ECLI:CZ:US:2018:3.US.2580.18.1
sp. zn. III. ÚS 2580/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti PON Praha a. s., sídlem Václavské náměstí 808/66, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem, sídlem Glinkova 1659/14, Praha 6 - Dejvice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2018 č. j. 20 Cdo 973/2018-183 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2017 č. j. 16 Co 309/2017-118, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Petra Loudy a Ing. Gabriely Altmanové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno zejména její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 24. 11. 2017 č. j. 16 Co 309/2017-118, k odvolání vedlejší účastnice (bývalé manželky povinného - prvního vedlejšího účastníka) změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 5. 2017 č. j. 68 EXE 2026/2016-60 tak, že exekuci prodejem v tomto rozhodnutí specifikovaného bytu zastavil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Městský soud vyšel ze zjištění, že exekuce byla v posuzované věci vedené na základě pravomocného usnesení městského soudu ze dne 20. 5. 2016 č. j. 46 Cm 159/2006-927, jímž byl schválen smír ve znění závazku povinného (tehdy žalovaného) zaplatit oprávněné (tehdy žalobkyni, nyní stěžovatelce) exekučně vymáhanou částku; podkladem smíru byla dohoda účastníků ze dne 9. 5. 2016, v níž bylo ujednáno, že veškeré vzájemné nároky účastníků jsou smírem vyrovnány a účastníci již nebudou "ničeho dalšího po sobě požadovat". S ohledem na zmíněné skutečnosti městský soud po právní stránce uzavřel, že smír účastníků představuje zvláštní způsob narovnání, jehož důsledkem je zánik dosavadního závazku a jeho nahrazení závazkem novým. Protože nový závazek vznikl po rozvodu manželství vedlejších účastníků (30. 10. 2010) a po vypořádání jejich společného jmění, nelze jej uspokojit z výlučného majetku bývalé manželky povinného, a tudíž je dán důvod pro zastavení exekuce.
3. S tímto závěrem se ztotožnil i Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení a dovolání stěžovatelky odmítl, neboť městský soud se podle něj dovoláním napadeným usnesením neodchýlil od ustálené soudní praxe dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že smír i v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu nemusí vždy představovat jen narovnání, ale může být například nepojmenovanou smlouvou. Právní jednání by se přitom měla vždy vykládat v souladu s autonomií vůle smluvních stran, a nikoliv podle autoritativního výkladu soudů (jako je tomu v tomto případě). Věděla-li by stěžovatelka, že uzavřením smíru ztratí možnost uspokojit svou pohledávku alespoň částečně i z majetku bývalé manželky povinného, nikdy by k uzavření smíru nepřistoupila, neboť taková interpretace smíru znamená, že nevymůže ničeho, což není spravedlivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. Argumentace stěžovatelky totiž ve svém důsledku neobsahuje žádnou věcnou, natožpak ústavněprávní argumentaci. Ani městský soud ani Nejvyšší soud v ústavní stížností napadených rozhodnutích netvrdí, že by smír musel vždy jen představovat narovnání. Na druhou stranu Nejvyšší soud na straně 4 svého usnesení přesvědčivě vysvětlil, proč v dané věci nelze uzavřený smír chápat například jako uznání dluhu či jako nepojmenovanou smlouvu, byť si to stěžovatelka přeje. Ostatně sama stěžovatelka věcně proti výkladu smíru, jak ho provedly oba soudy, v ústavní stížnosti ve skutečnosti ničeho zásadního nenamítá, když se jen - byť z pochopitelných důvodů - brání tomu, že by do majetku povinného neměla náležet hodnotná nemovitá věc. Takový následek smíru však měla stěžovatelka uvážit před jeho uzavřením, neboť takový následek podle přesvědčení Ústavního soudu nelze přičítat nesprávnému nebo dokonce neústavnímu výkladu obecných soudů, jejichž rozhodnutí stěžovatelka napadá.
9. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu