rozporu s právní úpravou dne 23. 5. 2018 předložil odvolání vrchnímu soudu, který o něm dne 30. 5. 2018 rozhodl. Dle stěžovatele soudy porušily nejen §210 odst. 3 o. s. ř., ale i §132 o. s. ř., jelikož mu upřely možnost předložit důkazy. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), který se týkal věci, kde došlo k porušení §132 a §210 odst. 3 o. s. ř. shodným způsobem a kde Ústavní soud shledal porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
5. Stěžovatel se domnívá, že mu byla uložena pokuta nikoli za porušení jeho povinností, ale pro odlišný právní názor, což považuje za nepřípustné. Uložení pokuty vnímá jako pomstu podjatého soudce, jehož stěžovatel upozornil na pochybení. Krajský soud byl pravidelně informován o stavu věci a nepřijal žádná opatření k nápravě, stěžovatel proto vyjádřil podiv nad závěrem o průtazích s vydáním částky 342 681,94 Kč. Zajištěný věřitel neposkytl stěžovateli součinnost, jelikož nesdělil číslo svého účtu, kam mají být peněžní prostředky poukázány. Číslo účtu nebylo možno zjistit ani z internetové adresy https://isir.justice.cz, jelikož ve sdělení věřitele (položka B-73) bylo bankovní spojení začerněno. Stěžovatel odmítá náhled, že by dostatečné sdělení platebních dispozic mohlo proběhnout prostřednictvím e-mailu bez zaručeného elektronického podpisu, jak dovodily soudy. Než aby případně čelil žalobě na náhradu škody, volil obezřetnou formu ověření bankovního spojení.
6. Stěžovatel namítl, že soudce krajského soudu, jenž vydal napadené usnesení o uložení pořádkové pokuty, byl podjatý. O jeho podjatosti svědčí to, že pominul vyvěšení návrhu, nezákonně zkrátil stěžovatele o odměnu, ignoroval jeho zprávy a postupoval dle stěžovatele kapciózně (usnesení ke splnění povinnosti ve lhůtě tří dnů doručoval v pátek po pracovní době). Vrchní soud pak zcela přehlédl základní otázky právní odpovědnosti, a to protiprávnost jednání, subjektivní stránku v podobě úmyslu a příčinnou souvislost. Nezohlednil, že krajský soud byl po celou dobu v tříměsíčních intervalech informován o stavu věci.
7. Stěžovatel má za to, že usnesení krajského soudu, jímž mu byla uložena povinnost k vyplacení částky 342 681,94 Kč, nemá žádné právní následky. Důvodem je, že krajský soud zúčastněné osoby nepoučil vyhláškou v insolvenčním rejstříku o možnosti podat námitky proti návrhu insolvenčního správce na vydání výtěžku zajištěnému věřiteli. Stěžovatel shrnul, že rozhodnutí krajského soudu považuje za svévolné.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
8. Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v rámci odvolacího přezkumu uložení pořádkové pokuty nelze zkoumat věcnou správnost podkladového rozhodnutí, které bylo navíc v minulosti potvrzeno odvolacím soudem. Rozhodnout o podaném odvolání před uplynutím lhůty pro podání odvolání bylo možné, jelikož to umožňoval stav nízké rozpracovanosti odvolacího senátu 4 VSPH. Ve zbytku vrchní soud odkázal na odůvodnění svého usnesení.
9. Krajský soud má za to, že nepředložil věc odvolacímu soudu před uplynutím lhůty k podání odvolání všem účastníkům. Jedinou osobou oprávněnou k podání odvolání byl sám stěžovatel, který odvolání podal, čímž svého práva využil. Proto nemohl odvolací soud rozhodnout před uplynutím odvolací lhůty. Krajský soud jako zcela nepodložené odmítl stěžovatelovo tvrzení o předpřipraveném rozhodnutí či o účelové pomstě soudu. Dle krajského soudu námitky proti usnesení o vydání výtěžku zpeněžení měl stěžovatel učinit v odvolacím řízení proti tomuto usnesení, což neučinil. Zajištěný věřitel nemá zákonem určenu žádnou formu, v níž by musel sdělit číslo svého účtu, postačí proto i ústní forma, prokáže-li věřitel, že tak učinil, což bylo v dané věci splněno. Krajský soud dodal, že jestliže formu sdělení čísla účtu prostřednictvím e-mailu stěžovatel považoval za nedostatečnou, měl zajištěného věřitele vyzvat k nápravě, což neučinil.
10. Ústavní soud zaslal vyjádření účastníků stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel využil možnost replikovat a v reakci na vyjádření účastníků zdůraznil, že k vyčerpání práva účastníka odvolat se nedochází vzhledem k §205 odst. 4 o. s. ř. samotným podáním odvolání na počátku odvolací lhůty. Za nevěrohodné označil vyjádření krajského soudu k podjatosti a za nepodložené hodnocení krajského soudu o 2,5 letech prodlení s podáním zprávy o vydání výtěžku zajištěnému věřiteli. Krajský soud byl dle stěžovatele pravidelně informován a stav věci dokonale znal. Stěžovatel vyjádřil údiv nad rychlostí, s níž vrchní soud zamítl jeho odvolání, což označil za exces. Dále zopakoval své přesvědčení o tom, že vrchní soud se nezabýval řadou podstatných otázek.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Z hlediska posouzení procesních předpokladů řízení je nutno zdůraznit, že napadené unesení krajského soudu sestávalo ze dvou výroků. Stěžovatel napadl odvoláním výhradně výrok I. o uložení pořádkové pokuty. Výrokem II. krajský soud uložil stěžovateli jako insolvenčnímu správci povinnost vydat částku 342 681,94 Kč zajištěnému věřiteli, dále aby zapsal do upraveného seznamu přihlášených pohledávek, jaká částka byla vyplacena zajištěnému věřiteli nebo jaká zbývající částka se vypořádá při rozvrhu, a aby splnil svoji (případnou) povinnost dle §167 odst. 5 insolvenčního zákona. Krajský soud v poučení uvedl, že proti výroku II. není odvolání přípustné, a to zřejmě dle §91 insolvenčního zákona. Výrokem II. krajský soud znovu uložil shodnou povinnost, jakou již předtím bezvýsledně uložil ve IV. výroku usnesení ze dne 5. 2. 2015 č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-11. Ústavní stížností stěžovatel napadl celé usnesení ze dne 18. 5. 2018 č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-74, tedy i jeho výrok II., který nebyl napaden odvoláním. Ústavní stížnost však podal po více než dvou měsících od doručení usnesení krajského soudu (to bylo stěžovateli doručeno dne 18. 5. 2018; ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 7. 2018). Aniž by se Ústavní soud musel zabývat splněním jiných podmínek řízení, je na první pohled zjevné, že ústavní stížnost proti II. výroku usnesení krajského soudu byla podána po lhůtě dle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, což představuje důvod pro její odmítnutí v části, v níž směřuje proti tomuto výroku usnesení krajského soudu [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
12. V části ústavní stížnosti směřující proti I. výroku usnesení krajského soudu a proti usnesení vrchního soudu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je v uvedeném rozsahu přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení lze jako celek pokládat za spravedlivé.
14. Stěžovatel namítl, že k porušení jeho práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) došlo v návaznosti na porušení §210 odst. 3 o. s. ř., dle něhož předloží předseda senátu věc odvolacímu soudu, jakmile všem účastníkům uplyne lhůta k podání odvolání a jakmile jsou provedena šetření podle §210 odst. 2 o. s. ř. (tj. šetření, zda jsou splněny podmínky řízení). Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel spatřoval v tom, že krajský soud předložil věc odvolacímu soudu ještě před uplynutím lhůty k podání odvolání, a v tom, že vrchní soud ještě před uplynutím této lhůty o jeho odvolání rozhodl.
15. Z pohledu podústavního práva na věc dopadá insolvenční zákon a občanský soudní řád. Dle §7 insolvenčního zákona platí, že nestanoví-li insolvenční zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení, a není-li to možné, ustanovení zákona o zvláštních řízeních soudních. Zvláštní úpravu týkající se odstraňování vad včasného odvolání a předložení věci odvolacímu soudu obsahuje §93 insolvenčního zákona jen pro odvolání proti vyjmenovaným rozhodnutím (odvolání proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření, proti rozhodnutí o úpadku, proti rozhodnutí o způsobu řešení úpadku a proti rozhodnutí o schválení reorganizačního plánu). Odvolání proti rozhodnutí o pořádkové pokutě není v §93 insolvenčního zákona zmíněno. Zásadám, na nichž spočívá insolvenční řízení (§5 insolvenčního zákona) zjevně neodporuje přiměřené použití §210 odst. 3 o. s. ř. na odvolání proti pořádkové pokutě. Lze tedy shrnout, že na postup krajského soudu při předkládání věci odvolacímu soudu se dle §7 insolvenčního zákona přiměřeně uplatnil §210 odst. 3 o. s. ř.
16. Již v minulosti Ústavní soud jako rozporné s §210 odst. 3 o. s. ř. vyhodnotil předložení věci odvolacímu soudu před tím, než účastníkům uplynula lhůta k podání odvolání [viz nález ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57)]. K takovému porušení §210 odst. 3 o. s. ř. došlo i v posuzované věci. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že vrchní soud nemohl rozhodnout před uplynutím odvolací lhůty, protože stěžovatel byl jedinou osobou oprávněnou k podání odvolání a svého práva podat odvolání využil. S vyjádřením krajského soudu Ústavní soud nesouhlasí z důvodu, který již v minulosti uvedl ve výše zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 151/06: argument vyčerpání práva účastníka odvolat se již podáním odvolání nelze akceptovat vzhledem k §205 odst. 4 o. s. ř., dle něhož rozsah, v jakém se rozhodnutí napadá, může odvolatel měnit jen v průběhu trvání lhůty k odvolání.
17. Jak si Ústavní soud ověřil z insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz), usnesení krajského soudu ze dne 18. 5. 2018 č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-74 bylo stěžovateli doručeno dne 18. 5. 2018. Patnáctidenní odvolací lhůta proti výroku I. tohoto usnesení, jímž byla stěžovateli uložena pořádková pokuta, tak skončila v pondělí 4. 6. 2018. Stěžovatel krajskému soudu dne 21. 5. 2018 doručil odvolání (viz položka B-75). Dne 23. 5. 2018, tj. před uplynutím lhůty pro podání odvolání, krajský soud věc předložil vrchnímu soudu jako soudu odvolacímu (viz položka B-76). Následně dne 25. 5. 2018 stěžovatel vrchnímu soudu doručil první doplnění svého odvolání (viz položka B-78). Dne 30. 5. 2018 vrchní soud o odvolání rozhodl (rozhodnutí o odvolání bylo stěžovateli doručeno dne 6. 6. 2018 do datové schránky). Dne 31. 5. 2018 stěžovatel vrchnímu soudu doručil druhé doplnění svého odvolání (viz položka B-84). Ústavní soud konstatuje, že druhé doplnění odvolání, ač bylo vrchnímu soudu doručeno ve lhůtě pro podání odvolání, vrchní soud obdržel až poté, co o odvolání již rozhodl.
18. Dopadům porušení §210 odst. 3 o. s. ř. do základních práv a svobod se věnoval výše zmíněný nález sp. zn. III. ÚS 151/06, Ústavní soud se proto přidrží východisek, z nichž uvedený nález vychází. Těmito východisky je zhodnocení, zda nesprávný postup soudů spočívající v předložení věci odvolacímu soudu před uplynutím odvolací lhůty a následné vydání rozhodnutí o odvolání před uplynutím lhůty pro podání odvolání ve svém důsledku vedl k tomu, že některá odvolací námitka či důkazní návrh uplatněné před uplynutím lhůty pro podání odvolání nebyly v rozhodnutí o odvolání zhodnoceny. Jak však Ústavní soud zdůraznil v nálezu sp. zn. III. ÚS 151/06, o porušení základních práv nepůjde zejména v případě, že nezohledněné doplnění odvolání podané ve lhůtě pro podání odvolání bez jakýchkoli pochybností neobsahovalo námitky dopadající na rozhodovanou věc, případně když bylo doplnění s původním odvoláním identické.
19. Vrchní soud se před vydáním rozhodnutí o odvolání nemohl seznámit s obsahem druhého doplnění odvolání ze dne 31. 5. 2018 (položka B-84), které stěžovatel vrchnímu soudu doručil ve lhůtě pro podání odvolání. Ústavní soud proto hodnotil, zda v druhém doplnění odvolání stěžovatel uplatnil do té doby neuplatněné námitky či důkazní návrhy. Dosud neuplatněnou argumentaci druhé odvolání obsahovalo jen na straně 5., pod bodem III., kde stěžovatel namítl, že usnesení o uložení pořádkové pokuty vydal soudce krajského soudu, který byl podjatý. Zbylá argumentace v druhém doplnění odvolání měla svůj předobraz v odvolání či jeho prvním doplnění, na které vrchní soud reagoval. Podjatost stěžovatel dovozoval z pochybností o hodnověrnosti tvrzení, z nichž soudce při svém postupu vyšel, a z toho, že učinil závěr o porušení povinnosti insolvenčního správce bez projednání důkazů. Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud ve svém rozhodnutí (v jeho bodě 9.) výslovně zmínil, že skutková zjištění krajského soudu o porušení povinnosti stěžovatele měla oporu ve spise. Vrchní soud se tak neztotožnil se samotnou existencí skutkových okolností, od nichž stěžovatel odvozoval podjatost soudce krajského soudu. Nelze dále přehlédnout, že i přes značnou nekonkrétnost námitky podjatosti v druhém doplnění odvolání je patrné, že ji stěžovatel spojoval s postupem soudce v daném řízení či v jiných řízeních, což dle výslovného znění §14 odst. 4 o. s. ř. není důvodem k vyloučení soudce.
20. Ústavní soud shrnuje, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení §210 odst. 3 o. s. ř. V případě namítaného porušení subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je však třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé (viz nález ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. II. ÚS 1831/17, bod 21.). Dopad porušení §210 odst. 3 o. s. ř. do práva na soudní ochranu byl v posuzované věci zanedbatelný. Jakkoli nebyl vrchní soud seznámen s námitkou podjatosti ve druhém doplnění odvolání, ve svém rozhodnutí vyvrátil existenci skutkových okolností, z nichž podjatost stěžovatel dovozoval. Odpověď na tuto námitku tedy lze i přes procesní pochybení v rozhodnutí vrchního soudu nalézt.
21. I v ústavní stížnosti stěžovatel namítl podjatost soudce krajského soudu, o níž má svědčit to, že daný soudce pominul vyvěšení návrhu, nezákonně zkrátil stěžovatele o odměnu, ignoroval jeho zprávy a usnesení ke splnění povinnosti ve lhůtě tří dnů doručoval v pátek po pracovní době. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem uváděné důvody představují postup soudce v daném řízení, který jako takový nemůže být důvodem pro vyloučení soudce [viz IV. část odůvodnění nálezu ze dne 31. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 780/08 (N 70/56 SbNU 799), usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 1543/15, bod 15. odůvodnění; a §14 odst. 4 o. s. ř.].
22. Stěžovatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem krajského soudu o tom, že by byl po dobu 2,5 roku v prodlení s podáním zprávy o splnění povinnosti vydat výtěžek zajištěnému věřiteli. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně nepoukázal na žádné své podání doručené krajskému soudu, kterým by dokladoval splnění své povinnosti. Důvod ke zrušení rozhodnutí by v řízení o ústavní stížnosti byl dán tehdy, kdyby závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Uvedenou vadou žádné z napadených usnesení netrpí. Krajský soud objasnil, že usnesení č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-11, jímž stěžovateli uložil zajištěnému věřiteli vydat částku 342 681,94 Kč a informovat o tom soud, nabylo právní moci dne 24. 11. 2015. O osudu této částky se výslovně zmiňuje až stěžovatelova zpráva ze dne 28. 2. 2017 (položka B-34), v níž stěžovatel uvedl, že mu zajištěný věřitel nesdělil číslo účtu. Zmíněnou zprávu krajský soud obdržel po více než dvou letech od právní moci usnesení č. j. KSPH 37 INS 17084/2013-B-11. Z obsahu spisu je patrné, že stěžovatel uvedenou částku nevyplatil ani později, krajský soud v dané souvislosti poukázal na to, že stěžovatel ještě dne 14. 5. 2018 (položka B-71) soudu opakoval své tvrzení o nesdělení čísla účtu. Jak krajský soud, tak vrchní soud poukázaly na e-mailovou komunikaci, v níž v lednu 2015 zajištěný věřitel požadované číslo účtu stěžovateli sdělil (přiložena ke sdělení věřitele pod položkou B-73). Polemika stěžovatele se závěry soudů o řádnosti sdělení čísla účtu se odehrává pouze na úrovni podústavního práva. Ústavní soud proto nespatřuje důvod, aby zasahoval do hodnocení soudů, že nebylo důvodu pochybovat o autenticitě zaslaného e-mailu se sdělením čísla účtu. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy dostatečným způsobem objasnily pochybení stěžovatele, který po dobu delší než dva roky neinformoval soud o tom, že výtěžek zpeněžení nevyplatil. Nepřiznaly přitom relevanci tvrzením, jimiž odůvodňoval nevyplacení výtěžku zpeněžení.
23. Žádný rozpor s ústavními předpisy nespatřuje Ústavní soud ani v závěru vrchního soudu, že pro povinnost insolvenčního správce vydat výtěžek zpeněžení byla určující existence souhlasu krajského soudu s vydáním výtěžku zajištěnému věřiteli (§298 odst. 2 insolvenčního zákona). Stěžovatel uplatnil v odvolání i ústavní stížnosti námitky, jimiž zpochybňoval zákonnost udělení tohoto souhlasu (šlo o námitky, že krajský soud nezveřejnil návrh na vydání výtěžku v insolvenčním rejstříku). Z ústavních předpisů nelze dovodit stěžovatelovo právo na to, aby pravomocné rozhodnutí o udělení souhlasu s vyplacením výtěžku mohl dodatečně po několika letech napadat svými námitkami v řízení o odvolání proti usnesení o uložení pořádkové pokuty, v jehož rámci nebyl dán obecným soudům prostor, aby přezkoumávaly usnesení o udělení souhlasu s vyplacením výtěžku.
24. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti pro nedodržení lhůty dle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu