ECLI:CZ:US:2018:3.US.2543.17.1
sp. zn. III. ÚS 2543/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem, sídlem Starobranská 327/4, Šumperk, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2017 č. j. 7 Tdo 615/2017-48 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2016 č. j. 3 To 100/2016-944, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v trestním řízení.
Ze spisu Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresního soudu"), sp. zn. 3 T 203/2014, který si Ústavní soud vyžádal k ověření stěžovatelových tvrzení, vyplynulo, že okresní soud po provedeném dokazování uznal stěžovatele (dále též "obžalovaný") a spoluobžalovaného R. P. vinnými zločinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se měli dopustit tím, že způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku dohodli a v průběhu měsíce května 2013 realizovali krádež motorového vozidla Audi Q5 RZ XXX černé barvy, které v předchozí době vlastnila firma BIT POWER, s. r. o., a od jara 2012 J. S., který předmětný vůz koupil za částku za částku 550 000 Kč a jemuž byla odcizením vozidla způsobena škoda. Pro úplnost lze dodat, že spoluobžalovaný R. P. sám byl uznán vinným i pokusem zločinu pojistného podvodu, neboť jako jednatel společnosti BIT POWER, s. r. o., nahlásil u Kooperativy pojišťovny, a. s., škodní událost spočívající v odcizení vozidla s vědomím, že jde o nepravdivou informaci, neboť krádež vozidla sám fingoval. Okresní soud uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let s podmíněným odkladem na zkušební dobu pěti let, trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání osmnácti měsíců a trest propadnutí věci. Dále rozhodl o trestu obžalovaného R. P., oběma obžalovaným uložil povinnost nahradit ve zkušební době podle svých sil škodu způsobenou trestným činem a zavázal je povinností společně a nerozdílně zaplatit poškozenému J. S. na náhradě škody částku ve výši 550 000 Kč; se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku okresního soudu se oba obžalovaní odvolali. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě (dále též "krajský soud") v jeho věci zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a stěžovatele nově odsoudil za zločin krádeže podle §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství a za sbíhající se přečin ohrožení pod vlivem návykové látky, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ve věci sp. zn. 2 T 74/2013, a za sbíhající se zločin vydírání, pokus přečinu ublížení na zdraví a přečin výtržnictví, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ve věci sp. zn. 2 T 100/2013, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu pěti let. Krajský soud uložil stěžovateli povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, dále mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců a trest propadnutí věci 1 ks plynové pistole zn. Ekol Aras Kompakt 9 mm s jedním zásobníkem a jedním kusem náboje. Krajský soud současně zrušil výrok o souhrnném trestu a výrok o trestu z rozsudků Okresního soudu v Jeseníku (ve věcech shora zmíněných), jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek ohledně obžalovaného stěžovatele nezměněn. Odvolání R. P. krajský soud zamítl.
Dovolání obou obžalovaných Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 7. 6. 2017 č. j. 7 Tdo 615/2017-48 jako zjevně neopodstatněná.
II.
Argumentace stěžovatele
V ústavní stížnosti stěžovatel zrekapituloval průběh a výsledky trestního řízení a právnímu závěru, na jehož základě byl uznán vinným, oponoval. Tvrdil, že se soudy vyhnuly hodnocení věrohodnosti spoluobžalovaného P. ve vztahu ke skutkovému ději, jehož byl stěžovatel účastníkem, a to přesto, že upozornil na rozpor mezi obsahem výpovědi spoluobžalovaného a výpověďmi dalších svědků, jejichž věrohodnost zpochybněna nebyla. Závěr krajského soudu o existenci platné kupní smlouvy o prodeji předmětného vozidla poškozenému označil za nesprávný, neboť soud se nezabýval otázkou, zda byla uzavřena ústní kupní smlouva nebo smlouva o budoucí kupní smlouvě či šlo o pouhý příslib budoucího prodeje tohoto vozidla. Stěžovatel připustil, že pochybnosti o některých dílčích tvrzeních spoluobžalovaného nemusí znamenat automatickou nepravdivost jiných jeho tvrzení, ovšem případný závěr o částečné pravdivosti a částečné nepravdivosti takové výpovědi musí být důkladně odůvodněn, což se nestalo. Nejvyšší soud sice uvedl, že stěžovatel věděl o tom, že vlastníkem předmětného vozidla není společnost BIT POWER, s. r. o., nýbrž poškozený, stěžovatel však zdůraznil, že disponoval jen takovými informacemi o vlastnických vztazích k vozidlu, které mu poskytl R. P. Ostatně i ten v průběhu trestního řízení tvrdil, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu na poškozeného převedeno nebylo. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel upozornil na zcela extrémní rozdíl v přístupu orgánů činných v trestním řízení k jeho osobě a k osobě svědka M. D. Přestože jejich objektivní podíl na skutkovém ději a informovanost o vlastnických vztazích k předmětnému vozidlu byl prakticky totožný, jmenovaný svědek trestně stíhán nebyl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Po seznámení se s obsahem vyžádaného trestního spisu, napadených rozhodnutí a po posouzení stěžovatelových tvrzení dospěl Ústavní soud k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a tresu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že mu jako orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené, to ovšem jen potud, pokud tyto ve své činnosti respektují ústavně zaručená základní práva nebo svobody osob trestně stíhaných a řízení před nimi vedené je jako celek spravedlivé (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257).
V posuzované věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, šlo o to, zda výklad podaný obecnými soudy a aplikace trestněprávních ustanovení, jež upravují proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), resp. jež vyslovují požadavky na náležité odůvodnění rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. řádu), nezaložily nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nedošlo k nepřípustnému zásahu do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy ve smyslu hlavy páté Listiny, případně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v jeho trestní větvi.
Pokud jde o dokazování, hlava pátá Listiny, stejně jako čl. 6 Úmluvy, neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Ústavní soud respektuje, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, nebo zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje, zasahuje pouze v případech, kdy nesprávná realizace důkazního řízení má ústavně právní relevanci a odůvodňuje jeho zásah. Z jeho dosavadní rozhodovací praxe vyplývá, že tak činí především v případech důkazů získaných, a tudíž posléze použitých v rozporu s procesními předpisy, v případech důkazů opomenutých a v případech svévolného hodnocení provedených důkazů (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377); ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy pak zejména v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, či postrádají jejich základ [srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451), nález sp. zn. III. ÚS 1624/09 ze dne 5. 3. 2010 (N 43/56 SbNU 479), nález sp. zn. I. ÚS 564/08 ze dne 22. 5. 2012 (N 110/65 SbNU 491) a další], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
Stěžovatel tvrdil, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se dopustil trestné činnosti kladené mu za vinu, tj. že se se spoluobžalovaným domlouval na krádeži předmětného vozidla, resp., že spoluobžalovaný, na základě jehož výpovědi byl usvědčen, byl nevěrohodný.
Ústavní soud ověřil, že okresní soud v souladu s §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu, jež jsou v ústavní rovině odrazem čl. 36 odst. 1 Listiny, v odůvodnění svého rozsudku vyložil, že stěžovatel byl usvědčen z trestné činnosti zejména výpovědí spoluobžalovaného R. P. Ten uvedl, že to byl stěžovatel, který ho přivedl na myšlenku fingovat krádež předmětného vozu a vylákat od pojišťovny pojistné plnění, za což mu měla být vyplacena polovina vyplacené pojistné částky. Skutečnost, že stěžovatel po předchozí domluvě se spoluobžalovaným a podle jeho podrobných instrukcí převezl předmětné vozidlo z parkoviště hotelu Figura na Pradědu do označené garáže ve V., okresní soud hodnotil jako aktivní podíl stěžovatele na trestné činnosti a zároveň vyložil, proč neuvěřil obhajobě stěžovatele, že převoz vozidla uskutečnil v dobré víře, že mu takový pokyn uděluje osoba oprávněná s vozidlem disponovat. Podle okresního soudu stěžovatel dlouhodobě věděl, že předmětné vozidlo užívá poškozený, navíc sám připustil, že věděl o tom, že spoluobžalovaný s poškozeným řešili převod vozidla, a podvědomě registroval, že se prodej vozidla mohl uskutečnit. Okresní soud v odůvodnění svého rozsudku popsal důkazy, o které opřel svá skutková zjištění o podílu stěžovatele na přípravě a uskutečnění krádeže předmětného vozidla, jakož i úvahy, kterými se při jejich hodnocení řídil. Krajský soud reagoval na odvolací námitky stěžovatele a rozvedl, proč nemohl přisvědčit verzi průběhu skutku předloženého mu stěžovatelem, resp. oběma spoluobžalovanými. Rozpory ve výpovědích obžalovaného P. krajský soud hodnotil jako nevýznamné, které nijak nezpochybnily věrohodnost jeho usvědčující výpovědi. Pro úplnost lze dodat, že krajský soud neměl pochyb o tom, že na základě důkazů provedených okresním soudem bylo prokázáno uzavření ústní kupní smlouvy o prodeji předmětného vozidla poškozenému S. K dovolacím námitkám se přiměřeným způsobem vyjádřil i Nejvyšší soud, který mimo jiné poznamenal, že nestíhání dalšího "převozce" odcizeného vozidla v daném řízení nemohlo mít vliv na trestní odpovědnost stěžovatele.
Po zvážení argumentů uplatněných v ústavní stížnosti a skutečností vyplývajících z napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že obecným soudům nelze vytknout neadekvátní užití trestněprávní kvalifikace jednání stěžovatele. Z odůvodnění rozsudku okresního soudu ve spojení s rozsudkem krajského soudu vyplývá přiměřený popis a interpretace jednání stěžovatele, jehož vina byla prokázána na základě výpovědi spoluobžalovaného, která byla jako důkaz hodnocena ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu při uvážení všech okolností případu. Postup okresního soudu v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu verifikoval krajský soud, který považoval celkový rozsah dokazování za dostačující ke zjištění skutkového stavu věci, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Ústavní soud neshledal, že by vlastní obsah hodnocení provedených důkazů byl extrémně rozporný se zjištěními, která z nich okresní soud následně vyvodil, což je podle judikatury podmínka, za níž by mohl případně přistoupit ke kasaci soudních rozhodnutí. Námitka stěžovatele, že svědek M. D. nebyl trestně stíhán, nebyla v posuzované věci relevantní. Je věcí orgánů činných v trestním řízení, aby na základě všech zjištěných okolností posoudily, zda je v konkrétní věci důvodné podezření ze spáchání trestného činu, pro které je třeba zahájit trestní stíhání té které osoby, tj. zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou, podle jejíhož čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak, než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Úkolem Ústavního soudu není nahrazovat jejich činnost, ale posoudit, zda v průběhu trestního stíhání stěžovatele, završeného rozhodnutími soudu o jeho vině a trestu, nebyla porušena jeho ústavně zaručená práva či svobody.
Vzhledem k tomu, že pro důvody výše uvedené Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj zásah, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2018
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu