ECLI:CZ:US:2018:3.US.2616.17.1
sp. zn. III. ÚS 2616/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené Mgr. Irenou Vočkovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 699/28, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. května 2017 č. j. 19 Co 149/2017-400 a rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. února 2017 č. j. 30 P 242/2014-346, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-východ, jako účastníků řízení, a a) Z. D., b) nezletilé T. D. a c) nezletilé B. D., obou zastoupených opatrovníkem Městským úřadem Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, sídlem Masarykovo náměstí 1, 2, Brandýs nad Labem-Stará Boleslav, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva i ústavně zaručená práva nezletilých vedlejších účastnic (dále též jen "nezletilé"), především pak práva na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 a právo na rovnost účastníků řízení zaručené čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo nejlepšího zájmu dítěte zaručené v čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") bylo vedlejšímu účastníkovi jako otci nezletilých (dále jen "otec") s účinností od 24. 3. 2016 zvýšeno výživné na nezletilou T. na částku 3 500 Kč měsíčně (z částky 2 800 Kč) a na nezletilou B. na částku 3 000 Kč měsíčně (z částky 2 200 Kč) (výrok I), dále jím bylo rozhodnuto o splatnosti dlužného výživného (výrok II) a zamítnut návrh stěžovatelky (jako matky nezletilých) na stanovení předběžné vykonatelnosti rozsudku (výrok III). Usnesením okresního soudu ze dne 1. 3. 2017 č. j. 30 P 242/2014-354 byl tento rozsudek doplněn o výrok IV, dle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatelky i otce Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu změnil ve výroku I tak, že výživné pro nezletilou T. se stanoví částkou 3 300 Kč a pro nezletilou B. částkou 2 500 Kč, dále rozhodl o splatnosti nedoplatku na výživném, otci uložil zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka se domáhala zvýšení výživného, protože otec nedodržel dohodu, že se z jedné poloviny bude podílet na nákladech na mimoškolní aktivity nezletilých. V řízení poukazovala na skutečnost, že otec přispíval na chod rodiny vyššími částkami, takže jeho skutečné příjmy odhadovala na částku 55 000 Kč měsíčně. Okresní soud provedl důkaz peněžním deníkem otce, z něhož vyplývaly vysoké náklady na pohonné hmoty a další výdaje, které mohou zvyšovat jeho životní úroveň, k této skutečnosti ale nepřihlédl, a ke zjištění majetkových a výdělkových poměrů neprovedl žádné další ani jí navrhované důkazy (knihou faktur a knihou jízd), přičemž posledně uvedený důkaz otec odmítl předložit. Přesto okresní soud dospěl k závěru, že svá tvrzení neprokázala. Dokazování pak nedoplnil ani krajský soud v odvolacím řízení, vyzval sice otce k předložení nově uzavřené pracovní smlouvy, ten ji však nepředložil. Z vlastní iniciativy provedl pouze důkaz průměrnými výdělky z oboru elektrikář a nabídkou volných pracovních míst, z něhož zjistil, že otec je schopen dosahovat průměrného měsíčního příjmu 20 000 Kč, a z tohoto příjmu pak výživné stanovil.
5. Podle stěžovatelky byla v daném soudním řízení porušena vyhledávací zásada §120 občanského soudního řádu a §21 zákona o zvláštních řízeních soudních, a proto nebyl naplněn účel daného soudního řízení, porušen měl takto být i §913 občanského zákoníku. Stěžovatelka, dovolávajíc se nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2008 sp. zn. II. ÚS 1619/07 (N 27/48 SbNU 377) a ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 299/06 (N 158/42 SbNU 297), má za to, že není možné při zjišťování výdělečných možností vycházet z výše uvedených důkazů, ale je naopak třeba zjistit konkrétní výdělkové možnosti otce s ohledem na jeho dosavadní výdělky, pracovní zkušenosti a možnosti plynoucí z jeho úspěšného podnikání. Kromě toho se obecné soudy "spokojily" se situací, že otec v průběhu řízení opustil své fungující zaměstnání a nechal se zaměstnat na hlavní pracovní poměr s nižším příjmem.
6. Současně stěžovatelka poukázala na to, že při posuzování příjmů z podnikání se nelze řídit jen údaji z daňového přiznání a že na nutnost specifického přístupu se upozorňuje v rozsudcích obecných soudů i judikatuře Ústavního soudu, přičemž tyto závěry lze vztáhnout i na zaměstnance v případech, kdy jim zaměstnavatelé vykazují jen minimální mzdu či mzdu ji nepatrně převyšující, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603). Dle stěžovatelky měly obecné soudy zjistit výdělečné možnosti otce z moci úřední nebo alespoň na základě důkazů, které navrhla.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz výše), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Stěžovatelka obecným soudům v podstatě vytýká, že dostatečně nezjistily otcovy majetkové a výdělečné poměry, resp. možnosti, a proto stanovily výživné pro nezletilé v nižší výši, než v jaké by jim měla dle jejích představ náležet. Z napadených rozhodnutí je však patrno, že se obecné soudy výší otcových příjmů z podnikání a jeho celkovou majetkovou situací zabývaly, za tímto účelem provedly relevantní důkazy (nejen daňovými přiznáními, ale i daňovou evidencí a vydanými fakturami), a dále se zabývaly otázkou, zda se stěžovatel ve smyslu §913 odst. 2 občanského zákoníku nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti, přičemž dospěly ke kladnému závěru a výživné stanovily právě (i) s ohledem na otcovy výdělečné možnosti, tj. že by mohl ve svém oboru dosahovat čistého měsíčního příjmu ve výši 20 000 Kč.
11. Ke stěžovatelčiným námitkám možno dodat, že jsou to obecné soudy, a nikoliv Ústavní soud, kdo hodnotí provedené důkazy, a tedy určuje i to, v jakém rozsahu bude dokazování (zde konkrétně ohledně majetkových a výdělečných poměrů jednoho z rodičů) provedeno. Z toho plyne, že není ani povinností obecných soudů provádět další důkazy navržené účastníkem řízení, mají-li za to, že tyto poměry byly na základě provedeného dokazování zjištěny tak, aby bylo možné ve věci rozhodnout. Do jejich rozhodovací činnosti by Ústavní soud mohl zasáhnout, pokud by dokazování bylo provedeno v rozsahu zjevně nedostatečném, v důsledku čehož by v něm příslušný skutkový závěr, zde konkrétně o výši (potenciálního) měsíčního příjmu otce, nenalezl žádnou oporu, a z něho vycházející právní závěry (o výši výživného) by pak bylo možné kvalifikovat jako "extrémní". Takové pochybení Ústavní soud nezjistil, a ani v ostatním (sub 10) nemá, co by mohl obecným soudům z hlediska ústavnosti vytknout.
12. Vzhledem k tomu, že nic nesvědčí porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2018
Jan Musil v. r.
předseda senátu